Kauza Jan Masaryk ve světle tzv. krčmaňské aféry

Jak se dopočítat těch správných krabiček

Ústně mi bylo sděleno, že na krabičky, které vyráběl alkoholik truhlář Kopka, člen KSČ (v r. 1958 zahynul asi při srážce s autem, které ujelo z místa činu, do jeho kola), bylo použito odlišného druhu dřeva (tvrdého či měkkého, mořeného versus leštěného?), než toho, které bylo použito při tzv. atentátu na tři ministry Drtinu, Zenkla a Masaryka. A také, že militantní komunista Jura Sosnar (charakteristika Pavla Urbáška) nikdy se k podílu na atentátu nepřihlásil, i když byla doba, kdyby si to mohl připočítat k dobru (někdy na přelomu 50. a 60. let). Zde je nutné od sebe odlišit jeho údajný podíl na krčmářské aféře a skutečný podíl na hodolanské aféře  (existenci skladišť zbraní) Je také otázkou, zda-li ten literát a tlučhuba měl nějakou kvalifikaci a nervy na to, aby vložil do těch krabiček nálože s roznětkou upravenou na doraz. Informace o tom, kde a kdo nějaké zbraně skladuje, byly logicky předmětem zájmu jednotlivých soupeřících skupin, takže nebylo tedy nic jednoduššího než využít tyto informace ve svůj prospěch jako argument, což se nakonec i stalo. Na základě úvahy, že kdo má doma arsenál, tak může být snadno namočen do atentátu.  

Aby se čtenář v dalším textu orientoval, tak podtrhuji předem, že na celé krčmáňské aféře je přinejmenším zajímavé, že zatímco jiné pečlivě naplánované atentáty na ministry a další politické persony vždy obsahují plán B, tedy záložní variantu, tak zde v tomto případě dokonce případné oběti se chovají tak, jako by se něčeho takového vůbec neobávali. Naopak se zde lze střetnout s plánem C, který má veřejnosti a policii, ba i historikům sugerovat ideu, že bezprostřední příprava atentátu souvisela s politickou situací, která vznikla až na podzim 1947 v souvislosti s projednáváním tzv. milionářské dávky. 5. září muž středního věku (viz obrázek) nakupuje tři krabičky na Václavském náměstí s obalem a motouzem, do něhož jsou pak přebaleny krabičky, vyrobené v Krčmani v červenci 1947, kdy politici i veřejnost naoak byli excitováni událostmi kolem odmítnutí Marshallova plánu a kdy tedy Jura Sosnar a spol. museli své budoucí oběti velmi milovat jako zachránce, naopak jiní, jako národně socialistický poslanec Ota Hora považoval jeho viníky za  mnichovany (viz jeho paměti). Co znamenal fakt, že přípravy k atentátu měly být započaty v červenci 1947, tak tím jsem se zabýval v blogu Jak pan plukovník Pravomíl Ladislav Raichl si hrál s krabičkami, na který tedy zde odkazuji.

Nejsem sice schopen jednoznačně prokázat pouze na základě vzpomínek pana Raichla, kdy začal organizovat skupinu Sever, ale také nelze prokázat opak. Stejně je zajímavé, že Claire Sterlingova příčetla Raichlovi zaměrné vyprovokování celé skupiny, a že člověk, který měl příležitost pana Raichla dobře poznat, tedy pan Jaroslav Čvančara v článku MONTE CHRISTO Z LEOPOLDOVA – PRAVOMIL L. RAICHL DRŽITEL ŘÁDU BÍLÉHO LVA (viz jeden studentský web) souslednost organizování té odbojové skupiny vidí naprosto stejně jako já, že teprve dodatečně se na tu již zorganizovanou skupinu napíchli ti estébáci:

"V roce 1945 byl přidělen k 5. pěšímu pluku v Bílině. Jako bývalý příslušník východní armády dobře poznal sovětskou realitu a spiklenecké metody českých komunistů. Odporem vůči nim se netajil. V roce 1946 odešel z armády a počátkem září 1946 přešel ilegálně do západního pásma Německa. Ve Wiesbadenu navázal kontakt s americkými zpravodajskými orgány. Když se v lednu 1947 do ČSR vrátil, byl čs. orgány zadržen a uvězněn. Tehdy ještě přišel z ministerstva spravedlnosti úřední pokyn k jeho propuštění. Jakmile se Raichl ocitl na svobodě, začal organizovat odbojovou skupinu. Navazoval styky s bývalými příslušníky východní armády o nichž věděl, že jsou nespokojeni s vývojem politických poměrů v republice. Jednoho dne se objevil jeden z jeho kamarádů ještě se dvěma neznámými muži - Eddym a Tonnym, kteří se vydávali za Američany. Ti říkali, že se chtějí seznámit s dalšími protikomunisticky smýšlejícími Čechy. Z Američanů se však vyklubali agenti-provokatéři: jistý Evžen Abrahamovič a Emil Izrael Chovan. 7. 11. 1947 byl Raichl zatčen. Poté se konal první z dlouhé řady komunistických monstrprocesů - tzv. "Mostecká špionážní aféra". Krajským soudem v Praze byly 11. 5. 1948 vyneseny tři rozsudky smrti. Prezident dr. Edvard Beneš však tresty smrti nepodepsal. Raichlovi byl rozsudek změněn na trest těžkého žaláře na doživotí - zostřeného čtvrtletně tvrdým lůžkem... "

Ve světle této Čvančarovy interpretaci platí, pokud tedy pan Raichl hovoří o tom, že podnětem k aktivizaci té odbojové skupiny Sever byly krabičky, pak z toho vyplývá, že tedy jasně věděl o jejich existenci před 10. zářím 1947. Cituji pana Raichla:

"Já jsem začal bouchat na dveře, on se vrátil, otevřel a za dvě neděle jsem šel na volnou nohu domů, to byl rok 1947 v létě. No, a tam jsem se poznal s jakýmsi Vladimírem Podivínem, který později celou věc nalíčil a tak se stala mostecká špionážní aféra, která se na nás připravovala od léta 1947 po bedýnkách na Zenkla, Masaryka a na Drtinu, tak jsme věděli, že se něco chystá a tak jsem se připravovali, že chlapci půjdeme do toho podruhé". Ten Podivén ho měl kontaktovat do tří týdnů po opuštění vězení. Asi s ním od půlky července do 10. zaří s ním toliko nejezdil na houby?

