Zmrtvýchvstání socialistů ve Španělsku

Nevyhráli totiž minulé volby do parlamentu a mohli získat vládu jen v důsledku toho, že konzervativní, lidová strana, ještě pod vedením premiéra Rajoye, nebyla schopná zvládat katalánskou krizi, dělala také další hrubé politické chyby a hlavně neměla přirozené politické spojence, kteří by měli zájem a schopnost s ní vytvořit stabilní vládu s většinovou parlamentní podporou.

Pedro Sánchez je čtyřicetisedmiletý politik, který si za poměrně krátkou dobu, po kterou byl v premiérském úřadu, vedl dobře a byl schopen kolem sebe a své strany následně seskupit ve volbách cca 29% voličů. Jeho socialistickou stranu volilo zhruba 29% voličů, což v absolutním vyjádření znamená 7,3 mil. hlasů. Přirozený partner socialistů pro vytvoření vlády, je levicová strana Unidos Podemos, získal 14,3% (strana získala čtyřicetdva mandátů). Společně oběma levicovým stranám chybí do absolutní většiny v parlamentu jedenáct mandátů. Premiér socialistů Sánchez proto bude muset hledat buď trvalou anebo alespoň přechodnou podporu pro získání důvěry své vládě minimálně se stosedmdesátišesti poslanci mezi menšími regionálními a nacionalistickými stranami, které se propracovaly do parlamentu.

Kromě vítězství socialistů, které je výrazné, zejména ve vztahu k velmi slabému volebnímu výsledku jejich tradičního největšího rivala, Lidové strany (ta získala jen 16,7% hlasů), je druhým pozoruhodným jevem právě velká volební porážka lidovců. Lidovci jsou tak hlavním poraženým těchto parlamentních voleb... Při objektivním zhodnocení výsledků jejich politiky, se ale nemohou příliš divit.

Těsně za lidovci se na třetím místě objevili liberálové ze strany Ciudadanos s 15,5% hlasů. Jejich předseda se ale po celou dobu volební kampaně politicky vymezoval především vůči vládním socialistům, čímž zeslabil možnosti vytvoření společné vlády s nimi po volbách, která by měla udržitelnou parlamentní většinu. Na pátém místě co do volebního výsledku, mezi velkými a většími stranami, se hned za levicovou stranou Podemos objevila pravicově populistická strana Vox s 10,2% a 24 mandáty v parlamentu. Je to poprvé od pádu Francovy diktatury, co se ve Španělsku radikálně pravicová strana dostává do parlamentu. Tato strana těží především z obav určitých vrstev španělského obyvatelstva před imigrací, když v předchozím volebním období obě vládní strany – nejprve lidovci a po nich socialisté – realizovali nejliberálnější migrační politiku ze všech zemí Evropské unie. Prostě obavy významné části španělského obyvatelstva z imigrace nelze přehlédnout.

Nicméně socialisté vyhráli ve volbách do parlamentu a bez nich prostě žádné vládní uspořádání, také díky parlamentní existenci Vox, není možné. Jak se ukazuje, socialisté mohou překonat jistý útlum, do kterého se v Evropě socialistické a sociálně demokratické strany v posledních několika letech dostaly.

Nebyly schopny čelit aktuálním politickým výzvám, často hovořily nesrozumitelným jazykem pro své tradiční voliče, nepřicházely se zajímavými programovými inovacemi, které by oslovily nové voličské vrstvy. A vesměs také postrádaly charismatického lídra ve svém čele. Sánchez na první pohled takovým lídrem prostě je. Španělští socialisté pod jeho vedením měli tah na branku. Ať již byli v opozici anebo později ve vládě. Udrželi si, i v těch pro sebe nejtěžších letech, pozici nejsilnější levicové strany na úkor strany Podemos.

Jejich zkušenosti z vedení nadšené volební kampaně, opírající se o desetitisíce idealistických dobrovolných spolupracovníků, by měla studovat i česká sociální demokracie.

Nezbývá než popřát Sánchezovi, aby se mu podařilo v krátké době vytvořit novou vládu pod svým vedením. V každém případě si však myslím, že na místě je velká ostražitost. Socialisté nemají přirozeného politického partnera, se kterým by společně získali stabilní parlamentní většinu. Proto se bude jednat o víceméně provizorní řešení, které dříve či později skončí předčasnými parlamentními volbami.

Jiří Paroubek