Kdo byl kapitán Bondarenko, aneb dopadení dalšího dvojníka

Komorníka Příhodu sovětští vojáci okradli o kukačky

Oficiální historiografie nanebevzetí Jana Masaryka příliš nepokročila v mapování posledních okamžiků jeho života. Zatímco byl Honza na své pouti životem naposledy viděn svým komorníkem Bohumílem Příhodou podle své výpovědi v r. 1948 o půl deváté večer  (Havel, 1998, s. 28, srovnej též s. 31),  tak novinářům  v r.  1968 sdělil, že od Masaryka odešel až v 22 hodin (Ketner-Jedlička, 1990, s.79), ale do policejního protokolu uvedl, že tomu bylo asi ve 21, 30 (Havel, 1998, s. 61, viz též  Boháč, 2006, s. 201; Sum, 2005 s. 385).

Podle [Sterlingová, 1991, s.60) v půl desáté Příhoda sklidil ze stolu. Než odešel, připravil lahev piva, dvě lahve minerálky, položil na noční stolek dva prášky pro spaní a otevřel okno v ložnici. Ministr si pohodlně lehl do postele, s velikým blokem na psaní. Za odcházejícím komorníkem zavolal, že má přijit ráno v půl deváté.

Až na ten časový údaj se ty výpovědi shodují.  Škoda, že se pana Příhody paní Sterlingová nezeptala, jaké měl pan ministr na sobě pyžamo. Růžové, jaké nám ukazovali v TV, nebo modré, v němž měl pana ministra povalujícího se sem a tam na nádvoří Černína vidět Pavel Straka ve dvě hodiny ráno.

Poslední svědek, který nám mohl říci, jak velkým státníkem v centimetrech byl Jan Masaryk

Emil Brtník (vojin Hradní stráže) sdělil J. Fištejnovi pro pořad ČT v 2010 Přísně tajné vraždy - Svědectví o poslední noci Jana Masaryk: 9. 3. jsem šel od holky na Břevnov, večer, bylo asi 22:45. Přicházel jsem k Loretánskému náměstí. Když jsem přišel k Loretánskému náměstí, jelo z vrchu auto. Zpomalilo, myslel jsem si, že se mnou chtějí mluvit. Jdu k autu, vidím v autě vedle šoféra sedět Vlado Clementise. Na pravém zadním sedadle seděl Valerij Zorin, nalevo seděl Jan Masaryk vyvrácenej. Co je? Něco se Masarykovi stalo. Proč ho nevezou do nemocnice, ale do Černína? Napadlo mě, když jsem viděl grimasy Clementise se Zorinem, tady je zle. Auto pomalu zatočilo a jelo pomaličku k Černínu. Před Černínem v podloubí zastavili, vytáhli Jana Masaryka ven, zabouchli dveře a táhli ho do Černína. To už jsem šel na Hrad.

Obdobně zaznělo jeho svědectví pro pořad ČT Krok do prázdna Jana Masaryka aneb dokonalý zločin o dva roky později: Já jsem sloužil na hradě u pana prezidenta Beneše 1946-1948. Večer, kolem 22:45, jsem šel z Břevnova, kde jsem byl na rande, šel jsem na Hrad přes Loretánské náměstí. Když jsem přicházel k náměstí, přijíždělo shora auto. Před Loretánským náměstím úplně zpomalilo. Já jsem si myslel, že se mě chtějí na něco zeptat. Jdu k autu a vidím, že vedle šofera seděl V. Clementis, na pravém zadním sedadle seděl Valerij Zorin a na levém zvrácený J. Masaryk. Povídal jsem si, proč ho nevezou do nemocnice, a proč se mu nevěnují, když potřebuje pomoc.

