Ivo Šebestík: Jak se zrodila mentalita amerických „elit“?

Americký prezident, James Monroe, autor takzvané Monroeovy doktríny, která Spojeným státům zajišťuje právo na bezpečné sousedství na všech amerických kontinentech (což USA jiným mocnostem upírají), vysvětlil právo evropských kolonizátorů na ovládnutí Severní Ameriky těmito slovy: „Země byla dána celému lidstvu, aby uživila co největší počet lidí. Žádná skupina či kmen nemají právo odporovat touze ostatních, kteří chtějí žít lepší a pohodlnější život.“

James Monroe pod tato slova ukryl příští plány na vystěhování indiánských kmenů do rezervací, které svojí kvalitou budou oscilovat někde mezi pouštními pustinami, sběrnými tábory a tábory koncentračními. To podle toho, kterýpak generál dostane vysídlení kterého kmene na starost. Byly mezi generály rozdíly, ale asi tak v poměru jedna ku desíti, kdy onu „jedna“ představovali lidé s jistou mírou empatie vůči obětem kolonizace. Takovou světlou výjimkou z děsivého pravidla byl nejspíš jedině generál Crook, indiány přezdívaný Šedý vlk. Ten měl na starosti pokusy o začlenění do rezervací kmenů nejbojovnějších a nejodhodlanějších snad na celém jihu Spojených států a severu Mexika, tedy soustavy kmenů Apačů, vedených náčelníky zvučných a slavných jmen, jako byli Mangas, Cochis nebo Geronimo označený nepřáteli Apačů za úplně nejstrašnějšího indiána, který se kdy narodil. Důvodem bylo, že Geronimo nehodlal patřit k indiánským náčelníkům, kteří zrazovali svoji zemi a souhlasili s kolaborací s bílými dobyvateli.

Geronimo měl k tvrdému boji proti vojákům nových Američanů také důvod ryze osobní. V sedmnácti letech se Geronimo oženil s údajně nejkrásnější apačskou dívkou celé Arizony, která se jmenovala Alopé. Měl s ní i několik dětí. Jednoho dne, ještě v čase, kdy Geronimův kmen Apačů žil v jakémsi souladu s kolonisty v okolí, se vydali muži kmene do několika mil vzdáleného městečka na trh. Ženy a děti nechali v táboře. Když se muži vrátili, našli tábor vypálený a všechny ženy a děti zavražděné. Bylo to dílo generála Carrasca, jednoho z většiny úhlavních nepřátel indiánů nesoucích uniformu americké kavalerie, dokonce s vysokým hodnostním označením. Takto zavražděna byla také Alopé a jejich společné děti. Nad tímto obrazem přísahal Geronimo, že bude mstít mrtvé až do posledního dne svého života. A tuto přísahu splnil skutečně takřka do konce, třebaže nakonec po mnoha útěcích z rezervací v jedné z nich starý Geronimo umírá.

Jiným příběhem koloniálně arogantního zacházení s domorodými kmeny Severní Ameriky nám nabízí osud jednoho z indiánských kmenů, který se pokusil vyjít dobyvatelům vstříc nejenom ústupky, ale dokonce i přizpůsobením se jejich civilizaci. Již zmíněný James Monroe si přál vytlačit indiány za řeku Mississippi. Na území Georgie, tedy v oblasti, kterou chtěl Monroe rovněž vyčistit od původního obyvatelstva, žil odnepaměti kmen Čerokijů. Jeho náčelníci uvažovali asi podobně jako Michail Gorbačov v průběhu rozpouštění SSSR. Náčelníci si řekli, že když se přizpůsobí co nejvíce bílým kolonistům, přijmou jejich pravidla, některé zvyky, oblečení, třeba i víru a naučí své děti anglicky, že je budou bílí kolonisté brát za sobě rovné, budou je respektovat, a hlavně je ponechají na jejich půdě, v jejich domovech a v lovištích.

Jak si to náčelníci kmene naplánovali, tak i konali. Začali se skutečně velmi snaživě přizpůsobovat svým dobyvatelům. Zakládali farmy, školy, učili se podnikat a osvojovali si netradiční řemesla. Jenomže bílí dobyvatelé měli úplně jiné představy o indiánských kmenech, a bylo jim docela jedno, zda se přizpůsobují nebo nikoliv. Chtěli je prostě dostat z východních teritorií za řeku Mississippi. Pryč s nimi. Měli táhnout na Západ, který neměl Washington ještě pod kontrolou a kam proniklo jen poměrně málo bílých osadníků. Jen trapeři a později zlatokopové.

