Nepropásněme tu krizi

Americko-izraelská válka v Íránu přerostla rámec běžného regionálního konfliktu a stala se zdrojem zásadní geopolitické krize, možná největší od druhé světové války. Nejde o to, kolik mrtvých a kolik rozbombardovaných cílů a sestřelených strojů je na každé straně. Konflikt spustil tepenné krvácení globální ekonomiky narušením dodávek ropy, a to bude pokračovat i po jeho skončení. Opravy klíčových těžebních zařízení mohou zabrat spoustu času, ale naléhavější je otázka, zda se vyplatí investovat do jejich obnovy.

Takových otázek, ovlivňujících představy o budoucnosti, se vynořuje víc. Víme, že by to šlo i bez ropy, víme, že drony začínají být mocnější než těžké zbraně, víme, že dříve nemyslitelné úkoly zpřístupňuje skoro do kuchyně umělá inteligence. Dlouhodobě je tedy šance, ale co teď?

Stačí se podívat domů. Ještě pár týdnů může vláda zvládat problémy s energií a pohonnými hmotami, čerpá se ropných z rezerv, přifoukne se zadlužení, ale všechno má své meze. Jde o to, jak podpory ufinancovat.

První velkou obětí budou nesmyslné zbrojní výdaje. Je jedno, na co se teď kývlo. Kdo obhájí pětiprocentní šílenství na americké zbrojní výpalné, bude smeten ve volbách. Chtěl bych být zlatou muškou na summitu NATO v Ankaře. Jak chcete prosazovat dlouhodobé závazky v nejistotě, že Trump nevydrží do švestek?

Se zásobováním ropou se můžeme vrátit přes Slovensko k Družbě, ale bude to jako rada Marie Antoinetty davům, kterým chyběl chleba. Tak ať jedí koláče! Historie trochu kecá, francouzská královna fakticky radila hladovým podaným, ať jedí placky z mlynářských odpadů. Zapomeňme na historickou pravdu a porovnejme chlebové ceny ropy před válkou s lahůdkami z ropných cukrářství za pár měsíců. Předpovědi mluví o násobném zdražení. Co platno, když to poteče, ale přestane to být dostupné za tržní cenu.

Další obětí bude tradiční energetika, závislá na něčem, co nejde ovlivnit. Pokusy obejít omezení například přes uhlí narazí na rostoucí vnímavost veřejnosti vůči klimatickým změnám, kterou probudí katastrofální sucho. Řeči o rychlém rozvoji jádra znějí jako vyprávěnky o obraně vlastními americkými stíhačkami. Za deset let? A do té doby nedýchat? Ze stamiliardových snů nás probudí díra v kapse.

Další zranitelnost ekonomiky, kterou si začínáme uvědomovat, je její obrovská energetická, materiální a dopravní náročnost. Rozsáhlý průmysl, který z nás udělal nejprve kovárnu Rakouska-Uherska, potom kovárnu Varšavské smlouvy a teď (hlavně automobilovou) kovárnu EU, má i své nevýhody.

Jsme subdodavatelé, příjemci ceny, přehnaní dárci krve, jak poskytujeme zahraničním odběratelům své vybydlené životní prostředí. Zbylo hlavně to, co nikdo nechce, a za peníze, za které by to nedělal. Děláme na cizí, ne na sebe. Nemůžeme si určit, co chceme, a nemůžeme si to ani koupit, protože za naši práci dost nedostaneme. Bydlení, zdravé potraviny, školy pro budoucnost, bezstarostné stáří, to všechno se snáze obdivuje jinde.

Když to shrnu, lezeme do strmého kopce, za kterým tušíme historický zlom. Ten nespočívá v tom, že se máme uskromnit a zocelit na stráži před nepřítelem za každým rohem. Musíme tvořivě využít faktu, že národním státům docházejí síly. Nečekejme svobodu shora, větší šance je dole. Decentralizovaná energetika a finance, ekonomika krátkých vzdáleností, větší podíl daňových výnosů do obcí a regionů, družstevnictví, snižování tlaku zahraničního kapitálu, to jsou svobody nejen na papíře.

Hlavní rolí státu musí být ochrana těchto procesů. Důrazná regulace monopolů, jako u marží pohonných hmot. Strategické plánování, jako po zestátnění výrobní části ČEZu. Podobné náznaky však chybí pro spuštění další průmyslové vlny.

