Jakákoli kritika Ukrajiny je proruský projev?

     Nepopírám, že se takové neobjektivní projevy, ať už v duchu celého média a nebo jen náznakem od některých novinářů objevují, ale častěji je označení, že je něco proruské, tendenční a nesprávné. Například, když se objeví kritika (a je jí jako šafránu), že pomoc, která je dodána na Ukrajinu, je částečně rozkradena a to dokonce i ta vojenská - převážně v lehkých zbraních, je to signál okamžitě zdroj dehonestovat.

    To, co dlouhodobě chybí, je popis globálního rozložení sil ve světě a z toho vyplývající hodnocení kroků a výroků různých společenství a států. Samozřejmě se do toho plete disciplína zvaná diplomacie, která zcela jistě zkresluje přesné hodnocení jednotlivých subjektů a výroků. Uznávám, není to téma i na dlouhý článek, ale na knihu. Přesto se pokusím naznačit alespoň příklady.

   Musím začít trochu od Adama – dřívější rozdělení bipolárního světa vyprodukovalo v socialistickém táboře řadu kritických hlasů vůči západním státům a hlavně proti USA. Mnohé „ostré šípy“ byly polopravdou až lží, ale některé, hlavně z vojenské oblasti, byly pravdivé. Čas trhnul oponou a z nepřítele č.1 je spojenec. A rázem publikování téhož bude pro ty, kteří provozují americký anální alpinismus, jasně proruské!

    Stejným příkladem je u vládních potentátů náhled na Ukrajinu. V dřívějším pohledu často nechyběla zmínka o silně korupčním prostředí, ale po r. 2014 kritiky ubývá, vše ruské včetně národnostní menšiny je pod palbou kritiky a ačkoliv je zaznamenatelný americký vliv na sled událostí, je ticho po pěšině a kdo ho nedodržuje, je jasně proruský.

    Naprosto zřejmá je tolerance k hitlerovským symbolům v polovojenském seskupení AZOV, ale i jinde, zaměřená protirusky včetně fyzických útoků proti ruské menšině a korunou byl nakonec jazykový zákon. Ten je deklarován jako spouštěč vzpoury na Donbase a Luhansku, i když pod čarou tuším i další záměry. Trošku sarkasmu neuškodí – pokud je na ustanovení jednoho jazyka podílníkem americká režie se všemi důsledky až k současnému válečnému stavu, je nutno za tu režii vypsat mimořádný diplom.

     To není jen Ukrajina kontra Rusko, ale to je oslabená EU bez ruských surovin a současně prodej dražších amerických, větší a účinnější tlak na vyzbrojení v rámci NATO – viz. náš nákup k obraně ČR ZBYTEČNÝCH STÍHAČEK (zase amerických) – a může to ministryně Černochová (jak ji teď zrovna slyším) obhajovat horem dolem. To, co souvisí, jsou rovněž vyhlášené sankce vůči Rusku a u nich je velké mínus, když škodí více tomu kdo je uděluje než tomu, na koho míří.

    Závěrem – Rusko je agresor, ať už jsou omluvné důvody jakkoli závažné, ale dle mého v historii od r. 1945 menší než USA. U těch byly prioritní „americké zájmy“ a pak teprve oprávněnost či spravedlnost.