Československá strana socialistická v normalizaci (I.)

Stranu řídil i nadále B. Kučera, ale pod tlakem vnitřních i vnějších okolností musel opustit příznivý kurz, který ve straně i společnosti probíhal od ledna do srpna 1968. Rovněž byl zavržen významný programový dokument Nástin ideových zásad a vedením strany zpacifikován i radikální Městský výbor v Brně a jeho představitelé. P. Wurm, E. Kiliánová, Z. Pokorný a další ,,vzbouřenci" byli zakrátko vyloučeni ze strany. Změny proběhly i ve stranickém tisku - Svobodném slově, kdy byli odstraňováni ze svých míst ,,liberální" autoři a nahrazovány redaktory ideologicky ,,pevnými". Na post šéfredaktora usedl po rezignovavším J. Pavlisovi J. Machoň.

Pro další politický vývoj byly důležité dvě zasedání ÚV ČSS v roce 1969. Na zasedání ÚV ČSS v červnu 1969 bylo vytyčeno pět ideově - politických zásad, kterými se strana měla napříště řídit, a které stranu ve svých důsledcích ,,normalizovalo". Na dalších zasedání ÚV ČSS v říjnu 1969 pak byl předsrpnový vývoj podroben tvrdé kritice. A co více - byly vlastně anulovány všechny pozitivní změny, které proběhly od ledna do srpna 1968. Například usnesení ÚV ČSS z 23. 8. 1968, které ostře odsoudilo srpnový vpád invazorů či výše zmíněný programový dokument Nástin ideových zásad. Tato dvě důležitá zasedání potom dlouhou dobu tvořila ideologický základ, jakýsi barometr dalšího směřování ČSS.

Stejně jako v případě KSČ došlo k výměně stranických legitimací, i když ne v takovém rozsahu jako ve vládnoucí straně. Přece jen KSČ byla na rozdíl od nekomunistických stran masovou organizací, přičemž ČSS pouze přísně výběrovou. Zajímavé je, že i v ČSS vznikl analogický dokument k nechvalně proslulému Poučení z krizového vývoje, jenž nesl název ,,Shrnutí činnosti Československé strany socialistické od celostátní konference, zejména v krizových letech 1968 - 1969". Dokument v podstatě negoval předchozí obrodný vývoj ve straně a společnosti a také programový dokument Nástin ideových zásad, jak už bylo řečeno výše.

Definitivní tečku za vynucenými změnami udělala v roce 1972, kdy proběhla VI. celostátní konference, která tento stav v podstatě stvrdila. ČSS se tak ocitla slovy M. Šimečky v éře nehybnosti, z níž se oprostila až ve druhé polovině 80. let s nástupem demokratizačních proudů.

Druhá polovina sedmdesátých let se tak nesla uvnitř ČSS v duchu myšlenkové sterility. V roce 1977 se konala již VII. celostátní konference, která v podstatě tento status quo stvrdila a nepřišla s novými změnami. Konsolidační proces, dovršený na počátku sedmdesátých let, však měly brzy vystřídat postoje, které přímo korelovaly s dalším uvolněním společenských poměrů v letech osmdesátých.

Historikové vedou polemiky o tom, do jaké míry mohl Kučera a vedení jeho strany vynuceným změnám po srpnu 1968 zabránit. Ideologická diferenciace po srpnu 1968 probíhala v kvalitativně odlišných podmínkách, které eo ipso znemožňovaly straně setrvat na reformních pozicích, jež zastávala před vpádem vojsk Varšavské smlouvy. Proto se v této souvislosti často hovoří o Kučerovi a dalších jako o ,,normalizátorech", což je však v tomto případě pojem nepřesný a zavádějící. Nevystihuje komplexnost dané situace. Ta se nápadně podobala poúnorové době, kdy byla strana postavena před otázku, zda dále existovat ve značně omezených podmínkách, nebo stranu zlikvidovat. Analogii můžeme vidět v případě ČSS i dalších nekomunistických stran po roce 1968. Proto také musíme nahlížet na činnost ČSS v normalizaci ze širší perspektivy, metodou ,,sub specie aeternitatis".

Druhá část eseje se bude věnovat vzniku obrodných sil v ČSS ve druhé polovině 80. let a jejich citelnému podílu na pádu komunistického režimu v roce 1989.

Předseda ČSS Bohuslav Kučera obratně provedl stranu obdobím normalizace a v roce 1989 ji dovedl k plné emancipaci. Na snímku z roku 1989 je s Václavem Havlem a Václavem Klausem.