Stejně tak platí, že pokud byla objednána výroba krabiček v červenci 1947, tak spouštějícím podnětem nemohla být ani milionářská dávka,  ale jenom a pouze odmítnutí Marshallova plánu. A sadím, že toto odmítnutí zcela jistě mnoha komunistům nevadilo, natož pak ještě údajně radikálnějším olomouckým komunistům. V červenci ti komunisté museli Zenkla, Masaryka a Drtinu zbožňovat.

Nemluvím o vztazích mezi politiky v únoru 1948, ale v červenci 1947. Spojence v odmítnutí Marshallova plánu přece nezabíjím. A nešlo tu ani o situaci v září 1947, protože podnět k výrobě krabiček je nutno hledat v situaci v červenci 1947. Proto nechápu, proč by radikální komunisté měli právě tehdy chtit odkráglovat někoho, kdo aktivně podpořil Stalina v jeho požadavku na odmítnutí Marshallova plánu. To tedy měl ten Čepička se raději vrhnout přímo na Gottwalda, ne?

Současně dokáži pochopit, že radikální národní socialisté právě tehdy ty zrádce, tedy Drtinu, Zenkla a Masaryka by chtěli pořádně vyděsit, respektive je varovat, že takto ustupovat Stalinovi už nejde. Ale upozorňuji, že ani Drtina, ani Zenkl žádným atentátem ohroženi nebyli. Je hezké, jak pan Zenkl ve svých pamětech zdůrazňuje, že on tomu zasedání vlády, která posvětila odpískání Marshalova plánu, nepředsedal:  

Předem také vyzdvihuji fakt, že z pošty byly odeslány možná vskutku ty krčmáňské krabičky, naplněné voňavkami, aby pak byly vyměněny ve dvou případech přímo na ministerstvech osobními tajemníky ministrů Františkem Ambrožem (Zenkl) a dr. Jaroslavem Čmelíkem (Drtina), v jednom případě přímo na té poště ve Strašnicích za ty pražské. Proto také všichni zúčastnění zůstávají naprosto klidnými, tedy neobávají možnosti nějakého záložního plánu B. A proto ten Ambrož také v únoru 1948 mohl sdělit svým kolegům, že od samého začátku věděl, že za krabičkami jsou komunisté. Tak tím tuplem měl okamžitě svého nadřízeného ministra okamžitě alarmovat, co však učinil, s tím nemělo nic společného. Stejně tak Pravomil Raichl a jeho soudruzi nemohli být v červenci 1947 v žádném případě být existenci krabiček být nějak znepokojeni, pokud se nepodíleli nějakým způsobem na jejich výrobě.        

Korunní svědek

Korunní svědek Ladislav Loveček, bývalý krčmánský starosta (1931-1932) a  agrárník, po válce lidovec, motivovaný 100 000 odměnou uvedl, že viděl čerstvě namořenou skříňku, která nebyla vyrobena z kvalitnějšího materiálu, měly být zhotoveny pouze tři kousky. Kopka prý měl utrousit, že krabičky jsou pěkné dárky pro pekelné stroje a že se mluvilo o palestinském židu Janovi atd. (Zora Dvořáková: Smrt pro tři ministry,s 27-28, 220).  Doufám tedy, že ty krabičky testovali na stáří, tedy kdy mohly být vyrobeny a upraveny?

Výše uvedené souvislosti si měl svědek Loveček uvědomit, když viděl fotografie krabiček v novinách, tedy asi ve Svobodném slově 13. září. Podle popisu v novinách měly být zhotoveny z měkkého leštěného dřeva, které imitovalo světlý dub.  Do Prahy měl dopravit krabičky strojvůdce Štěpánek, předseda MNV v Krčmani. Kde ten pán vzal dostatek zkušeností, jak manipulovat s pekelnými stroji, v nichž byla roznětka upevněna na nejcitlivější míru, tedy byla vysunuta ven? Kdyby náhodou při té šestihodinové štrapáci usnul a někdo se ho rozhodl oloupit, tak by celý vagón vyletěl do povětří. Na všech třech balíčcích znělo razítko podacího poštovního úřadu pošta č. 3 v Ostrovní ulici Praha II. Podle úředníka všechny tři balíčky podával muž ve stáří čtyřiceti až pětačtyřiceti let Měl světle kaštanové vlasy a plnější vyholený obličej (viz obrázek). Ten pošťak si ještě pamatoval, že když balíčky vhodil do hromadného koše, odesilatel ho upozornil, aby s nimi moc neházel, což už ale vlastně nemělo žádný smysl. Zde je nutné říci, že paní Dvořáková nepodává úplný popis toho muže, tak ho měla k dispozici policie (viz níže citace ze studie [Krabičkový atentát]. Současně je zajímavé, že zhruba stejně mlžil ministr Nosek pří svém vystoupení v parlamentu (viz níže).

