35 let od smrti Prokopa Drtiny

Syn známého filozofa a osobního přítele T.G. Masaryka Františka Drtiny se ve 30. letech stal tajemníkem dr. E. Beneše, kterým zůstal až do roku 1945. Během války vystupoval v britském rozhlase pod pseudonymem Pavel Svatý (později jeho populární projevy vyšly knižně). Po válce se začal přímo politicky angažovat za ČSNS a ve druhé Fierlingrově vládě se stal ministrem spravedlnosti. Pro své mravní a demokratické zásady, které byly svázány ještě s praxí první republiky, byl nenáviděn komunisty. Zejména sváděl ostré ,,ideologické" boje s ministrem vnitra za KSČ V. Noskem.

V únoru 1948 byl jedním ze 12 ministrů, kteří na protest proti zkomunizování Bezpečnosti podali demisi ve snaze si vynutit ústupky komunistů, předčasné volby a předpokládaný větší odliv voličů od KSČ. Tento předpoklad se však záhy ukázal být mylným a komunisté využili nepřipravený postup nekomunistických stran k finálnímu střetu o moc, kterou během pěti únorových dní také získali.

Drtina, zdrcený z výsledků únorové krize a ve snaze zabránit politickému procesu, se pokusil o sebevraždu, kterou však nedokonal. S těžkými zraněními byl převezen do nemocnice a během pozdějšího pobytu ve vazbě čekal na svůj proces dlouhých 5 let. V roce 1953 byl odsouzen ve vykonstruovaném soudním řízení na 15 let odnětí svobody za skutky, které nikdy nespáchal a jež jsou považovány v demokratickém státě za běžné.

V roce 1960 byl v rámci amnestie propuštěn a dlouhou dobu usiloval o očištění svého jména zrušením zmíněného rozsudku. To se podařilo až v ,,reformním" roce 1968 a za osobního přispění B. Kučery, předsedy tehdejší Československé strany socialistické (ČSS). Normalizační režim však v roce 1971 zrušení původního soudního verdiktu z roku 1953 opět revokoval. Mimo jiné i tento fakt přispěl k tomu, že Drtina se stal jedním z prvních signatářů Charty 77.