Jefim Fištejn uvedl také na scénu dalšího svědka v relaci Svobodné Evropy 10, března 1999, paní Jelizavet Paršinu. Mnoho let před tímto svědectvím vojina Hradní stráže major Bělkin byl překvapen, že Jelizaveta Paršina byla v Československu ve stejné době jako on. Zeptal se jí, co tam dělala? Odpověděla, že nic, pouze čekala na rozkaz, ale (jak prohlásila) Masaryka nezabila. Bělkinovi (Михаил Ильич  Белкин, 1901- 1980) nezbylo, než na to zareagovat s evidentní ironií, když se tak úspěšně podílel na úspěšném exportu mražených kuřat do Československa v nejlepší kvalitě: No, samozřejmě, to musím vědět nejlépe já, jak to bylo. Byl jsem to já, spolu s kapitánem Bondarenkem Udělali jsme to proto, že ministr se odmítl stát naším agentem. To my jsme vyhodili Masaryka z okna. Sotva jsme ho zvládli, takový to byl udělaný strejda.

Vzít do takové akce kancelářskou krysu, tak to mohl při těch transportech 100 kilového Masaryka o délce 185 cm ten 47 letý nosič mrtvol během té akce pěkně zkolabovat. Navíc při hodnocení charakteru jeho ´účasti bych si dovolil upozornit, že šlo o Žida. Nechám si od každého rád vysvětlit, proč v březnu 1948 jakýkoliv Žid by měl mít motiv vraždit Jana Masaryka, který byl jejich nejlepším agentem. Navíc proč by měl Otto Katz něco takového organizovat. Nicméně Zorina po příslušných úpravách mohl docela dobře sehrát nejen v TV a poplést a chtít poplést tak nejenom vojina Hradní stráže Brtníka. Přirozeně, že pana podplukovníka Kohouta, jehož si údajný Zorin s Clementisem museli najmout jako místního šofera, protože se špatně orientovali i v klikatých uličcích Prahy, kde sanitce to trvalo tři hodiny, než dojela od Černína k Ústavu soudního lékařství se zcepenělým dvojníkem Jana Masaryka, znát nemohl.

Kapitán Bondarenko v akci

Pro pana Boháče se ale stala paní Paršina nedůvěryhodnou svědkyní, protože tato  paní měla v r. 1996 prohlásit v Moskevské televizi NTV, že Jana Masaryka zlikvidovala skupina sovětských zpravodajců v čele s generálem Alexandrem Korotkovem, který měl působit ve funkci náčelníka KGB v NDR (viz Alexandr Kolpakidi a Dmitrij Prochorov. KGB – Specoperaciji sovetskoj rozvědki. Moskva 2000, citováno podle Ladislav Boháč. Jak to nebylo, s. 165). Co když se ovšem pan Korotkov představil panu Bělkinovi jako kapitán Bondarenko,.

Tento pán měl být zaměstnán v r. 1936 v Berlíně pod diplomatickým krytím na sovětské ambasádě.  Podle jiné knihy těchto autorů Alexander Korotkov (1909-1961) byl v roce 1940-1941 v Berlíně v osobním kontaktu s několika členy důležité sovětské zpravodajské sítě Rote Kapelle (Red Orchestra). V padesátých letech, před svou předčasnou smrtí ve věku 51 let na tenisovém kurtu v Moskvě v roce 1961 byl Korotkov umístěn ve východním Německu a zřejmě hrál důležitou roli v dohledu KGB na vztahy s ministerstvem státní bezpečnosti NDR. V době jeho smrti, podle autorů Kolpakidkiho a Prochorova Korotkov hrál  tenis s tehdejším náčelníkem vojenské zpravodajské služby GRU, Ivanem Serovem, který byl v roce 1954-1958 předsedou KGB.

Ale ten pán -  pravým jménem Aleksander Erdberg - asi nebyl tím správným mužem pro špinavou práci, protože tehdy měl řídit Rudolfa Abela (Fischera), který fušoval v té době do atomové špionáže, mezi jeho podřízené patřili Lona a Morris Cohenovi, Julius a Ethel Rosenbergovi, David Greenglas a Klaus Fuchs, kteří se později stali známými jako atomoví špioni. Naopak zdá se, že by tento byl vhodným kandidátem na účast na pašování plutonia přes Prahu výměnou za dodávku dvojníka, tedy vyvráceného Masaryka.

