Zbyněk Fiala: Drolení dluhů

Jednu chvíli komentáře naznačují, že po Brexitu odejdou úplně všichni, ale pak se pro změnu soustřeďují na možnost, že to Britové nemysleli vážně a nakonec to vezmou zpět. To bude příležitost pro to, abychom se do unie pustili znovu a drolící se zdivo zpevnili novou strukturou a novou vizí.

Je zřejmé, že problém je kombinací něčeho reálného a palčivého a k tomu ještě ptákoviny, kdy se podařilo vyhecovat část veřejností směsí lží a nesmyslů. Znovu se ukazuje, že média mohou být velice účinnou zbraní hromadného ničení zdravého rozumu, jakýsi Alzheimer pro každého.

Zkusme se podívat na ten vážný problém. Mělo by smysl udržovat Evropskou unii, kdyby byly k ničemu? Na takto položenou otázku by se dalo odpovědět sprškou argumentů, jak je EU k něčemu. Pravda je, že se do toho nikdo nehrne, protože je jeden po druhém raději odkopneme ještě dřív, než je vyslovíme.

Stačí připomenout pár posledních zpráv z Bruselu, už po britském referendu. Jde o zdánlivé detaily. Národní reprezentanti odmítli schválit další užívání glyfosátu, účinné látky všehubného herbicidu Roundup, ale komise prodloužila licenci o 18 měsíců. Na národní úrovni sílí odpor pro tajnůstkářské smlouvě TTIP, která má nadřadit zájmy amerických korporací nad zákonodárnou moc, ale komise rozhodla zrychlit vyjednávání ještě o prázdninách, aby se to případně stihlo do prezidentských voleb v USA – protože kandidáti se k tomu bojí přihlásit a mohli by to potopit.

Ale řekneme, že se v lednu podaří Evropskou komisi obměnit, jak se o tom teď začalo uvažovat. I kdyby ne, je to jen exekutiva. To, co nám chybí, jsou reálné strategie, které mění volný shluk států ve skutečnou unii. Unii, kterou nespojují jen prkotiny, jako je obrazně řečeno, shoda na zakřivenosti banánů. Unii projektů – a zdrojů. Ty zdroje jsou podstatné. Unii, která rozpočet nejen předstírá (rozpočet o velikosti 1,24 % HDP ničím jiným není), ale má dostatečné společné daňové zdroje, ministra financí, který se o ně stará, a projekty, do kterých má smysl takové peníze vkládat.

Brexit ukázal, jak snadné je lidi přesvědčit, že spravedlivá a vzájemně výhodná dohoda možná není. Než nekonečné bezvýsledné hádanice, to raději nic. Alternativní způsob, jak spolupráci zabít, je zaměňovat výraz investice výrazem dluhy. Například německý ministr financí Wolfgang Scheuble znovu odmítá úvahy o společných rozvojových investicích, které by usnadnily unik evropského jihu z dluhové pasti. Scheuble odmítá (z lenosti cituji překlad z Práva) „falešné představy, že růst se dá napumpovat pomocí nových dluhů“.

Nové dluhy tedy ne. Ale jak vznikly ty staré? Vznikly pumpováním dluhů do Řecka, Španělska, Portugalska a Itálie nikoliv proto, že by sledovaly nějakou strategickou růstovou vizi v těchto zemích, ale protože Německo potřebovalo umístit svoje přebytky, které odmítalo uplatnit doma. Německé přebytky přitom nevznikly souhrou nepříznivých vnějších okolností, ale v důsledku brzdění domácích pracovních příjmů a veřejných výdajů, tedy cestou vnitřní devalvace.

Životní úroveň v Německu od poloviny 90. let po celé desetiletí stagnovala, aby tyto snížené domácí náklady podpořily exportní konkurenceschopnost. To se podařilo, jako všechno, do čeho se Němci se svojí typickou ukázněností a systematičností pustí. Jenže výsledek už nebyl tak vítaný, jakým se zdál na začátku. Německý export udeřil na světové trhy s obrovskou razancí a svoje úspěchy v odbytu kvalitního a relativně levnějšího zboží dokládal obrovským přílivem tržeb, které byly výrazně vyšší než výdaje na dovoz zboží ze zahraničí. Vznikla nerovnováha. Jiná, než nerovnováha, se kterou zápasí země se státním a zahraničním dluhem. Jenže dluh a půjčka jsou propojené nádoby, ze sna se lze probouzet i z obavy, že někdo peníze nevrátí.

Když tedy problém ořežeme na kost, Němci úspěšné prodávali a na zahraničních trzích vytlačovali konkurenci. Kdo prodává, vydělává, hromadí peníze, ale jen tak dlouho, dokud má kupce. Kupci kupují, dokud mají peníze. A když nemají? Tak si je půjčí. Kdo jim je půjčí? Především ten, kdo prodává, balancuje na vysokých štaflích vysokých obchodních přebytků a vidí cestu jenom vzhůru. Pokles je jak známo zakázán.

Značná část těchto peněz se začala hromadit v platební bilanci jako přebytek úspor, pro který nebylo na obzoru žádné smysluplné užití. Banky, pověřené správou těchto peněz, musely začít riskovat v zoufalé snaze o výnos. Proto začaly cpát peníze do developerských projektů na jihu Evropy a přestávaly mudrovat nad tím, zda je to bezpečné. Proto vládla taková radost z napjatých řecko-tureckých vztahů, protože se daly do tohoto teritoria prodávat pohádkové objemy německých (a dalších) zbraní. Proto se tak vlídně zacházelo s jihoevropskými korupčníky, protože těmto kšeftům pak nestálo nic v cestě. Jak to dopadlo, víme.

