Okno v ložnici Jana Masaryka, aneb jak legionáři Klapkovi utekla Nobelova cena za medicinu.

Radostná zpráva

Škoda, že se ta jedna tříska z kostí údajného Jana Masaryka nezachovala, protože dnes by bylo možné genetickou zkouškou snad zjistit, komu patřila, nebo nepatřila. Pan Klapka by měl in memoriam dostat od České resuscitační rady cenu Jary Cimrmana za objev, jímž se pyšní zřejmě tedy neprávem nějaký Amík profesor Peter Safar (rakouský lékař českého původu, samozřejmě alespoň čtvrtinový Žid po dědečkovi Šafářovi), který se teprve v r. 1953 začal zabývat výzkumem využitelnosti vydechovaného vzduchu pro potřeby první pomoci. Toto duchovně mladší dvojče pana Klapky bylo třikrát nominováno za Nobelovu cenu. Jenom se divím, že neskončil v nějakém tom kibucu. Útěchou může panu Klapkovi být, že paní Claire Sterlingová spolkla jeho story jako malinu [Případ Masaryk. Praha:  Leprez 1991, s. 135]. Alespoň víme, kdo ve skutečnosti inspiroval pány Svěraka a Smoljaka.

Fata Morgána pana majora Chlumského – Kadlčáka

Mezi materiály, které předal major Chlumský, respektive občanským jménem Vítězslav Kadlčák, po výkonu trestu,bydlícího v Praze 12-Vinohrady, Belgická ulice 2 vyšetřovatelům generální prokuratury dne 29. 5. 1968  [získaných na popud Randy a Nováka, kteří se mu měli představit jako pracovníci ministerstva vnitra za odměnu 3 000 Kč], někdy v polovině května 1948 ve dvou obálkách údajně od dr. Šmuka, bydlícího někde ve Znojmě nad parkem na výpadovce směrem na Prahu, se měl nalézat opis zápisu z tajné schůze Zápotockého, Čepičky, Fierlingera, Schramma, Širokého, Zorina, Kopeckého, Bacílka ze dne 11.3. 1948 v bytě rovněž přítomného Gottwalda, podle něhož Kléma měl prohlásit: Tak máme už od toho kripla [vulgárně mrzák – pozn.J.Ř.] pokoj a je to sebevražda! Není třeba se obávat žádných nepokojů, lidé této verzi věří, že to udělal pro telegramy ze zahraničí, zapláčí si a je pokoj. Nyní je nutné, aby Clementis něco nevyžvanil, jeho řeči jsou divné a nesouvislé, brečí jako buzerant [vulgárně homosexuál¨- pozn. J.Ř.], je nutné, aby nežvanil mnoho na pohřbu. Rovněž ostatní byli spokojeni a každý podotýkal, jak hladce se šlo zbavit Masaryka.

Nelze pochybovat o dodatečné prefabrikaci těchto materiálů, ale odkud měl ten jejich tvůrce tak dobré informace ze soukromého života vrcholných představitelů státu, když v jiných ohledech jeho znalost historických reálií nebyla tak zcela nejlepší: Podle vlastnoručního opisu zápisu z další tajné schůzky Zápotockého, Širokého, Čepičky, Davida, Kopeckého, Zorina, Schramna a Bacílka v bytě Gottwalda, měl pan domácí prohlásit, že odmítá vinu KSČ na tom, že se podařilo mnoha politikům v jiných stranách jmenovitě Zenklovi, Majerovi, Papouškovi, Feierbandovi uprchnout za hranice.

V případě politika Papouška nelze dohledat, o koho vůbec má jít, pokud se jedná o Jána Papánka, tak sice právě vystoupil v ten den v OSN, ale nikam prchat nemusel a nešlo o politika, ale diplomata. Dle oficiální historie Ladislav Feierband byl zatčen 26. února 1948 a uniknout do zahraničí se mu povedlo až někdy v dubnu 1948, Václavu Majerovi se podařilo ilegálně překročit hranice v létě 1948, Petrovi Zenklovi v srpnu 1948. Nebylo by nutné se tímto materiálem vůbec zabývat, nebýt dvou, či tří maličkostí.

Součástí těch Kadlčákových materiálů je opis záznamu ze dne 17.3.1948, v němž popisuje zn. Kuk přesně pohyb Jana Masaryka ve dnech 7.8. a 9. Března až do 23. hodiny. Návštěva v Lánech na hřbitově., 8. v předsednictvu vlády, pak na ÚV KSČ, 9. března pak návštěva u Beneše v Sezimově Ústí, u Clementisů v Krakovské ulici a v bytě Gottwalda. Příjezd asi okolo 23 hodiny do Černínského paláce. Telefony nešly. Poplachové zařízení vypnuto, zhasnuté světlo asi 30 minut v bytě Jana Masaryka pak znovu světlo až do rána. 5-7 lidí v paláci, k tomu ještě příchod 2 mužů okolo půlnoci v montérkách. Rozruch okolo 3. hodiny na chodbě Masarykova bytu, výkřik a bouchnutí, utíkající osoba, asi 1/4 na 4 k loži vrátného, dotyčný s ním měl mluvit, ale tento nic neodpověděl, jen stále ukazoval do rohu dvora a ustrašeně koktal: To je hrůza, tam leží. Okolo 1/2 4 příjezd asi 4 aut na nádvoří, kde 15-18 lidí v civilu i v uniformách silně ozbrojených obsadilo vrátnici a obklopilo ležící mrtvolu. Byt Jana Masaryka byl dokořán otevřen ve čtyři hodiny ráno. Na místo se měl dostavit Nosek, ale vůbec do vyšetřování nezasahoval. Vyšetřování vedl asi 40letý štíhlý muž. Nikdo se nesměl k mrtvole přiblížit.