Doručení balíčku Janu Masarykovi se opozdilo, protože adresa nebyla správně napsána, takže si policie vyzvedla balíček ještě na poště Zenklovi byla krabička doručena do sekretariátu národně socialistické, Drtinovi na jeho ministerstvo. Ve dvou případech byl udán jako odesílatel (pouze na doručence ? ) parfumerie K. Malý, Praha III, Nerudova ulice, v jednom případě byla uvedena sice tatáž adresa, ale jako odesilatelka byla uvedena A. Malá. Kdo asi z těch tří adresátů dostal třeba telefonicky pozdrav od paní Malé? Ve svých pamětech se ani Drtina, ani Zenkl publiku s podobným otřesným zážitkem nesvěřují, takže žádné pekelné stroje jim poštou zaslány nebyly.

Dle studie Krabičkový atentát na tři nekomunistické ministry  oblastní úřadovna Státní bezpečnosti v Praze se o této skutečnosti dověděla telefonicky 10. září v 11.20 hodin. Volal jí dr. Ambrož, tajemník místopředsedy vlády dr. Zenkla, z budovy předsednictva vlády. Dr.Ambrož žádal, aby byl k němu okamžitě vyslán jeden bezpečnostní pracovník, kterému bude předán balíček podezřelého obsahu. K dr. Ambrožovi byli ihned vysláni pracovníci Státní bezpečnosti Jindřich Martinů a František Svoboda, kterým zřízenec Spilka předal balíček obsahující krabičku z tvrdého dřeva, jejíž víčko byla již otevřené. Pracovníci StB v obsahu krabičky poznali třaskaviny, jejich druh však nemohli určit. Když se vrátili na úřadovnu, byl balíček předán k prozkoumání vojenské pyrotechnické skupině ve Štefánikových kasárnách. Vojenský pyrotechnik, kapitán Rudolf Gold, třaskavinu zneškodnil a o jejím charakteru později podal odborný posudek.Vyšetřovací orgány Ministerstva vnitra zahájily vyšetřování a týž den se zjistily, že na poště v Ostrovní ulici byly podány ještě dva stejné balíčky, adresované P. Drtinovi a J. Masarykovi. Oblastní úřadovna Státníbezpečnosti tuto okolnost v 16.30 telefonicky sdělila tajemníkům obou ministrů.Balíček určený pro ministra spravedlnosti nalezli pracovníci oblastní úřadovny František Svoboda a Jaroslav Bouda v altánku na zahradě Ministerstva spravedlnosti v Praze na Vyšehradě. Byl zcela otevřený.Nitky vedoucí od víčka k roznětce byly přestřiženy, takže k výbuchu již nemohlo dojít. Zásilka byla doručenana na ministerstvo spravedlnosti kolem deváté hodiny 10. září poštovním doručovatelem, od něhož ji převzal podúředník Bohumil Šindler. Ten ji předal tajemníku ministra dr. Čmelíkovi, který se po odstranění obalu pokoušel skříňku otevřít v domnění, že je to zásilka cigaret. Jelikož balíček byl označen jako zásilka parfému, udeřil zřízenec Šindler skříňkou o stůl, aby zjistil, zda neuslyší náraz lahvičky. Mezitím přišla do kanceláře osobní sekretářka ministra, která si všimla, že víčko je šňůrkou připevněno k obsahu krabičky. Šindler přeřízl šňůrku, krabičku otevřel a odnesl do altánku v zahradě. Podle sdělení dr. Čmelíka a prezidiálního šéfa dr.Palečka nehlásili ihned tyto závažné okolnosti bezpečnostním orgánům proto, že bez svolení ministra Drtiny nechtěli o své vůli věc zveřejňovat.Třetí balíček, adresovaný ministru Janu Masarykovi, zadrželi bezpečnostní pracovníci v původním stavu ještě na cílovém poštovním úřadě č. ll ve Střešovicích. V úřadovně pak zásilku odborně otevřel vojenský pyrotechnik. Z dřevěné krabičky byly sejmuty otisky a potom byl zneškodněn mechanismus pekelného stroje. Pekelné stroje umístěné v krabičkách odborně prozkoumal vojenský pyrotechnik kpt. Rudolf Gold společně s pracovníkem Oblastní kriminální úřadovny v Praze dr. Havelkou, a to 11. září 1947. V pyrotechnikově odborném posudku se uvádělo toto:„V dřevěné krabičce z dubového dřeva o rozměru 130 x 90 x 45 mm, která je opatřena víkem, jsou uvnitř umístěny po delších stranách krabice dvě stogramové oblé náložky tritolu, opatřené v lůžku na konci náložky rozbuškou (č. 5). Uprostřed nálože tritolu je umístěno (upevněno) mechanické rozněcovadlo Minenzünder vzor 42, které má uvnitř úderník se vzpruhou a roznětku Gevelot, do jejíhož lůžka byla vložena rozbuška (č. 8).Mechanické rozněcovadlo v zajištěné poloze bylo drženo závlačkou, která byla spojena motouzem s víkemkrabice. Motouz na víku krabice byl kryt papírovou nálepkou. Nálož i mechanické rozněcovadlo byly připevněny svazkem nití ke dnu krabice a spojovací nitě na zevnístraně dna byly připevněny papírovou nálepkou…Výbušná nálož v každé krabičce sestávala ze dvou stogramových náložek tritolu německé výroby, nesoucí červenou nálepku označenou nápisem Bohrpatrone 28 o.V.Lfg. 44 cwg 2172; uprostřed nálepky je další označení Fp 02 Sulfitri H 5. Rok výroby 1944. Ve všech případech se jedná o nálož stejné výrobní série. Nálože tohoto druhu byly používány německou brannou mocí. Byly určeny hlavně speciálním jednotkám pro destrukční účely. Nálože uvedeného druhu byly četně nalézány v revoluci a po revoluci na našem území.Do výbušných náloží tritolu byly vloženy rozbušky (č. 8), opět německé výroby, označené výrobní značkou m

