Ladislav Žák: Přísně tajné…

Veřejně a zákonně se u nás krade především tak, že se v co možná největším počtu přijímají zákony, které to umožňují. Takže se vlastně nekrade, to se jen tak legálně, leč nelegitimně, trochu nebo více odklánějí a redistribuují veřejné i soukromé prostředky. Mimochodem, „primus inter pares“ je v tomto ohledu zákon o státním rozpočtu. Pokud by ovšem měla uplatňování a dodržování přijatých norem na starosti nezávislá byrokracie, mohlo by se snadno stát, že by si partaje a jejich figurky ani nelízly. To by mohlo vést k tomu, že by se mohly začít v Parlamentu ČR dokonce přijímat normy, podle kterých se krást nedá, protože proč bych dělal děravé zákony, když si potom skrz ty díry sám nemohu nahrabat. Nešlo by tu ani náhodou o náhlou poctivost našich volených zástupců, konec konců, nejsou jiní než my sami, ale šlo by o staré osvědčené, „když chcípla koza mně, ať chcípne i sousedovi…“, zcela v duchu nejlepších národních lidských, občanských i politických tradic. V důsledku této charakterové vady bychom nejen měli lepší zákony, ale bylo by jich méně a navíc bychom měli více peněz. Starý dobrý Bernard de Mandeville se svými včelkami by došel dalšího uznání a potvrzení v praxi…

Je to velmi jednoduché. Byrokracie je tu od toho, aby dbala na dodržování platných norem, a politická zadání se jí mohou týkat jenom částečně v rámci podpory přípravy norem nových. Politická odpovědnost spočívá v tom, že jsou normy udržovány alespoň ve stavu, který odpovídá duchu doby a nárokům prostředí, ve kterém se daná jurisdikce aktuálně nachází a v tom nejlepším případě dokonce normotvorba předvídá a zároveň spoluutváří budoucí vývoj. Politika nese rovněž odpovědnost za tlumení hrozeb a využívání příležitostí, které nelze zachytit v jakýchkoliv normách, ať již časového nebo jakéhokoliv jiného dobrého důvodu. Představa, že by byrokracie mohla ovládnout politiku je směšná, stejně jako seriál „Jistě, pane ministře“ a „Jistě, pane premiére“, které zastánci velkého českého historického kompromisu a zároveň kastrace vydávají za odstrašující příklad. Byrokracie nemůže ovládnout jakoukoliv jurisdikci už jen pro to, že nemá zákonodárnou iniciativu.

„Velký politický kompromis“ a „příspěvek ke zlepšení politické kultury“ není nic jiného než další opoziční smlouva o možnosti dál krást a loupit přímo z parlamentních lavic. Ale musí se to přísně tajit. Konec konců, kdo by si pamatoval na doby, kdy byli v jeden čas pan Sobotka ministrem financí a pan Kalousek předsedou rozpočtového výboru, nebo na doby, kdy tomu bylo právě naopak. Platí, že „vrána k vráně sedá“ i to, že při té příležitosti „vrána vráně oči nevyklove“, a doufejme, že platí zároveň pořád ono, že „spolu chyceni, spolu oběšeni“.

Je celkem symbolické, že se tenhle realistický kurhandl dvou starých zkušených rozpočtových kamarádů, tuhle celou kozu i s nažraným vlkem vydá do Bruselu obhajovat hnutí ANO, které chce za každou cenu jenom „makat“ a je mu celkem jedno na co nebo na čem. Zároveň je ale trochu smutné, že se k téhle podivně zavánějící misi tak rychle propůjčila paní Jourová. Snad ví, co dělá, nebo alespoň ví, pro koho a za co. Zkušeností s panskou láskou i chozením s pány na led má dost, doufejme, že ji vidina evropského koryta nevzala ani zdravý rozum, ani duši…