Muslim a křesťané, k fauně

Zásadu starověkého Mojžíše – nezabiješ, křesťan vysvětluje, že se týká jen člověka. Pochopitelně, zdravý organismus většiny dnešních lidí potřebuje jíst maso, a tak jen někteří lidé dbají nezabíjení.

V běžných situacích nebývá potřeba doma zabíjet hmyz, mám za to.

* * * * *

Autostopem do Nepálu - Štefan Rybár, Ondřej Hejma [1]

Za volantem byl tentokrát mírumilovný učitel zeměpisu, který jel do Mašhadu (Irán) na vojenské cvičení. ---

---. Po jídle jsme se šli s Ondřejem trochu opláchnout, učitel zatím pečlivě uklidil všechny zbytky na úhlednou hromádku, utřel kobereček, uklonil se a doprostřed položil malý obyčejný kámen. Nenápadně, ale s napětím jsme pokukovali, co z toho bude. Poklekl na obě kolena, položil čelo na zem a pak s pohledem upřeným na kámen začal tiše odříkávat nějaké modlitby. To vše netrvalo ani pět minut. Když vstal, uložil kastrůlky do auta a klidně začal kontrolovat utažení kol a stav oleje - věc to v arabském světě nevídaná. Byli jsme trochu překvapeni improvizovanou modlitbou, ale její jednoduchost a upřímnost nám nedovolily se na něco ptát, a tak jsme jen postávali kolem a nevěděli, co si o tom máme myslet.

Z rozjímání mě vyrušil sršeň. Přiletěl s hlukem menší helikoptéry, začal kroužit kolem zbytků oběda a já jsem byl ve střehu. Sršeň je jeden z mála tvorů, k nimž cítím vždy ostrou nenávist, Uchopil jsem tedy deník a chystal se sršně srazit, když se od automobilu ozval učitel.

„Neměl bys mu ubližovat“, řekl tiše a klidně. „On sem prostě patří, je tady doma a my ho rušíme, jsme tu vetřelci. Je už tak málo míst, kde má klid...“

Nerad to říkám, ale v tu chvíli jsem se hluboce styděl. Řekl to mile, bez výčitky, jen jako kdyby radil. Tiše jsem se omluvil, ale on dál utahoval šrouby a o celé historce už nepadlo ani slovo. [1]

* * * * *

Knížečku Dopisy z pouště [2] napsal křesťan, který cestoval Saharou do míst, kde se oddal misijní práci. Žil ve stejné chudobě jako domorodci. Takovou oběť považoval za nutnou a správnou. Také vzdělanému technikovi, který by mohl sloužit jinými postupy.

Historka, prožitá tak asi v polovině 20. století, popisuje, jak křesťan řešil tušené nebezpečí. Následuje zhodnocení činu jeho podvědomím; souvislosti si člověk zřejmě nebyl vědom. Posouzení přisuzoval jinému svému činu, jak uvedu na konci.

Dopisy z pouště – Carlo Carretto [2]

Našel jsem vhodnou strmou skálu, vysokou asi deset metrů, která vrhala na červený písek vytoužený stín. Džíp jsem postavil proti větru, abych zchladil motor, a vybalil svůj „ghees“, totiž vše, co je nutné k táboření. Rohožku, pytel s jídlem, dvě přikrývky a stojan pro oheň.

Ale když jsem se přiblížil ke stínu skály, viděl jsem, že nejsem sám. Na teplém písku ležely v klubku dvě zmije a bez hnutí mě pozorovaly. Uskočil jsem dozadu, přiblížil se k džípu a chytil starou pušku, kterou mi před časem půjčil jeden domorodec, jemuž jsem pomáhal chránit stádo před vyhladovělými šakaly.

Nabil jsem ji a dlouho mířil, abych nemusel použít víc nábojů. Vystřelil jsem, obě zvířata ještě chvíli vířila pískem, pak byl již klid. Když jsem čistil místo od krve a od zbytků hadu, všiml jsem si, že z prostřeleného břicha jednoho z nich vypadl malý, ještě ne zcela strávený ptáček. s.11-12

---

Opřel jsem nohy o skálu a pokoušel se usnout. Ale přišel mi na mysl jeden Tuareg, kterého před měsícem při odpočinku rozmačkala skála. Vstal jsem a přesvědčil se, jestli mi nehrozí podobné nebezpečí.

Skála byla šikmá, ale ne natolik, aby to bylo nebezpečné.