. Jedná se o rozbušky plněné tricinatem sodným jako primární složí a pentritem jako složí sekundární. Tyto rozbušky byly všeobecně používány v německé armádě a v revoluci i po revoluci na celém území ČSR. Ve dvou případech byly zjištěny rozbušky maďarské výroby, plněné tricinat azidem jako složí primární a tetrylem jako složí sekundární, i tyto rozbušky byly nalezeny po revoluci na různých místech ČSR, poněvadž je rovněž používala německá armáda.Mechanické rozněcovadlo: jedná se o německý minový zapalovač vzor 42 (Minenzünder 42), který německá armáda používala do min nejrůznějších druhů (nášlapné, nájezdně, protitankové atd.). Tyto zapalovače, vyráběné v německých továrnách, byly rovněž po revoluci nalezeny na různých místech našehoúzemí.Z konstrukce pekelného stroje možno usoudit, že byl zhotoven odborníkem znalým prací s výbušninami a třaskavinami, který rovněž byl obeznámen s konstrukcí min a znal funkci minového zapalovače Minenzünder 42. Jedině z toho důvodu, že pachatel mechanické rozněcovadlo nedostatečně pevně ke dnu krabice připevnil,nenastal u zásilky určené dr. Zenklovi a dr. Drtinovi výbuch, ačkoliv byly částečně pootevřeny.Takto zhotovený pekelný stroj byl schopen při uvedení v činnost usmrtit více osob a demolovat místnost o  výměře 120 kubických metrů. Ku konci se ještě podotýká, že uvedené součástky pekelného stroje, mimo krabicia nitě, nejsou vyráběny na území ČSR. Rovněž nejsou ke koupi u koncesovaných obchodníků, poněvadž sejedná o vojenský materiál.

Paní Dvořáková se zmínila, že na vnitřní straně vedle kovových závěsů byly inkoustovou tužkou napsány číslice 40, 42 a 43,  Je zvláštní, že se to tak trochu rýmuje s poznatkem Bezpečnosti, která už v neděli 14 září měla oznámit, že krabičky vyrobil v době protektorátu obuvník Stanislav Pilař ve  Vršovicích, který posledních 45 krabiček prodal do obchodu s dárkovým zbožím na Václavském náměstí č. 42. 

Dle výše uvedené studie [Krabičkový atentát] 12. září ve 14.00 hodin byl Stanislav Pilař ve svém bytě zastižen. Byla u něho provedena domovní prohlídka a byl předveden k výslechu na Oblastní kriminální úřadovnu v Praze. Výslechem se zjistilo, že vyráběl dřevěné krabičky a kazetky různých velikostí a tvarů již za okupace. Podle vlastního odhadu jich celkem zhotovil asi pět set kusů. Od osvobození Československa vyrobil asi padesát krabiček stejné velikosti, znichž deset prodal v červnu 1947 firmě A. Brázda. Pro potřeby odborných znalců podal přesný popis výroby,použitého dřeva, klihu, mořidla, politury atp. Ve své výpovědi z 13. září potvrdil, že krabičky použité pachatelem jsou jeho výrobkem. Uvedl tehdy: Krabičky, které neznámý pachatel použil ke spáchání pokusu o atentát na některé členy vlády, a byly mně předloženy, poznávám se vší určitostí jako svůj výrobek. Že tyto krabičky jsou z oněch padesáti kusů mnou vyrobených v roce 1945, je zcela určité již z toho, že jsem použil pantíčky ze žlutého kovu. Dalším důkazem, že krabičky jsou mým výrobkem, jsou čísla na vnitřní straně krabiček. Tato čísla jsem uváděl proto, abych při dávání pantů věděl, který příklop patří na kterou krabičku. Jak jsem již minule podotkl, nabídl jsem zbytek -deset krabiček - letošního roku, asi v měsíci červnu 1947, fě Brázda znovu a podařilo se mi je této firmě prodat.Od zhotovení posledních padesáti kusů v roce 1945 nevyrobil jsem již žádnou krabičku, a to ani jednotlivě.

Prodavačky prodaly 4. nebo 5. září tří kousky muži středních let Atentátník zabalil [krčmáňské] krabičky do stejného papíru a dvě ovázal stejnou stužkou, jakých bylo používáno v tomto obchodu. Lze úspěšně pochybovat, že šlo o pana Štěpánka. 

Zaměstnanci pošty v Ostrovní ulici Jana Šmítmajera a Julie Drbalové 10. září, další svědci pak v následujících dnech, jakož i rekonstrukce provedená na poště 15. září za účasti všech zjištěných svědků potvrdily, že balíčky podával muž, jehož popis byl stanoven takto:

"Pětatřicet až pětačtyřicet roků starý, 170 až 172 cm vysoký, štíhlá postava, světle kaštanové vlasy, tmavý nebo tmavošedý oblek“. Podle výpovědi jedněch svědků byl plného obličeje, podle výpovědi druhých spíše hubeného ((naprosto přesně tento popis se shoduje s podobou muže na obrázku). Při podávání balíčků u přepážky stála v řadě před pachatelem Josefa Štiplová, za pachatelem Karel Štér a ještě dále za ním Bohumil Sedláček. Úředník pošty J. Šmítmajer si pamatoval, že když jeden balíček po převzetí poněkud nešetrně odhodil, byl pachatelem upozorněn, aby s balíčky zacházel opatrně, protože obsahují vzácné parfémy. 

