Homo scribense I.

Číst některé texty je z hlediska jejich degradace českého jazyka skutečně o infarkt. Na to, že základy češtiny vyučované na základní škole některým psavcům nic neříkají, jsem si zvykl; že ignorují důvody psaní „i“ a „y“ je už na pováženou. Příklad z minula: Hospodářské noviny (šéfredaktor Petr Šimůnek) dne 2. 5. 2006, str. 1, článek „Horká kampaň začala“ (autor-redaktor Jindřich Šídlo): „A byl to ostrý start: zúčastnily se ho tisíce lidí po celé zemi, nechyběli »dovezené« hvězdy evropské politiky...“ Hvězdy evropské politiky byly asi naměkko.

Existují texty usilující o čtenářův infarkt a tedy o jeho bezživotí. Infarktový stav mi přivodil titulek na webu „Neviditelný pes“ znějící „KNIHA: 90iletý Velinský a Foglar“ autora Ivo Fencla [viz KNIHA: 90iletý Velinský a Foglar - Neviditelný pes (lidovky.cz) , 21. 2. 2023]. Text byl o spisovateli a písničkáři Jaroslavu Velinském.

Samozřejmě, uvedený text (a autor) nejsou první (a bohužel ani poslední): „Předplatné 12-ti čísel činí včetně poštovného a balného 480 Kč“, uváděla redakce ÚZ (Nakladatelství SAGIT) ve svém propagačním materiálu „Průvodce edicí ÚZ“ (úplná znění předpisů) v r. 2005. „V průběhu 30-tých let 20. století a také v 50-tých a v 70-tých letech došlo ke zvýšení podílu federálních výdajů…“, sdělovaly spoluautorky Bojka Hamerníková a Květa Kubátová v knize Veřejné finance. Učebnice, vydal Eurolex Bohemia, Praha 2000, odpovědná redaktorka Marcela Humlová na str. 283 – a stejně chybně, pokud jde o číslovky, ještě asi dvousetkrát v této publikaci. Stejně je zajímavé, jak jde ruku v ruce, tedy s sebou, málo obsažný rádoby odborný text – publikace obou autorek jsou převážně kompilacemi bez dekagramu vlastní myšlenky či záblesku intelektu – a nekvalifikované jazykové výbavy; nedostatečná odbornost a nekvalifikovaný jazyk jsou dvě strany téhož – říká se jedné mince. A tak v publikaci „Financování ve veřejném a neziskovém nestátním sektoru“ (vydal Eurolex Bohemia, Praha 2000, odpovědná redaktorka Marcela Humlová) je opět možné číst: „A proto – jestliže v 50-tých až 60-tých letech 20. století bylo možné považovat pokusy o rozšíření platnosti paradigmatu všeobecné rovnováhy za aktuální trend ekonomické teorie, o dvě desetiletí později…“. A pak opět asi tak stokrát zase chybně.

Vysvětlení: K číslici nikdy nepřipisujeme koncovku. Proto je chybně: od 2 do 5ti hodin; 30-denní; po 30ti korunách; 20tinásobný; 5tá hodina; při skupině menší 10-ti je…; správně: od 2 do 5 hodin (od dvou do pěti hodin); 30denní; po 30 korunách; 20násobný; 5. hodina; při skupině menší 10 je… Obzvlášť hrůzné je psaní žáci od 9. ti do 11. ti let.

Texty, které se tváří odborně, by též měly být odborně jazykově zpracovány; kupř. Navrhy-NERV-na-snizeni-vydaju-a-zvyseni-prijmu.pdf (vlada.cz) . O jeho úrovni vypovídají projevy evidentní nekvalifikovanosti autorů; kupř. v kapitole „Redukce počtu policistů“ píší …spíše než země středu a severu EU (Švédsko, Nizozemí, Německo)… Žádný stát „Nizozemí“ neexistuje (Nizozemí je historické označení pro region zahrnující části území Nizozemska, Belgie, Lucemburska a označovaný jako Benelux); nebo v kapitole „Privatizace“ píší ... Stát vlastní a ovládá velké množství firem (od standartních akciovek až po zotavovny na Přední Labské), … Patrně v těch standardních akciovkách hodně mávají prapory.

Vysvětlení: standard, standardní (ustálená úroveň) – jiný význam mají slova standart, standartní (standarta je zástava, vlajka); (příklad: Vyústění této tradice symbolizuje i heslo, které je od roku 1918 součástí standarty prezidenta republiky: Pravda vítězí.); standartová tyč (tyč na zástavu); avšak: aukce byla standardní, nestandardní (ve smyslu ustálená norma, normální míra, normální průběh); stejně tak standardnost, standardizace, standardizační, standardizovat.

Úspěšným barbarizátorem jazyka českého je časopis Babylon, studentský list; v č. 7 z 27. března 2006 (šéfredaktor Petr Placák) na str. 8 autor Martin Hybler v článku „Strašidlo komunismu“ mj. sdělil: „ Standartní úprava městských center, nadto vždy »vybavených« týmiž obchody… Zadržení výtržníci po standartní nakládačce od policistů jsou …“. Ale třeba při té standardní nakládačce policisté mávali prapory…

A pozor: V dnešní době frází, spíše lží, kdy jazyk zakrývá podstatu, platí, že pokud někdo cokoli označí za standardní, je třeba se mít na pozoru. Znamená to totiž, že je tu skryta nějaká lumpárna, darebáctví, nebo hloupost, stupidita. Příklad z minula: Někdy v polovině září roku 2006 proběhla sdělovacími prostředky aféra (co jiného také ve sdělovacích prostředcích může být, že), kdy ve Třinecké nemocnici pacientovi, jenž byl napaden útočníkem nožem, nechali v ráně šest centimetrů dlouhou ulomenou čepel nože, a přišli na to až po měsíci – tisková mluvčí nemocnice do televizní kamery zcela vážně prohlásila, že lékař i v tomto případě postupoval standardně.

A ještě se přimlouvám za Odolena Vodu (město v Čechách). Jak vznikl ten název? Kronika tak řečeného Dalimila, vydání v Nakladatelství Svoboda v roce 1977 na str. 87 uvádí: „… Češi pod městskými valy / řeku snadno překonali. / Odolen tam našel brod / a tím proslavil svůj rod.“ Tak to byl ten rytíř Odolen a jeho voda (brod); stát se měl ten hrdinský skutek při obléhání Medulánu (jak se tehdy nazývalo italské Miláno) v roce 1158 za doby vlády druhého českého krále Vladislava; císařem tehdy byl Friedrich I. Barbarossa. A nejstarší česká rýmovaná kronika pokračuje: „Už se ježí česká kopí, / už se řítí přes příkopy, / s škraboškami přes oči / Češi na val útočí, / po žebřících k baštám lozí, / Vlaši utíkají, mnozí / se jich jako čertů hrozí / a zděšení, zlekaní / už se ani nebrání.“

Vysvětlení: Odolena Voda, 2 p. Odolena Vody atd. (Odolen je vlastní jméno, tedy Voda toho Odolena), čili v Odolena Vodě, hráli jsme s Odolena Vodou – chybně Odolená Voda, v Odolené Vodě, s Odolenou Vodou atp. Rodné jméno se neskloňuje; druhá část ano. Přimlouvám se v tomto případě za jazykový konzervatismus (i když akademický slovník jazyka českého připouští skloňování obou částí).