V roce 1946 Fischer byl převeden do NKVD pod dohled Alexandra Korotkova, ale přesto zůstával Sudoplatovi k dispozici. Sudoplatov vedl zvláštní služby pro rozvědku a sabotáže na ministerstvu státní bezpečnosti, známého také jako Úřad MSB pro zahraniční sabotáž od roku 1950. Od roku 1948. Fischer absolvoval speciální tréninkový program pro své budoucí působení v USA. A tento pán mohl docela dobře sehrát roli  Clementise,  v r. 1948 by měl mít 39 let, takže je možné, že si právě s ním ho spletl výše uvedený vojin hradní stráže. Viz obrázek dole.

Nedůvěryhodná, leč rehabilitovaná svědkyně, aneb divadlo pro jednoho diváka

Nelze tedy vyloučit, že Emil Brtník cestou na Hrad z Břevnova 9.3. 1948  22:45 mohl vidět  seshora přijíždějícím  autě sedět vedle šoféra Vlado Clementise, na pravém zadním sedadle Valerij Zorin,  vedle něj  vyvráceného  (zvráceného)  Jana Masaryka. Auto před Černínem v podloubí zastavil, vytáhli Jana Masaryka ven, zabouchli dveře a táhli ho do Černína. Ve stejném čase stejně době potvrdil v r. 1968 úředník, konající žurnální službu (tedy ověřující funkčnost telefonů a zaznamenávající neobvyklé události) na ministerstvu zahraničních věcí, Pavel Straka, že ve 23 hodin jsem byl z polospánku vyrušen značným hlukem z ulice a náměstí (Havel, 1998, s. 45).

Tato svědectví docela dobře doplňuje, ale současně je s nimi ve značném rozporu policejní výpověď Hany Votýpkové, tehdy bytem v ulici V úvoze na Hradčanech čp. 25, která 9.3.1948  před půlnocí cestou domů se rozhodla  projít se přes Hradčany a Loretánské náměstí zpět do Úvozu, protože bylo hezké počasí.  V horní části Nerudovy ulice slyšela jsem zezdola přijíždět tři vozy typu Tatraplán černé, v jednom z nich čtyři muži celí černí, bílé límečky, chtěli po mně legitimaci a jeden vůz typu Stejšn, obsazené muži v bílých baloňácích, které pak odjely směrem k Loretě přes Hradčanské náměstí, právě tloukla půlnoc, pokračovala jsem směrem k liduprázdnému Loretánskému náměstí před ústav slepců a nacházela jsem se na úrovni restaurace U černého vola a uviděla jsem světlo v oknech Černínského paláce, svítilo první okno nad vchodem a řada dalších oken v počtu 5 a 6 doprava. V okně nad vchodem se objevila postava Jana Masaryka, který se snažil okno otevřít, ale vzápětí ho několik paží rvalo zpátky, zakrývaly mu ústa. Po pěti minutách se okno zavřelo, záclona se zatáhla. Směrem ke kasárnám na Pohořelci, kam jsem doběhla asi ve ¾ na jednu, na úrovni Černínského paláce uviděla stát ty vozy s otevřenými dvířky, které mě předtím předjížděly cestou na Hrad. V domku, který je na rohu uličky jdoucí k Loretě, svítilo jedno okno, další pak v domě, co je restaurace U černého vola. V kasárnách mi poručík se světle kaštanovými vlasy střední postavy mi sdělil, že nejde telefon. Cestou zpět potkala jsem v místech u podloubí tytéž vozy, které ve značné rychlosti zatáčely k hotelu Savoj. Vrátila jsem se domů. Ráno před šestou hodinou jsem viděla z okna odcházet topiče, snad jménem Novotný, zaměstnaného na ministerstvu zahraničních věcí, který po šesté hodině přiletěl zpět, celý uřícený sděloval, že na nádvoří Černínského paláce leží mrtvy Masaryk. Šla jsem se podívat k Černínskému paláci, kde už bylo mnoho lidí, kromě jiných tam stáli oni tři muži ve světlých baloňácích z prvního Tatraplánu, jeden z nich mě poznal, muž vyšší postavy, ramenatý, obhroublé rysy ve tváři, silný kuřák, který se mnou chtěl později chodit, přišel za mnou v květnu 1948 na filosofickou fakultu, a řekl mi: Vidíš děvče, jakou máme těžkou službu, ani nepostačíme být všude. Včera jsme jeli kolem a dnes je pan ministr mrtvý (Havel, 1998, s. 71-72).