Monroe sice vedl krutou kolonizační politiku, ale z nějakých důvodů si přál nevypadat tak před citlivější částí americké společnosti a před světem. Proto začal indiány přesvědčovat, že opustit své domovy, svá loviště a táhnout někam do pustin na Západě je vlastně v jejich zájmu. Asi jako později americké „elity“ přesvědčily Evropany, že je v jejich zájmu zbavit se spolehlivých a levných dodávek ruského plynu a ropy ve prospěch nespolehlivých a předražených dodávek plynu amerického. Indiáni Čerokijové ale tak hloupí jako „lídři“ členských států EU nebyli. Odmítli se vystěhovat a náčelník Čerokijů, John Ross (poangličtěné jméno), oznámil do Washingtonu, že jeho kmen vytvořil Čerokijskou republiku.

A bác ho! Taková drzost! Indiáni a chtěli by mít republiku?! Chtěli by budovat stát na vlastním území, které jim noví Američané ve vší počestnosti a lásce k rudým bratrům ráčili dávno odebrat?! Co s tím? Guvernér Georgie přišel na nápad, jaký později budou „elity“ Spojených států uplatňovat hodně často. Čerokijové porušili ústavu Unie, což je podle ústavních článků nepřípustné. Připomíná to odsuzování indiánských králů v Latinské Americe za časů španělských dobyvatelů za kacířství a neposlušnost vůči španělskému králi. Je to úplně běžná koloniální mentalita. Kolonizátor přijde do cizí země, ukradne ji, ustaví v ní nějaký svůj státní celek, obyvatelstvo podřídí panovníkovi v daleké zemi za oceánem a víře v Boha, o jakém domorodci nikdy nic neslyšeli. No a potom vyžaduje respekt, poslušnost, a když něco z toho chybí, pak koloniální pán jednoduše krutě trestá.

Jestliže se tato mentalita usadí v duši „elit“, pak se jedná o nevykořenitelné a nevyléčitelné zlo. Někteří bílí kolonisté a osadníci mezi novými Američany mívali ale občas jisté pochybnosti o tom, zda jednají správně a podle nějakých lidských pravidel. Mezi nimi byl i právník působící v té době v Bílém domě, který se jmenoval John Quincy Adams. Ten dostal za úkol vyhnání Čerokijů dodat nějakou právní podobu, jaká by nevypadala jako svinstvo. Adams měl ovšem dilema, a tak zpracoval stanovisko, jaké v podstatě nechalo odsun kmene otevřený. Ovšem Výbor pro indiánské záležitosti v Kongresu žádnými ohledy netrpí, a tak vyslal k náčelníkovi Čerokijů, Johnu Rossovi, emisara s nabídkou vskutku americkou, tedy nehoráznou. Čerokijové se mají vystěhovat a za svoji půdu v Georgii mají dostat náhradu někde na Západě. Chtěla se po náčelníkovi v podstatě jen drobnost. Aby „koupil zajíce v pytli“, neboť nemohl mít tušení, jak bude ona cizí půda vypadat, zda se dá na ní žít, pěstovat plodiny a lovit.

John Ross ale naprostým právem vyslance Bílého otce z Washingtonu odmítá. Odmítá jej opakovaně. V té době se stává novým americkým prezidentem, Andrew Jackson, původem Ir. Byl to v podstatě dobrodruh, jaký se narodil pro Divoký Západ. Jackson předal indiánské záležitosti Kongresu a ten zbavil Čerokije jejich právního nároku na vlastní území. Tragikomické! Dobyvatelé nejprve ukradnou indiánskou půdu a potom zbaví úředně indiánské kmeny práva na to, co jim ještě zůstává. Inu, Amerika!

Čerokijové vyslali k Jacksonovi deputaci. Ten je přijal laskavě a vlídně, možná k nim i dokonce promluvil jako Donald Trump, který rád říká, že má všechny rád a že všichni, kterým tak usilovně škodí, jsou vlastně jeho nejlepší přátelé. Nevíme, jak Jackson k Čerokijům promluvil, jaká volil slova. Víme jen, že jim řekl něco v tom smyslu, že je rád vyslechl, ale že z jejich přání nic nebude. Má v sobě dokonce tolik drzosti, že vyhnání indiánů vysvětlil jako formu jejich ochrany před vyhubením, na jakém se tehdy na mnoha místech Spojených států usilovně pracovalo.