O papíru, do něhož byly krabičky zabaleny, se zjistilo, že je to běžný balicí papír zn. Superior, vyráběný v papírněv Červené Řečici a odebíraný asi padesáti velkoobchodníky i nezjištěným velkým počtem maloobchodníků.Výrobcem tkanice, kterou byla jedna zásilka převázána, byla firma Jeschke, národní správa, Kuks u Jaroměře.Tkanice se vyráběla od roku 1946 z umělého hedvábí. Růžová stužka, jíž byl převázán balíček pro ministraJana Masaryka, byla výrobkem běžně dostupným v obchodech a používaným k zhotovování ramínek kdámskému prádlu. K upevnění zapalovacího zařízení pachatel použil černých nití. Podle posudku firmy Netz,akc, spol., Praha I, Rytířská 16, to byly nitě běžné výroby, nevalné kvality, vyráběné hlavně za okupace a ještěkrátce po osvobození. V krabičce zaslané dr. Zenklovi pachatel použil kromě nitě i hnědé lacetky. Šetření prokázalo, že jde o dvojitou lacetku, která se používá na ozdobu dámských šatů, krojů, k výšivkám atp.Vyráběla se z umělého hedvábí hlavně v době okupace a neměla žádné zvláštní znaky, které by mohly sloužitjako podklad k dalšímu šetření. O červenočerné nálepce se čtyřlístkem, jíž pachatel použil k zalepení otvorů nakrabičkách, a o hnědé lepence použité na dně krabiček se zjistilo, že toto běžné papírenské zboží je kdekoliv kdostání.

  Asi 15. září měl pan Loveček kontaktovat v Olomouci okresního tajemníka národně socialistické strany Františka Kolavu a poslance Štěpána Kobylku, kteří prostřednictvím Fráni Zeminové uvědomili generálního tajemníka národně socialistické strany Vladimíra Krajinu. Ten pak požádal o pomoc brněnského vrchního komisaře JUDr. Aloise Přikryla, který kolem 20. Října začal vést paralelní vyšetřování.

Mezitím se rozjela mediální kampaň. Hned 11. září národně socialistické Svobodné slovo spekulovallo, že se nelze nezamyslit nad jmény osob, které si atentátník vyhledal za cíl svého pokusu, např. Zenkla, proti němuž se soustředila nenávistná agitace aparátu naší největší vládní strany. Rudé právo v pátek 12. 9 kontrovalo, že je známo, jakými byli němečtí národní socialisté mistry ve využívání různých těch atentátů pro své politické cíle. Zdá se, že se čs. národní socialisté od nich leccos z tohoto umění naučili.

Kdo všechno si hrál s krabičkami 10. září 1947

Tehdejší národně socialistický poslanec Ota Hora ve svých pamětech Svědectví o puči II reprodukuje odpověď ministra vnitra Noska na svůj dotaz v parlamentu dne 25. listopadu  1947 o neuspokojivém stavu pátrání po pachatelích atentátu na ministra spravedlnosti Prokopa Drtinu, ministra zahraničních věcí Jana Masaryka a prvního místopředsedy vlády Petra Zenkla.

Ministr Nosek ve své odpovědi sdělil, že dne 10. září asi v 9 hodin ráno byl donesen tajemníkem předsednictva čs. strany socialistické balíček do kabinetu náměstka předsedy vlády dr. Zenkla. [Ten tajemník Karel Hacker zřejmě neměl poněti, že Zenkl je zatížený na voňavky (viz jeho paměti), proto krabička s voňavkami mu byla zásilka podezřela, ale navzdory tomu ji odnesl na předsednictvo vlády ve Strakově akademii.] Zaměstnancům podezřelou zásilku, kteří si ji podle později zjištěných daktyloskopických stop všichni osahali, konkrétně zřízenci Spilkovi se zkušenostmi legionáře z první světové (!!!) se podařilo odjistit přeříznutím nitek spojujících víko krabičky s rozněcovadlem a zjištěno, že jde o pekelný stroj. Teprve v 11 hodin 20 minut byla volána státní bezpečnost. Ministru Drtinovi byla obdobná krabička doručena ve stejnou dobu, ale zaměstnancům to nestálo ani za to, aby to ohlásili bezpečnosti, které pak nalezla v zahradě ministerstva spravedlnosti v altánku zásilku již otevřenou.

Podle ministra Noska na té poště v Praze II, Ostrovní ulice odmítli zaměstnanci nejprve cokoliv sdělit, teprve po zákroku přednosty bylo zjištěno, že 9. září 1947 v 15 hodin byly podány ještě dvě zásilky podobného tvaru, adresované pánům ministrům Drtinovi a Masarykovi mužem ve stáří 40 až 45 roků, světlokaštanových vlasů vyholeného, plnějšího obličeje (úřední zpráva ze dne 11. září 1947, citováno podle pamětí Prokopa Drtiny), který jako by poněkud mírně odbarvenému a maskovanému Pravomílu Raichlovi (narozenému r. 1921) z oka vypadl (viz obrázek). Kabinety obou ministrů byly upozorněny na možný nebezpečný obsah.   Ministr dále poznamenal, že po 20. listopadu bylo vyšetřování narušeno zatčením několika osob v Krčmani u Olomouce, podezřelých z výroby výše uvedených krabiček, mimo jiné truhláře Jana Kopka.   