Hana Votýpková sdělila, že celou záležitost nahlásila svým bezprostředním nadřízeným v Uměleckém vojenském souboru, kteří ovšem v r. 1968 to popřeli. Stejně je pak toto svědectví Hany Votýpkové v rozporu tvrzení pana Brtníka o vyvráceném Masarykovi o dvě hodiny později s tvrzením paní Votýpkové snažícím se otevřít osvětlené okno v Černínu, Lze-li však vzít za bernou minci tzv. pitevní zprávu prof. Hájka, tak žádné stopy po násilí nebyly na těle nalezeny. To znamená, že to, co viděla svědkyně, tak bylo pouhým divadlem pro jednoho diváka, které ji mělo přesvědčit, že Jan Masaryk se brání nějakému komandu.

A kdo si má pamatovat dobře nějaké divadlo po dvaceti, respektive po 50. letech, nicméně popis místa činu sedí. A ta okolnost, že si svědkyně trochu popletla název ulice (V úvoze x Úvoz)  spíše svědčí o tom, že si topografii a pohyb těch vozidel si zapamatovala dobře, i když už tam možná od r. 1948 se nebyla podívat.  Svědkyně má evidentně dobrou prostorovou orientaci, ale špatně si pamatuje názvy a jména.  Za dalších třicet let po roce 1968 svědkyně svou výpověď modifikuje pouze v tom smyslu, že oním mužem v tom autě byl ministr Václav Kopecký a že onen poručík z kasáren vyslal do Černínu četu vojáků, kteří vnikli zadem do paláce, pak byla naložena do auta a byla odvezena na neznámé místo. Byla na tom místě držena do té doby, dokud neprohlásila, že už si nic nepamatuje. (Havel, o.c., s. 125). Pan vyšetřovatel k tomu podotkl, že výpověď svědka musí být posuzována s největší opatrností, zejména když není doložena hmatatelnými důkazy nebo alespoň hodnověrnými svědeckými výpověďmi. Vskutku v tomto případě tomu tak není? 

Někdo, tj. ten, kdo všiml pozorujícího pana Brtníka a možná i dalších případných svědků, se tu snažil početné obecenstvo přesvědčit, že neviděli tak zcela dobře, když ještě o půlnoci se ještě Jan Masaryk nacházel v provozuschopném stavu. Ta scéna měla přesvědčit také diváctvo o existenci nějakého komanda, přinejmenším bránícímu Masarykovi ve svobodném pohybu.  A také to znamená, že ta vyvrácená osoba nemohl být Jan Masaryk, koho viděl pan Brtník, spíše někdo, kdo se mu velmi podobal.  

Zřejmě se nezadařilo, neboť ještě ráno 10. 3. 1948 Jan Masaryk telefonicky volal Olze Scheimpflugové a podle některých svědectví mohlo tělo pana ministra dopadnout na vnitřní nádvoří Černínského paláce a oficiálního prohlášení ministra Noska až kolem 6 hodiny ranní. 