Putování Čerokijů do země nezaslíbené na Západě popsal dokonce Alexis Toqueville, který tuto jejich deportaci viděl na vlastní oči. Psal o kruté zimě, v níž indiáni v masách sněhu a ledu vezli své ženy a děti do neznáma. Během tohoto pochodu smrti zemřely stovky lidí. A když kmen přeplul přes řeku Mississippi a usadil se na nové půdě, tak bylo už jednak pozdě na to, aby ji osel, hlavně však se v okolí nacházely vojenské oddíly, které zakrátko hnaly indiány z této půdy alespoň trochu vhodné pro zemědělství, na půdu jinou, mnohem horší.

Takto tedy skončil kmen, který se pokusil přijmout civilizační model svých dobyvatelů a hledal všechny způsoby, jak s dobyvateli vyjít po dobrém. Marně. S dobyvateli se totiž po dobrém vycházet nedá nikdy.

Mnohé indiánské kmeny a mnozí velcí náčelníci byli ale odhodlaní s dobyvateli a koloniálními vojáky bojovat ze všech sil. Některá jména náčelníků se stala pověstnými a také názvy některých bojišť vstoupily do historie. Slavným náčelníkem kmene Dakotů byl Sedící býk, jehož jméno v rodném jazyce znělo Tatanka Yotanka. Byl na svoji dobu obrovité postavy, měřil údajně přes dva metry, což byla míra pro první polovinu 19. století, kdy se Sedící býk narodil (1834) míra vskutku neobvyklá dokonce i pro Evropu.

Podobně mohutnou dvoumetrovou postavu měl údajně také jiný indiánský náčelník, Apač Mangas Coloradas. Tyto údaje poněkud rozporují běžně rozšířený názor na indiány, podle kterého to byli skoro výhradně lidé velmi malých postav. Asi to není tak úplně pravda.

Sedící býk se rozhodl bílým dobyvatelům čelit sjednocením co největšího počtu indiánských kmenů. Takto se spojil například s kmeny Siouxů, kde se jeho blízkým kolegou v boji stal náčelník Gall. Jiným náčelníkem, na kterého se mohl Sedící býk spolehnout, byl Šílený kůň a vedle něj i další dakotský náčelník Rudý oblak.

V červnu 1876 Sedící býk předpověděl, že se blíží početné oddíly bílých jezdců k údolí Little Big Hornu. V jejím čele byla pověstná a pro indiány nechvalně známá Sedmá kavalerie vedená nepřítelem indiánů, generálem George Armstrongem Custerem. Toho indiáni přezdívali Žlutý vlas, neboť měl dost možná podobný účes jako Donald Trump. Indiáni Custera nenáviděli až za hrob. Předvoj Custerovy armády tvořil oddíl majora Rena. Major Reno s předvojem Sedmé kavalerie překročil Little Big Horn a postupoval dále, aniž narazil na indiánské oddíly. Sedící býk ovšem o jeho postupu věděl dobře od svých zvědů a vyslal proti Renovi oddíl siouxských bojovníků vedených náčelníkem Gallem. Indiánští zvědové, kteří doprovázeli bílou kavalerii majora Rena, pochopili, že tohle nevěstí nic dobrého a dali se okamžitě na útěk. Reno ustoupil, aby zaujal pozice k boji. Indiáni měli jen málo pušek, a tak bojovali většinou luky a tomahavky (asi jinými, než které si od Američanů chtěl objednat Zelenskyj).

Spolu s Gallem útočil i náčelník Šílený kůň, jehož jméno může působit málo důstojně, který ale patřil k nejodvážnějším a nejúspěšnějším válečníkům v řadách bojovníků Sedícího býka. Oba náčelníci zatlačili kavaleristy majora Rena do řeky a přinutili je přebrodit na druhou stranu, kde se ale prudce zvedal několik metrů vysoký svah. Indiáni většinu Renových vojáků pobili, a když viděli, že zbytek je zdecimovaný a neschopný boje, jednoduše se obrátili a opustili bojiště, což majora Rena a několik zbylých jeho druhů zachránilo.