Můj komentář: Upozorňuji, že tyto části vystoupení pana ministra pan Ota Hora na rozdíl od jiných částí nerozporoval. Proč ten tajemník předsednictva (komunista to nebyl, ale národní socialita), pokud ta dřevěná krabička 130 x 93 x 47 mm z měkkého leštěného dřeva. imitující   dub, opatřená víkem, připevněného dvěma závěsy ze žlutého kovu 17 mm dlouhými a dnem 5 mm silným a v každém rohu dřevěným podstavcem 26 mm dlouhými,  14 mm širokými a 4 mm vysokými se zaříznutou špičkou,v níž po obou delších stranách byly uloženy dvě stogramové oblé nálože tritolu, opatřené v lůžku rozbuškou, která byla opatřena rozněcovadlem, spojeným motouzem s víkem krabičky, takže by celá nálož po otevření explodovala, mu byla podezřelá, už na té poště nezavolal tu státní bezpečnost, kde to měl k telefonu maximálně tak minutu, ani nemusel volat meziměsto, je poněkud podivné. Nejenom že tedy ty zásilky byly doneseny na ta správná místa těmi správnými lidmi, a nejenom, že těmto správným lidem ani nestálo za to zavolat policejního pyrotechnika, ale dokonce jim nestálo ani za to informovat své nadřízené, pokud ti zrovna se nenacházeli v hluboké ilegalitě, z níž se vynořili teprve večer.  Asi neznali telefonní číslo do Sezimova Ústí na pana presidenta.

Ti pánové nedomluvili, jak mají své čtenáře ve svých pamětech bulíkovat, takže zatímco Zenkl už večer 10. září věděl, že obětí atentátu měl být také Masaryk, tento podstatný fakt nesdělí dalšímu účastníku té párty Ripkovi, který se to dozvídá až nazítří.  Zatímco pan Zenkl se vše dozvídá od tajemníka Ambrože, který podle svého vyjádření v únoru 1948 dobře věděl od samého počátku, že ten atentát zosnovali komunisté, kdežto podle Ripky mu to sdělí až policie.

Petr Zenkl ve svých Mozaikách vzpomínek [Olomouc 1998, s.120-121] uvádí, že odjel se  ženou ráno na návštěvu do Sezimova Ústí a cestou jsme se zastavili na táborské radnici u starosty města Soumara a některých dalších přátel. Do Sezimova Ústí jsme přijeli před polednem a uvítala nás Hana Benešová. Její manžel mu sdělil, že on už do exilu neodejde, ale jeho ženě poradil, že pokud se komunisté uchýlí k puči, tak by měl ihned odtud odejít. Cestou do Prahy jsme se zastavili v Mladé Voznici u mého bratra a jeho rodiny. V Praze jsem zajel do vládní budovy (!!!) a odtud do Obecního domu, kde jsme měli důležitou poradu s politickými přáteli slovenskými a jinými (???). Tam jsem se dozvěděl od svého tajemníka Ambrože, co se během dne stalo: o tom, že třem členům vlády byly poslány krabičky s vražednými výbušninami, a že jedním z těch tří členů jsem byl i já. Můj tajemník Ambrož sám zásilku přijímal a další jednání zařizoval. To byla pro mne prvá zpráva o atentátu. Všichni přátelé souhlasili, že bylo štěstím, že jsem nepřijímal zásilku sám, osobně, ješto by byla jistě vzbudila mou zvědavost označením, že jde o „voňavky“, patrně bych ji byl náhle roztržením obalu prudce otevřel a zavinil výbuch. Záhadou zůstává, jak se ti olomoučtí atentátníci dozvěděli o slabosti pana ministra pro voňavky a jak se zajistili proti tomu, aby např. na té poště nedošlo k nějaké podobné nehodě. Takové tři krabičky pohromadě, a nikdo se nikdy nedozvěděl, na koho měl být ten atentát spáchán.   

Hubert Ripka ve svých pamětech Únorová tragédie sdělil, že 10. září 1947 jsme měli schůzku večer s představiteli slovenských demokratů. Hned na začátku večeře byl Zenkl odvolán k telefonu. Zděšeni jsme pak vyslechli jeho zprávu, že mu byl doručen balíček, který se jeho tajemníkovi zdál podezřelý. Zavolal tedy policii a ta zjistila, že balíček neobsahuje voňavky, jak bylo napsáno na obalu, ale výbušninu. O několik okamžiků později se mezi nás dostavil Drtina a oznámil nám, že dostal podobný balíček, v němž byl nalezen pekelný stroj. Nazítří jsme se dozvěděli, že třetí balíček téhož druhu adresovaný Masarykovi byl zadržen na poště [v Praze-Střešovicích) a odevzdán policii.  

Zvláštní dále bylo, že zatímco už na tomto jednání byla podle Ripky za přítomnosti Drtiny zvažovaná představa, že tento kriminální čin mohli spáchat někteří extremističtí komunisté, zmateni kampaní rozpoutanou proti nám pro milionářskou daň, tak dle Drtiny hned po atentátu mně opravdu nenapadlo myslit na komunisty jako možné jeho obnovovatele. Myslil jsem si, že buď byl politický hlupák, možná i blázen nebo mstící se okupační kolaborant nám a zejména mně, nebo dokonce Němec a nacista. To, že se účastnil jednání s přestaviteli slovenských demokratů a jinými, tak o tom ve svých pamětech ani nešpitl.  Zatímco Ripka se dozvídá o dohodě komunistů se sociálními demokraty pozdě v noci 10. září, tak Drtina je o tomto paktu informován Ivanem Herbenem až ve čtvrtek 11. září na večeři u něj bytě na Hořejším nábřeží. 