Znovu jsem ulehl na písek. Může vám připadat zvláštní už jen to, řeknu-li vám, že se mi dokonce něco zdálo. Ale nejpozoruhodnější je, že se mi zdálo, jak spím pod velkým balvanem a pak najednou… Nepřipadlo mi to vůbec jako sen: viděl jsem, jak se balvan naklání a cítil jsem, jak dopadá přímo na mě. Strašný okamžik!

Celého mě zavalil. Slyšel jsem praskot kostí a pomyslel jsem si, že umírám. Ale ne: žil jsem, ovšem mé tělo bylo pod balvanem. Udivovalo mě, že mě nic nebolí, pouze jsem se nemohl hýbat.

---

Přemýšlel jsem, jako dlouho bych musel trpět pod tím balvanem. Odpověď jsem našel v katechismu: „Dokud nebudeš schopen úkonu dokonalé lásky.“ --- s.14

*

Křesťanský autor C. Carretto také popisuje svůj „sobecký“ čin. Zastavil ve vesnici, kde žili černoši, již dávno osvobození z otroctví pod Tuaregy. Jeden stařec se chvěl zimou. Píše: „Sahara: studený kraj, kde je velké teplo, když svítí slunce.“ Napadlo ho, že by mohl jednu ze dvou přikrývek starci věnovat. Ale docela spokojeně myšlenku zamítl. Vždyť by se třásl zimou i on sám.

Na svou křesťanskou chybu dlouho vzpomínal, litoval, a zlý sen o skále přisuzoval právě tomu svému sobectví.

Jenže – drcení snových kostí by nemělo nic společného s chladem, nýbrž jednoznačná je souvislost s výstřelem, s rozdrcením zvířat. Snadno napíšu „podvědomí“, přičemž „technická“ podstata uskutečnění výstižného snu je nám neznámá.

* * * * *

Něco podobného. Kdysi jsem vytušil souvislosti (Utrpět stigmata, bolesti. Prohlédnout), jak lékař MUDr. D. zastřelil říjného jelena, ač laň se předtím na něho upřeně dívala. A jak pachatel později trpěl velkými bolestmi páteře. 

* * * * *

Dál ještě vlastní hodnocení autora - Carlo Carretto.

Ani dnes bych vám nedokázal říci, zda můj zážitek pod skalou byl jen sen a o jaký sen vlastně šlo.

Moje myšlení však ovlivnil tak silně a můj pohled na svět změnil tak zásadně, že jsem nikdy nebyl schopen zařadit ho do stejné přihrádky s prožitky, které obvykle máme na mysli, když ráno říkáme: „Něco se mi zdálo.“

Ne, bylo to něco víc, Ono místo pouště mezi Titem a Siletem zůstane místem mého očistce, místem, kam se vrací moje duše, aby rozjímala o věcech Božích, místem, o něž poprosím po smrti, abych tam mohl pokračovat v zadostiučinění, jestliže se mi za života nepodaří vykonat skutek dokonalé lásky. s. 15

---

Praskot kostí jednoznačně hodnotí jeho čin podrcení dvou hadů, kteří mu nic špatného neudělali, jen sledovali. Samozřejmě, zabití bylo činem, obvyklým v lidstvu dlouhodobě. Naši předkové se radovali, když se ukázalo, že v Čechách byli vlci úplně vyhubeni. Nyní opačně. Vlk, zraněný na silnici, byl léčený v záchranné stanici. Snad to byl nejvhodnější postup, pochopitelně, neměl by skomírat vedle silnice. Příroda - kdoví jak.

Jiný případ už neobvyklost záchrany nepřipouští. V jižních Čechách sledovala kamera čapí hnízdo. Veřejnost na internetu hleděla, jak čápice zabíjí neduživé mládě. Záměrně, tedy vraždí. Lidé telefonovali na záchrannou stanici o pomoc. Ne, žádná přijít nemohla, v tomto případě už znalí lidé chápali nesmyslnost případného zásahu do přírodního postupu nádherných ptáků.

Ostatně, kdysi noviny popsali vzpomínku, jak uličníci vložili do čapího hnízda kachní vejce. Postižený pár čápů stav hodnotil, klapali zobáky. Přilétli i ptáci z dálky. Výsledkem byl čin čapí samice. Vrhla se dolů, z hnízda na komíně, a zabila se [3].

Zdroje:

[1] Autostopem do Nepálu - Štefan Rybár, Ondřej Hejma. Vyd. Práce, Praha 1978, str. 56

[2] Dopisy z pouště – Carlo Carretto. Orig. Brescia 1964. Cesta, 1994

[3] Halo noviny 15.5.1999 str. II, Josef Š.

— blog —