Že je průmyslu už teď až příliš? Ano, toho podřízeného. Teď potřebujeme ten malý chytrý vlastní pro zvyšování soběstačnosti regionů. Aby přiškrcení kohoutků někde ve světě byla jen zajímavost, nikoliv rána. Potřebujeme obnovu masového družstevnictví energetického, výrobního, stavebního, dopravního, finančního a nejrůznějšího dalšího. Malé podniky vlastněné zaměstnanci a obcemi, které mohou tvořit – jak radí ekonom David Ellermann – i finanční zázemí penzijního systému.

Musí se obnovit zdravý poměr sil mezi prací (kterou mezi lidmi máme) a kapitálem (který mezi lidmi už tolik nemáme). Čtu o tom znovu a znovu, jak byl tento poměr zvrácen v 70. letech minulého století a od té doby jsme zajatci několika globálních bank a největších finančních institucí. Trend by měl být jasný, ale jak vyhrát bitvu s ďábly, kteří sídlí v detailech?

Tohle říkal v sobotu britský historik Rana Dasgupta v rozhovoru pro list Politico:

Domnívám se, že národní stát naráží na řadu problémů jak v bohatých, tak v chudých zemích, v Asii i na Západě. Tyto problémy se liší, ale obecně platí, že některé bohaté státy, mezi něž patří Spojené státy a velká část Evropy, mají potíže zajistit politická práva a svobody, jaká zajišťovaly v minulosti.

Jsou mnohem chudší než dříve. Soutěží s rychle rostoucími státy například v Asii. Čelí nejrůznějším problémům nerovnosti a podobným věcem, které nejsou schopny vyřešit vlastními silami. K tomu všemu jsou v podivné konkurenci s velkými technologickými společnostmi, které se stávají rivaly v geopolitické sféře – vydírají některé z těchto států, narušují jejich schopnost vést své demokratické instituce a systémy, monitorovat vlastní média a informační systémy. Pronikají dokonce i do oblastí jako armáda a měna, takže národní státy již nemají všechny monopoly, které měly dříve.

- Jaká je hlavní příčina tohoto vývoje, pokud ji lze určit?

Jedná se o proces, který probíhá již delší dobu a který ve skutečnosti začal v 70. letech. Mezi koncem druhé světové války a 70. či 80. lety ovládaly státy velkou část národní reality. Bylo obtížné směňovat měny, kapitál byl z velké části vázán uvnitř států, daně byly velmi vysoké, státy byly ve srovnání s většinou svých občanů a korporací velmi bohaté a byly schopny realizovat skutečně mimořádné rozvojové projekty v oblasti vzdělávání nebo infrastruktury.

Od 80. let však dochází k opravdovému protiútoku kapitálu: k pokusu o obnovení nadvlády kapitálu a jeho osvobození od státního řízení. Došlo k rozsáhlému přesunu financí a pracovní síly do zahraničí, do té míry, že korporace, banky a bohatí jednotlivci byli schopni vydírat státy – a v podstatě reorganizovat stát tak, aby sloužil jejich vlastním zájmům. Stát se tak stal méně reprezentativním pro své občany a více jakousi kapitalistickou mašinérií.

K normálu se svět vrátí také návratem k multipolaritě. Dasgupta nepřepokládá, že Čína by měla zájem o převzetí hegemonistické role USA. Budoucnost podle něj nebude ani koncertem tří supervelmocí.

„Domnívám se, že vstupujeme do světa, v němž jsou centra moci mnohem více rozptýlena. Nejde jen o ty nejviditelnější hráče. Velmi, velmi mocné země, jako je Indonésie nebo Brazílie, sice zjevně nejsou globálními supervelmocemi, disponují však obrovským počtem obyvatel, velmi rychle rostoucím průmyslem a významným regionálním vlivem, ať už jde o obchod, nebo politický dosah. Žádná jednotlivá mocnost nemůže všechny tyto země druhé řady ovládnout.“

https://www.politico.eu/newsletter/forecast/what-the-next-world-order-looks-like/

Írán nejspíš do tohoto seznamu patří taky. Kdybychom oživili V4, můžeme mít taky šanci. Multipolarita je samozřejmě lepší než monopolní diktát. A pokud jde o roli státu, nemusíme opakovat staré chyby. Ale to jsou změny nahoře. Nás můžou zachránit až ty dole. Škoda nevyužít každé dobré krize.