Přesto dokázal podle Claren Sterlingové homosexuálně orientovaný Pavel Straka napsat do deníku, že se nic mimořádného nestalo. Právě Pavel Straka byl tím mužem, který ochotně naboural koncepci ministra Noska tím, že v r. 1968 prohlásil, že nalezl kolem třetí hodiny  na neosvětleném druhém dvoru pod uzavřeným oknem ložnice  čtyři metry od stěny  mrtvé tělo ministra Jana Masaryka v modrobílém proužkovém pyžamu, bosého, nohy mírně pokrčeny, ležícího na levé kýčli, levou ruku měl pod tělem  s obličejem k zemi, u něhož zůstal sedět až do čtvrté hodiny.  Jinak řečeno, Pavel Straka byl oním mužem, který vpustil do Černína podplukovníka Kohouta se dvěma sovětskými agenty, nesoucí dvojníka Jana Masaryka. Je dokonce možné, že to jsou titéž nesymatiční mužové, které pan Steinbach spatřil u pana Fierlingera, kteří se obrátili na něj s prosbou, aby jim našel nějakého toho šofera s autem. Ti sociální demokrati se také plantají  do všeho.   

Slibil jsem dvojníka, nikoliv herce, musím to dodržet

Podle upoutávky na životopisnou knihu o něm z roku 200 tato kniha známého historika a spisovatele Theodora Gladkova je věnována životu a činnosti jednoho z nejtajnějších sovětských špionů. Alexandr Korotkov nelegálně prováděl obtížné úkoly v Evropě a řídil práci proti fašistickému Německo během války. Později se stal zástupcem náčelníka pro špopmíž ve východním Německu. Kniha je založena na odtajněných dokumentech a setkání s pamětníky. Hrdina této knihy byl hluboce zapojen do boje s špióny, téměř zemřel během stalinistických čistek a byl aktivní účastník v opozici vůči bývalým spojencům během studené války v 50. letech. Ačkoli se nedožil vyššího věku, Aleksandr Korotkov byl velmi respektován experty na sovětskou špionáž. A máme dalšího dvojníka

Závěr

Mám asi houby s octem, radoval jsem se předčasně, neboť jsem původně přehlédl, že v tom anglickém originále je psáno, „almost died“, nikoliv pouze died, pak by v těch historických publikacích byly uváděny rozdílná data úmrtí, ale ty popisy jeho aktivit v těch upoutávkách se tak liší, že nevím, nevím.

 Je tedy možné, že se raduji stejně tak předčasně z toho, že se mi podařilo ztotožnit údajného Zorina s Clementisem, kteří se po Praze pohybovali tak neopatrně, že je víděl i nějaký brtník, s elitními sovětskými agenty Bělkinem a Korotkovem. Pokud ale to není past nastražená panem Jefímem Fištejnem, nebo nějakým jeho řídícím orgánem, na podporu jeho výzvy, aby se ozvali všichni, kdož mohou nějakým způsobem přispět k tomu, aby zloduch, co převedl Jana Masaryka do země zaslíbené, byl konečně dopaden, tak výše uvedená rekonstrukce událostí na základě vzájemně nezávislých výpovědí jednotlivých osob učiněných v rozdílných obdobích, přesto však časově provázaná, svědčí především o jednom, že Jan Masaryk sebevraždu nespáchal, leda tak politickou. 