Tak to vypadá na UFO, deratizační četa uklízí po odstřelené návštěvě z budoucnosti, avšak plátí, že údaj o čase příjezdu Masaryka okolo 23 hodiny do Černínu se shoduje s tím, co vypovídal hradní strážce Brtník o odnesení vyvráceného Masaryka tamtéž údajným Zorinem a údajným Clementisem, a navíc v tomto bodu se tato výpověď shoduje s výpovědí Pavla Straky, který 10.4. 1968 sdělil pracovníkům Generální prokuratury následující detaily: Ve 23 hodin byl vyrušen značným hlukem asi desíti přijíždějících aut. Zjistil jsem, že telefony jsou vypnuté. Krátce po půlnoci jsem slyšel procházet několik lidí. Kolem druhé hodiny jsem uslyšel další hluk odjíždějících aut. Telefony začaly fungovat. Ve vrátnici jsem se zeptal vystrašeného vrátného, asi Kozlíka, co se děje. Odpověděl, že jde asi o nějaké vojenské cvičení. Okolo třetí hodiny na mé opětovné naléhání vrátný poradil, abych se šel podívat na neosvětlený druhý dvůr, kde jsem pak našel tělo Jana Masaryka čtyři metry od stěny v modrobílém proužkovaném pyžamu, bosého a ležícího na levé kýčli, tělo zkroucené obličejem k zemi, levou ruku pod tělem, nohy mírně pokrčeny, okno ložnice bylo zavřené.  Těsně po čtvrté hodině jsem se vrátil do kanceláře.

Je tedy otázkou, zda agent KUK byl či nebyl totožný s Pavlem Strakou, respektive zda pisatel toho hlášení se mohl o výše uvedených skutečnostech v dubnu 1968 dozvědět z veřejných zdrojů, neboť tehdy vyšlo k případu Jana Masaryka přes dvě stě článků. Např. údaj o modrobílém proužkovaném pyžamu mohl pilný čtenář Pavel Straka převzít z pamětí paní Davenportové. Nakolik ale tyto veřejné zdroje cituje kniha C. Sterlingové Případ Masaryk (s. 38) a kniha  P. Kettnera a I.M. Jedličky Proč zemřel Jan Masaryk, tak ano. Podle Sterlingové našel vrátného bledého strachem a neschopného slova, který ukázal směrem na nádvoří podle Kettnera a Jedličky zastihl ve vrátnici vyděšeného, chvějícího Karla Kozlíka, který na naléhaní Pavla Straky pouze pokynul rukou směrem na dvůr.  Materiály pana Kadlčáka by pak pouze roli Straky zachycovaly v poněkud v akčnější podobě, než to popisoval Pavel Straka sám. Ten se své roli v dramatu na nádvoří Černína údajně od r. 1948 nikomu nezmínil až do 7. dubna 1968 (Sterlingová, o.c., s. 38].

Materiály pana Kadlčáka měly obsahovat kromě rentgenových snímků rovněž složku s 18 fotografiemi, které dle popisu vypadají jako podklad pro fotomontáže. Je také na místě ptát se, zda neměl náhodou autor toho popisu k dispozici později publikované policejní fotografie.  Otázka zní, proč autor toho seznamu až na zde uvedenou první fotografii neuvádí, že by mělo jít o Jana Masaryka. Nepoznává ho snad na těch dalších?  Byly ty fotografie udělány v noci či ve dne? Fotíte-li vanu v koupelně (zde č. 11), je téměř nemožné nezabrat okno. Lze se pokusit o zařazení těch fotografií většinou velikosti pohlednice do určitého věcného i chronologického rámce:  

1) Pohled do obličeje Jana Masaryka, oči zavřené (v seznamu číslo 9).

2) Hlava z pravé strany a pod uchem asi dva centimetry udělaná tečka a vykřičník (10)

3) Hlava z levé strany, nad uchem udělané kolečko a vykřičník (11)

4) Holá hlava, na vrchu dvě kolečka, jedno nad čelem asi uprostřed hlavy, druhé na konci temene hlavy, rovněž vykřičník (12) 

5) Ruka obrácená směrem nahoru, prsty napolovic křečovitě sevřené (13) [na dnes zveřejněných foto ležící postavy je pravá ruka obrácená směrem, napolovic sevřená. 