Prokop Drtina, který zřejmě Ripkeho knihu nečetl  (s.488), se dozvěděl vše podle svých vzpomínek dopoledne,  když jel z budovy předsednictva vlády, kde jednal v komitétu pro úpravu platů státních zaměstnanců, kdy za ním přijel pan Svoboda, který mu na Mánesově mostě, jakmile jsme se vypletli z Klarova, sdělil, že dostal zásilku, která místo parfémů obsahovala nálož s dynamitem a že se to vyšetřuje [Podle paní Dvořákové se však zaměstnanci rozhodli toliko vyčkat jeho návratu a pak teprve podel jeho pokynů jednat].

Po bleskovém přesunu pana ministra Drtiny na ministerstvo spravedlnosti ve Vyšehradské třídě informovali ho dr. Paleček, Čmelík a zřízenec Šindler a jiní účastníci manipulace s došlým balíčkem parfumerie o tom, jak balíček vzbudil jejich pozornost, neboť to bylo v poště ministrově něco zcela neobvyklého, a jak se tato pozornost stupňovala, když nebylo možno víčko krabičky otevřít. Když pan Šindler zjistil, že příčinou toho je provázek, který víčko drží a provázek přestřihl, teprve se ukázalo, že v krabičce nejsou žádné parfumy, ale rozbušky, kterých používala v poslední válce německá armáda. Dr. Paleček [podle paní Dvořákové to byl Šindler] dal hned odnést celý nebezpečný vergl do altánu v zahradě a informoval o tom, co se stalo policii.[podle paní Dvořákové až uprostřed odpoledne samotný Drtina dal pokyn, aby byla zavolána policie] Odpoledne přišla do ministerstva komise pyrotechniků, která zjistila, že rozbušky (???)  obsahují velkou dávku tritolu, takže výbuch v místnosti tak velké, jako ministrova kancelář, by byl zničil vše a lidé, kteří v ní byli, nepochybně byli neušli smrti nebo by byli zraněni. Když ale ministr Nosek přidělil Drtinovi ochranku, tak ten jí odmítl s tím, že žádný další atentát už nečeká, a začal se vyhřívat na slunci přízně veřejnosti: Jak už to vždy bývá při takových příležitostech, všem třem ministrům se projevily z různých stran sympatie a gratulace a začala jim docházet do jejich úřadů záplava projevů toho obsahu. (s.372)  Jak pravil krajský důvěrník z Pardubic bratr Kout: „Ještě jedna Krčmaň a bude po komunistech“ (s.556).

Závěr

Není divu, že olomoučtí historikové mají jisté potíže pochopit příběh, který jim předkládají jejich pražští kolegové. Asi to vidií jako snahu, že  vše, co smrdí, tak smrdí po olomouckých syrečcích, které se ale ve skutečnosti vyrábějí v Lošticích. A není divu, že obec Krčmaň považuje celou kauzu za mediální bublinu, která se jí netýká. Pokud by další investigativní vyšetřování potvrdilo, že dva balíčky, označené adresou odesilatele K. Malý,  měly být doručeny Zenklovi a Drtinovi a balíček označený K. Malá (viz Drtina, s.394)  Janu Masarykovi, tomu Židovi z Palestiny, jak se měl o něm vyjádřit onen krčmánský tesař, tak celý tzv. atentát, respektive krčmánká aféra byla toliko varováním CIC pro Honzu, aby se už  neangažoval ve věci pašování plutonia z USA do SSSR, respektive alespoň pašováním zbraní z Československa do Izraele, jinak to s ním špatně dopadne. Kdyby se nepotvrdilo, že žádné balíčky plněné tritolem, nebyly z oné pošty v Praze, odeslány s tímto uzlíkem na kapesníku na adresy národně socialistických ministrů, doporučuji příštímu Otto Katzovi použit přesto tento námět přímo ve svém velkofilmu, je možné, že prvním i posledním. Ale je jasné, že se Honza musel začít poohlížet po dvojníkovi.

Jak jsem dodatečně zjistil, studie [Krabičkový atentát], kterou jsem použíl při úpravách až po prvním opublikování,  dosvědčuje, že onen uzlík na kapesníku vskutku existoval: Dne 9. září 1947 kolem 15.00 hodiny byly podány na poštovním úřadě č. 3 v Ostrovní ulici v Praze 2 tři přibližně stejné balíčky, adresované náměstku předsedy vlády Petru Zenklovi1, ministru spravedlnosti Prokopu Drtinovi2 a ministru zahraničních věcí Janu Masarykovi3. Odesílatelkou dvou balíčků byla K. Malá, Parfémy,Praha III., Nerudova č. 17, u balíčku pro Jana Masaryka byl jako odesílatel uveden K. Malý. Nešlo tu tedy o dva národně socialististické ministry, ale o atentát na Masaryka, který od té době začal téměř vždy jít s lidem.

Dodatek pro zainteresované: A navíc mě fascinuje, že ti radikální komunisté, kdyby tedy ten atentát měli provést, byli tak hloupí, a dávali podnět poslanecké interpelaci, tedy příležitost Drtinovi, aby se k tomu veřejně vyjádřil. Takovou politické hlouposti by se snad nedopustili, vždyť museli přinejmenším tušit, že to ten Marjanko vyšetřuje (to potvrzují i fakta uvedená  v kníze paní Dvořákové). Toho Marjanka do té Krčmaně přímo někdo vedl postupně přímo za ručičku..