Mezitím generál Custer pokračoval podél řeky Little Big Hornu s cílem přiblížit se k vesnici Sedícího býka. Generálovy oddíly ale spatřila nepočetná hlídka Cheyennů. Ačkoliv jich bylo jen několik, Cheyennové okamžitě zaútočili na početnou armádu generála Custera. Jejich hlavním cílem bylo ale upozornit hlukem své spojence v táboře Sedícího býka. Indiánské hlídce se podařila obdivuhodná věc. Útočili tak rychle a vyráželi k útokům tak nečekaně, že je Custerovi vojáci považovali za mnohem početnější sílu. Mezitím se zformovaly hlavní oddíly Dakotů a Siouxů, Cheyennů, Bruelů a dalších kmenů a zaútočily přímo na střed Custerovy armády. Osobní motivaci měli v bitvě právě Cheyennové, kteří Custera označovali za „vraha žen“, protože Custer měl na svědomí spoustu zločinů spáchaných na indiánech právě jejich kmene.

Bitva u Little Big Hornu se proměnila v masakr Custerovy armády. Padli úplně všichni vojáci včetně generála Custera. Custera údajně zabil náčelník Bílý bizon. Indiáni všechny padlé skalpovali, svlékli do naha a těla ponechali supům. Stejně naložil Bílý bizon také s nenáviděným Custerem. Tehdejší prezident, Grant, o Custerovi řekl, že „se obětoval pro Spojené státy“. Custer, podle indiánů „vrah žen“, sice ve skutečnosti bojoval na straně zlodějů indiánské půdy, ale jelikož dějiny píše vítěz (historia scripsit victor), tak platí názor dobyvatele, tedy prezidenta Granta. Do dnešních dnů mnoho lidí akceptuje mínění dobyvatelů bez ohledu na to, co se stalo ve skutečnosti.

Sedící býk a další náčelníci bojovali i nadále, ale technologická převaha bílých dobyvatelů, kteří na indiánské půdě ustavili Spojené státy americké, nakonec tyto velké náčelníky a jejich odhodlané bojovníky přemohla.

Kolonizátoři vůči indiánským kmenům postupovali tradičními metodami, jaké si Britové, Francouzi, Holanďané nebo Španělé a Portugalci osvojili i v jiných koloniích. Získávali na svoji stranu kolaboranty a z jejich řad si zformovali policejní oddíly, které pak dohlížely a trestaly příslušníky domorodých národů, z nichž oni sami pocházeli. Takto si Washington vytvořil na indiánských územích oddíly „indiánské policie“. Mnoho náčelníků padlo v bojích, Sedící býk spolu se synem nabídnul nakonec bílým dobyvatelům ruku s výzvou k urovnání sporů. Krátce pobýval na území Kanady. Potom se vrátil do Spojených států a přijal i se svojí rodinou a družinou místo v rezervaci.

Bylo to pro velikého náčelníka a zároveň šamana velice potupné. Správcové rezervace indiánům zakazovali jejich kultovní obřady a tance. Když ve Wounded Knee Siouxové tancovali Tanec duchů, vojáci se na ně vrhli a několik stovek Siouxů povraždili. Tehdy Sedící býk obřadně zlomil dýmku míru na znamení, že se vrací do boje. Indiánská policie ale dostala za úkol náčelníka zatknout. Když policisté přišli velkého náčelníka, hrdinu bitvy u Little Big Hornu, zatknout, vrhli se někteří jeho druzi do boje, ve kterém byli zabiti. Během potyčky, v níž padlo několik policistů, jeden z členů „indiánské policie“, sám indián jménem Rudý tomahavk, zákeřně zezadu zabil Sedícího býka ranou této indiánské zbraně.

Pohřbu náčelníka se nesměl žádný indián zúčastnit. Vojáci mu zhotovili truhlu, do které se více než dvoumetrové tělo Sedícího býka vešlo jen stěží. Indiánskému náčelníkovi, který bojoval za uchování indiánské půdy, vyměřili dobyvatelé indiánských lovišť a pastvin tři čtvereční metry na jeho hrob v pevnosti Fort Yates.

Koho dnes překvapuje, když současný americký prezident přijde k některému premiérovi nebo také prezidentovi (dokonce údajně spřátelené země) a řekne mu: „Mně se líbí tvoje země. Já si ji vezmu, ok?“, tak by si měl připomenout dějiny kolonizace Severní Ameriky. A bude mu okamžitě všechno jasné. A nebude očekávat ani tu nejmenší, úplně titěrnou kultivací chování. Co se jednou zažere pod kůži, to se ven už nikdy nedostane.

Ivo Šebestík

(Nové slovo eu)