Odborářští vůdci jako tribunové lidu

Nechci se v tomto článku zabývat polemikou s výše uvedenými názory, natož abych je nedejbože vyvracel. O to se již pokoušeli mnozí jiní a jinde a vanitas vanitatis (marnost nad marnost). O co bych se naopak chtěl pokusit, je poukázat na jeden ne příliš zmiňovaný aspekt z hlediska dějin státu a práva.

Snad nebude velkým zkreslením komplikované skutečnosti tvrzení, že z hlediska státoprávního jsme do jisté míry v rámci evropského kontinentu převzali z antických společností, v nichž převažoval otrokářský výrobní způsob, princip aténské demokracie a systém římského práva. (V angloamerickém typu právní kultury ke srovnatelné recepci římského práva historicky nedošlo.)

Co se týče římského práva (které samo o sobě není homogenní již i z toho důvodu, že Řím zažil v antice nejméně čtyři typy státní organizace – království, republiku, principát, dominát), tak i dnes přece platí – byť s jistými výhradami – zásada ingorantia legis non excusat (neznalost zákona neomlouvá) a ještě dnes se studenti práv učí v právní teorii tzv. derogační pravidla: lex posterior derogat priori (pozdější zákon ruší dřívější), lex specialis derogat generali (zvláštní zákon ruší zákon obecný), lex superior derogat inferiori (vyšší zákon ruší nižší zákon). I dnes někteří právní akademici považují římské právo za nejpropracovanější právní systém, který na této Zemi existoval.

Oproti výše zmíněné recepci římského práva, jeho odvětví (právo veřejné a soukromé), jakož i právních institutů a procesních norem, bych poukázal na to, že na některé právní instituty oné doby se z různých důvodů poněkud pozapomnělo.

Nemám teď na mysli přímo otroctví – to je naopak až příliš živé i v době moderní (např. v USA zrušeno oficiálně r. 1865);  v oblasti práva soukromého lze uvést institut pater familias (otec rodiny), což byla v rámci právně zkonstruovaného typu agnátského (tj. nepokrevního) příbuzenství především mocenská pozice sui iuris (svého práva), zatímco dcera, syn, manželka, zeť, snacha, vnuci atd. byli v pozici alieni iuris (cizího práva, tedy pod vlivem pater familias), tedy v zásadě v postavení blízkém otroků s tím ovšem rozdílem, že toto postavení bylo dočasné: končilo nejpozději smrtí otce rodiny. Otroci přecházeli v takovém případě pod pravomoc nového pater familias (pokud nedošlo k manumissio, propuštění otroka), neb servus nullum caput habet (otrok nemá žádnou hlavu). 

Může dnes znít poněkud politicky nekorektně, jestliže se dočítáme, že římské právo práva žen jako lehkovážných tvorů omezovalo; poručník (tutora) měl jejich jednání kontrolovat a dbát, aby si svou lehkovážností nezpůsobily nějakou újmu. Ale ruku na srdce: i dnes se setkáváme s ženami, které si způsobují svojí lehkovážností újmu a potřebovaly by tudíž takového poručníka!

V oblasti veřejnoprávní – a teď se obloukem vracíme k úvodu článku – mohou být inspirativní nejen zásady organizace a chodu úřadů z doby republiky (4.-1. století př.n.l.):

 1) zásada dočasnosti: úřad se vykonával zpravidla po dobu 1 roku; 2) zásada sborovosti: úřad se obsazoval několika osobami; 3) zásada bezplatnosti: úředník nedostával za úřad žádný plat; 4) zásada odpovědnosti: úředník se odpovídal z výkonu své funkce.

Především lze poukázat na institut tribunů lidu a zájem plebejů, který byl touto cestou prosazován. Jak uvádějí S. Balík a S. Balík ml. v knize Rukověť k dějinám římského práva a jeho institucí (Čeněk, Plzeň 2010, str. 25-26), „úřad plebejských tribunů (tribuni plebis) byl zřízen r. 494 př. n.l. Plebejští tribunové byli voleni v počtu 10 každoročně na plebejských shromážděních. Tribunem se mohl stát pouze plebej. Plebejští tribunové měli velkou moc, pokládali se za nedotknutelné a posvátné osoby (personae sacrosanctae). Plebejští tribunové měli a) právo zakročit proti opatřením jakéhokoliv magistráta s výjimkou diktátora, mohli zmařit svým vetem i usnesení sněmů a senátu; b) právo svolávat plebejská shromáždění a předsedat jim; c) později i právo jednat se senátem, což jim dávalo nejdříve právo sledovat jednání senátu a zakročit, později pronášet své mínění a konečně svolávat senát a schvalovat jeho usnesení; d) trestní jurisdikci: soudili v první stolici, odvolací stolicí bylo plebejské shromáždění.“

Podle jiných zdrojů plebiscity vycházely ze shromáždění plebejů (concilium plebis), kteří se scházeli pod vedením tribunů k poradám. Nejdříve to byly porady k věcem, které se týkaly pouze jich samých, později celého státu. Plebiscity byly něco jako zákony. Od r. 287 př.n.l. zákonem lex Hortensia to bylo platné a závazné právo i pro patricije. Postupem doby se ukázalo, že jsou užitečné pro celou společnost. Konzulové, kteří jako jediní měli právo svolat comitia, byli často mimo Řím. Ale byli zde tribunové, kteří mohli nechat potřebné právní normy odhlasovat formou plebiscitu. Bylo nutné udržovat rovnováhu – patricijové nemohli prosazovat něco, co bylo nepřijatelné pro plebeje a tribuni zase vydávali plebiscity, které akceptovali patricijové. Od r. 250 př. n.l. se plebiscity staly hlavní formou římského zákonodárství.

Instituce tribunů lidu a plebiscitů v současném českém státoprávním systému chybí, a proto se nelze divit tomu, že jejich roli suplují do značné míry instituce jiné, v těchto rušných dnech nejvýrazněji právě odbory. Kdo jiný by totiž účinně mohl bránit tomu, aby vláda patricijů prosadila svoje zákony?