Kdo z těch podezřelých osob vyrobil ty pekelné stroje? Kdo z nich byl kvalifikovaným vojenským pyrotechnikem? Ten krčmanský starosta či ten učeň? Z toho okruhu podezřelých osob to mohl být jedině Raichl a jeho kolegové ze skupiny Sever, protože to byli frontoví vojáci. Měli příležitost, měli motiv a kvalifikaci. Já fakt nechápu, proč by krabičkový atentát, provedený pod vedením O. Hory neměl být považován za výraz protestu proti druhému Mnichovu, tedy odmítnutí Marshallova plánu. Ten Hora právě v této souvislosti říká, že nás bylo několik, co něco dělalo. Fakt lze považovat ty demokraty za pouhé ovce?  Já si naopak myslím, že se bránili a uměli bránit také faulováním, respektive předstíráním, že jsou faulováni.  Ripka po svém odchodu do exilu řekl, že to byla jejich taktika. Že byli slabší, a proto alespoň simulovali fauly, aby v divácích zanechali dojem, že prohráli v nečestném souboji. (Ripka, Únorová tragedie, s. 189)

A nejdůležitější bylo,že za potlesku celého parlamentu Drtina vyvrátil možnost, že by jednání těch zúčastněných osob mohlo být způsobeno kampaní kolem milionářské dávky. A na to, že za celou akcí stojí Sosnar, tak na to lze úplně zapomenout, protože ten by při objednávání výroby těch krabiček by zcela jistě tomu truhláři by neřekl účel, na co je potřebuje. Úroveń jeho angažování při jednáních o olomoucké universitě zcela vylučuje to, že byl slabomyslný. Tedy o tom, co s naprostou jistou trvdil Drtina v parlamentu, že je prokázáno, nemůže být ani řeči. Není možné, aby někdo při organizování takovéto akce zvyšoval nedodržením základních zásad utajení, respektive konspirace možnost jejího prozrazení tím, že řekne jejich účel objednávky. A navíc je potřeba dokázat, že při vkládání náloží do krabiček měl Sosnar potřebno praxi, vždyť přece riskoval, že mu bouchnou pod rukama. A třeba i na té poště. Atd.

Prostě původcům atentátu a jeho následném kamuflování nešlo o životy Zenkla a  Drtinu, ale o to zvýšením pocitu ohrožení u svých voličů postavit je proti komunistům a SSSR, což právě při jednání o Marshallově plánu se neprojevilo, tedy jejich schopnost postavit se proti komunistům a SSSR.  Připouštím, že tento motiv mohl být tím základním popudem k celé akci jak u těch radikálních komunistů, tak i radikálních národních socialistů. Takže bych se nedivil, kdyby se té akce účastnili svorně obě skupiny. Ono to fakt vypadá, že si vzájemně přihrávaly, třeba tím požadavkem olomouckých komunistů na interpelaci.  Extrémy se přitahují.

Miilionářská dávka nemohla být podnětem k přípravě krabičkového atentátu, protože byla reakcí až na sucho v létě 1947, protože jak sám Drtina doložil, přípravy začaly tak dva týdny po odmítnutí Marshalllova plánu. A pan Raichl výslovně sdělil ústeckému rozhlasu v roce 1990, že o těch krabičkách věděl od července 1947. Ale jaksi faktem zůstává, že v červenci 1947 mohl o krabičkách vědět pouze ten, kdo se podílel na jejich výrobě a na krytí celého toho atentátu.  

Poznámka:

Je otázkou, co Gottwald myslel tím, když označil Drtinu za někoho takového, kdo zapálil Říšský sněm. Považoval-li Drtinu za žháře, tedy někoho, kdo rozněcuje požár (Historik Tobias měl přijít s přesvědčivými důkazy a argumenty, jimiž dokládal, že čtyřiadvacetiletý zedník van der Lubbe byl při podpálení Říšského sněmu jediným pachatelem), tak pak mu nutně předvídal tentýž osud. Fakt je ten, že od počátku byli národní socialisté obviňováni z toho atentátu na tři ministry. A není proč se tomu bránit dnes. Je lépe být aktivní, nežli radioaktivní. Pokud znal Gottwald výpověď pana Pilaře, musel být přesvědčen, že ten Drtina se účastní vytváření nějakých piklů proti Národní frontě. A začít se chovat velmi rezervovaně. Ale sám Drtina, ale zřejmě i vedení národních socialistů byli obětí provokace, protože i pro ně bylo výhodnější chápat atentát jako reakci na milionářskou dávku, tedy držet se pražské stopy. Datovat přesun připrávy atentátu na červenec 1947 mohlo být výhodné toliko pro někoho, kdo chtěl upozornit touto cestou Jana Masaryka, na něhož neměl udělat údajně tento čin žádný dojem, že  jeho aktivity v souvislosti s dodávkami zbraní do Izraele jsou pečlivě monitorovány. Je snad náhodné, že Drtinova interpelace v parlamentu zazní ve stejné době, kdy se tyto zbraně začínají být připravovány k přepravě přes Francii?

Zde si ještě udělám dva uzliky na kapesníku:  Když jsem pročítal týdeník Tvorba v souvislosti s tím zjistit, jak komunistický tisk referoval o krabičkách, narazil jsem na zprávu, že pitevní zpráva prof. Hájka měla dosvědčit. že občan, jehož národně socialistický tisk označil jako oběť bezpečnosti, zemřel přirozenou smrtí. A Claren Sterlingová ve své knize Kauza Masaryk cituje Soukupa (jednoho z tajemníků JM), že za nepořádek v Masarykověbytě udělal ten pes. Tomu ona se podivuje, protože podle ní JM nechal pejska v Anglii v r.1945 a protože nejstarší tajemník ji měl sdělit, že JM žádného psa v Praze neměl.