Možná, že se raduji předčasně, nicméně na podzim r.1968 měla Claire Sterlingová narazit v Praze na příslušníka tajné policie Karla, podle něhož v Československu začátkem února 1948 operovala Die rote Kappele. Karel jenom věděl, že po válce zůstala v Praze rámcová struktura této organizace a pravděpodobně dostáváala příkazy od Kominterny. Podle Sterlingové (s.196) Rudý orchestr byl skupinou nejtajnější, smrtonosnou. Její agenti byli kultivovaní, vyalézaví, nanejvýš stateční a chladnokrevní muži, plní vášnívé oddanosti komunistické věci. Většinou se rekrutovali z předválečné Kominterny, z celé Evropy, a jejich věrnost patřila jejímu jejímu nástupci Kominformě jako výkonnému orgánu Kremlu pro komunistické operace v zahraničí. Zřídka byl mezi nimi profesionální vrah, zabíjení nebylo jejich hlavním úkolem. V podstatě to byli sběrači informací na té nejvyšší úrovni. Zabíjeli, jen když to bylo nevyhnutelné a dělali to s jemným smyslem pro politický cíl a v naprosté tajnosti. Kdyby jejich skupina dostala rozkaz zabíjet v Praze, nedozvěděli by se tom nikdo jiný, ani ostatní složky sovětské tajné služby na velvyslanectví  ani představitelé KSČ.

Tak v Praze si ti agenti Rudé Kapely moc nevyznamenali, na jejich odhalení stačila pouhá ušatá teorie. A čas. 

Anglické citace:

In 1946 Fischer was transferred to the NKVD "Committee of Information" under the supervision of Alexander Korotkov, but he still remained at Sudoplatov's disposal. Sudoplatov was head of the Special Service for Intelligence and Sabotage with MGB, also known as the Bureau MGB N1 for Foreign Sabotage since 1950, from 1948. Fischer entered a special training program for his future assignment in the US.] (Viz http://www.timmonet.co.uk/html/rudolf_abel.htm

Alexander Korotkov (1909-1961), who, apart from dealing with Lehmann, was in 1940-1941 in Berlin in personal contact with several members of the important Soviet intelligence network the Rote Kapelle (‘Red Orchestra'). In the 1950s, before his premature death at age 51 on a tennis court in Moscow in 1961, Korotkov was stationed in East Germany and apparently played an important part in supervising KGB relations with the Ministry of State Security of the GDR. At the time of his death, according to Kolpakidi and Prokhorov, Korotkov was playing a game of tennis with the then chief of the military intelligence service GRU, Ivan Serov, who had been chairman of the KGB in 1954-1958. (Viz http://www.wilsoncenter.org/article/new-evidence-soviet-foreign-intelligence).

This book by the well-known historian and author Theodor Gladkov is devoted to the life and activities of one of the most secretive Soviet spies. Aleksandr Korotkov illegally carried out difficult assignments in Europe, and directed work against fascist Germany leading up to and during the war. Later, he was the deputy chief for domestic intelligence in East Germany. The book is based on declassified documents and meetings with eye-witnesses. The hero of this book was deeply involved in the fight with spies, almost died during the Stalinist purges, and was an active participant in opposition to former allies during the Cold War in the 1950s. Although he didn't make it to an old age, Aleksandr Korotkov was greatly respected by experts in Soviet espionage. (viz třeba zde http://shop.russia-on-line.com/cart/add.php?add=5235027930)

Korotkov a Clementis Zdroj: rezjir10

Použitá literatura

Boháč, Lubomír. Jak to nebylo : rozpaky nad knížkou Jana Havla Smrt Jana Masaryka očima kriminalisty a nejen nad ní . 1. vyd.  Praha : Academia, 2006. -317 s.  ISBN: 80-200-1353-9.

Havel, Jan. Smrt Jana Masyryka očima kriminalisty. Vizovice: Lípa 1998. 189 s. ISBN 80-86093-12-3

Jan Masaryk : (úvahy o jeho smrti) [Antonín Sum ... et al. ; editor Ladislava Kremličková]. -- 1. vyd.. Praha: Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu, 2005. 495 s.

Kettner, Petr, Jedlička, I.M. Proč zemřel Jan Masaryk ? Praha: Horizont 1990. 192 s. ISBN 80-7012-035-5

Sterlingová, Claire. Případ Masaryk. Praha: Agentura LepreZ 1991. 315 s. ISBN 80-900821-0-6