Dnešní starosvětská moudra křesťanského demokrata Wolfganga Schäuble jsou tedy jen pokryteckou pózou, která odmítá uznat vlastní chyby. Obrovská makroekonomická nestabilita německé obchodní a platební bilance je stejně vyhroceným problémem eurozóny jako řecké dluhy. Řekové mají krizi teď, Němci ji budou mít příště, pokud nenajdou cestu, jak se svými přebytky lépe naložit. Současné tvrdé zacházení s dlužníky tento problém přesouvá dál do budoucnosti, kde se ale vynoří o to vyhrocenější. Těžko vést obchody na vybydleném území, kde nikdo nic nemá.

Na výběr je více strategii nebo jejich kombinací. Němci mohou uplatnit větší část své hospodářské výkonnosti doma. Nemusí to být jen infrastrukturní investice. Přebytkům úspor lze ulevit i zvyšováním mezd, což sice sníží zahraniční konkurenceschopnost, ale zvýší to domácí poptávku a průmysl jen změní zákazníky.

Je to manévr, který teď podnikají Číňané. Jenže ti to dělají z podstatně nižší životní úrovně. Kdyby se více otevřel německý trh, všichni toho rádi využijí. Je to příležitost pro jemné řízení, a to může havarovat jak na schopnostech, tak na použitých nástrojích a ideologiích. Může vzniknout spor o to, kolik andělů se vejde na špičku jehly nebo o jinou blbost, která ideologicky zastřenému zraku znemožňuje vidět realitu.

Pak je tu další problém, který je v Německu na rozdíl od nás skutečný – migranti a uprchlíci. Němci jsou už teď nejžádanějším cílem přistěhovalců všeho druhu a jsou dost bezradní s nerovnováhou, která vzniká mezi jejich pohostinností, pramenící i z udržované soudržnosti křesťanské obce, a fyzickými možnostmi země. Těžko čekat, že by tenhle problém vyhrotili tak daleko, aby museli zemi oplotit.

Ale jsou tu ještě další možnosti. Nerovnováhy se odstraňují snižováním rozdílů. To se zatím neděje, pokus Řecko vyhladovět rozdíl naopak prohlubuje. Proto se množí návrhy na mutualizaci dluhu. Mutualizace je obdobou české vzájemnosti. Používám tento výraz proto, že se začíná objevovat častěji. Techniky mohou být různé. Třeba rozpuštění dluhu nad určitou úroveň, řekněme 60 % HDP, do celého společenství. To stejně nastane, dnešní dluhy jsou nesplatitelné, ale když se tím začneme zabývat dřív, usnadníme si řešení. Drolení dluhu by mohlo drolení Evropy zabrzdit.

Symbolicky lze usnadnit takový krok prodloužením splatnosti, fixací současného minimálního úroku a odkladem splátek, případně opakovaným, až dluh zcela vysublimuje inflací. Další část přebytků úspor může zamířit do evropských infrastrukturních a rozvojových investic, které by vedly ke skutečnému snižování rozdílů. A do zahraniční pomoci, aby se zmírnily důvody pro ekonomickou migraci.

Také tato druhá škola má v Německu své zastánce a reprezentuje ji třeba ministr zahraničí Frank-Walter Steinmeier. Neříkám, že teď jsem reprodukoval jeho názory, ale uvažuje podobným směrem. V Německu jak známo vládne velká koalice, zahraničí má SPD, finance má CDU. Merkelovou vynechme, ta to drží pohromadě, ideologové jsou proto na nižších úrovních. Za rok jsou v Německu volby, a tak pomalu nastává čas, kdy rozdíly musí rozhodněji ven.

Mutualizace je v Německu nepopulární, proto Steinmeier mluví raději o společném fiskálním zdroji EU pro rozvojové investice. Příležitost vidí v hlubší integraci zejména jádra eurozóny, jak to obsahuje plán vypracovaný společně s francouzským kolegou Jean-Marcem Ayraultem. Mohli to prezentovat i v Praze na nedávném setkání s V4. Poláci na to reagovali úvahou o okamžitém skoku do eurozóny. V Česku stojí něčemu takovému v cestě Bastilla v podobě ČNB, která nás oplotila uměle lacinou korunou.

Debaty o vývoji Evropské unie jsou nyní ze všech stran polepeny Brexitem, ale největším evropským problémem jsou opravdu ony obrovské makroekonomické nerovnováhy na obou koncích, jak tam, kde je díra, tak tam, kde je přebytek.

A pak tu překáží ještě něco podstatného. Je tu obrovský nedostatek evropského sebevědomí, který je horší než demokratický deficit. Evropská unie se neodvažuje realizovat vize, kvůli kterým vznikla. V pozadí je ideologický problém, státníci se prsí proti federalizaci, ztrátě suverenity, ale ideologie je vždycky jen zástěrkou zájmů. V úplném pozadí je tedy mocenský konflikt, kdy Spojené státy nechtějí Evropské unii dopřát sebevědomí, tak jako nechceme, aby pes přerostl svého pána.

Dokud je na vodítku. Vodítko se teď bude upevňovat ve Varšavě na konferenci NATO.