6) Ležící postava – snímek zad – vidět zadní část, loket pravé ruky pod tělem, levá ruka velmi daleko rozhozená od těla, dlaní nahoru, prsty křečovitě sevřené (8). [Fota, která jsou dnes k dispozici, ukazují pravý opak: směrem nahoru pokrčenou pravou ruku, dlaň levé ruky sevřená v pěst spočívá na hrudi]

7) Neobutý naboso ležící člověk, oděný v pruhovaném prádle na pravé straně, pravá nohavice vysoukaná až ke kolenu, foto zepředu, vidět obličej, hlava leží na pravém spánku (opak toho, co vypověděl Straka – pozn. J. Ř.), nos až těsně u dlažby, pravá noha v koleně skrčená, levá natažená, levá ruka hozena dozadu, není ji vidět, je vidět jen asi u břicha část prstů pravé ruky pod tělem, ležící postava je obličejem dle šipky 4,5 metru ode zdi (7). [Foto, které je dnes k dispozici, ukazuje toliko dolní část těla ležícího naznak, nicméně i na něm je prává nohavice vysoukaná do půlky kolen a levá zakrývá celé koleno]

8) Dlážděný dvůr obdélníkovými kostkami nebo dláždicemi, namalovaný křížek a od křížku ke zdi 4,5 metru, druhá šipka podle zdi nahoru, vepsáno 11 metrů (2). [Podle dobových foto, jež jsou dnes k dispozici, tak dlažba na nadvoří, kde bylo nalezeno tělo, byla spíše udělána z oválných valounků, zalitých do asfaltu; podle plánku pak vzdálenost těla od přilehlé budovy byla určena na 13 m]

9) Část domu rohové budovy, kde se nacházelo více oken a k jednomu oknu namalována šipka (1) [obdobné dobové foto dnes k dispozici]

10) Stůl s převrácenými talíři, po stole jako zbytky jídla, popelník se zbytky cigaret (3).

11) Koupací vana, vevnitř s prádlem různě po vaně pohozeným (4).¨

12) Postel, vidět zadní čelo, rozhozená pokrývka, větší část leží na podlaze, polštáře není vidět, prostěradlo stržené od zadní strany, je vidět matrace (5). [Obdobné dobové foto k dispozici v knize pana Lubomíra Boháče, další dobové foto, publikované v knize Jan Masaryk. Úvahy o jeho smrti ukazuje postel s polštářem, ta matrace je povlečená prostěradlem, nicméně kousek matrace je viditelný 

13) Převrácená židle, na ní kus rukávu kabátu, zvednutý jeden roh běhounu nebo koberce, na podlaze bílé kuličky, spadnutá sklenice a pánská košile (6).

14) Skupina asi 15-18 lidí v civilu a v uniformách a automaty na ramenou a v rukou, někteří z nich u hlavy jsou označeni číslem 1-7. Na okrajích tiskacím písmem napsáno Murder (14).

15) Táž skupina lidí jinak rozestavěných a tělo ležící na zemi mezi nimi (15).

16) Ministr Nosek vycházející z auta spolu se Spurným a dalšími dvěma lidmi (16). 

17) Fierlinger, Kopecký, Čepička a David. Na okrajích tiskacím písmem napsáno Murder (18).

18) Nakládání těla na nosítka, je vidět muže v tmavých oblecích a kousek bílého auta s otevřenými zadními dveřmi (17).

Pan Kadlčák měl přinejmenším nějaké vidění jako ta paní, co viděla za uchem Jana Masaryka v březnu 1948 konvalinky a dovezla na jeho pohřeb šeříky, duševní fatu morganu, nebo evidentně si nějaké fotografie měl příležitost prohlížet, (ta matrace) a udělat si vskutku nějaký jejich seznam, podle jeho vlastního číslování neměl ani tušení, k čemu by mohly sloužit, avšak přinejmenším některé z těchto pohlednicových foto nebyly udělány v Černínu (dlažba) a některé z nich dobře mohly sloužit jako podklad pro fotomontáž (č.1-7).

Ty dlaždice podle fota Šternce z  r. 1935 byly k vidění ve vestibulu před schodištěm a koridorem uzavírající východní stranu severního nádvoří (viz Alois Kubíček. Pražské paláce. [Pražské nakladatelství V. Poláčka 1947. 231 s.], s.65),  kde se za palácem nalézá park,  a jsou také k vidění na fotografii označeném jako boční pohled na hlavní vstup do paláce, (Lorenc, Vilem- Tříska, Karel: Černínský palác v Praze. [Praha: Panorama 1980. 284 s.], obrazová příloha, č. XV.

Kdyby bylo tělo vyhozeno z některého z oken tamtéž, tak by bylo žuchnutí, případně nějaký vzdorovitý odpor vyhazovaného slyšet tak akorát v tom parku. Manželka Masarykova šoféra Kamila Dohnálková mezi druhou a třetí hodinou ranní zaslechla zvenčí silnou ránu, je ale možné, že nějaké auto mělo problémy s pojistkami. Dohnálkovi bydleli v zadním traktu Černinského paláce (Boháč, o. c.,, s.200).

Jaroslav Filipovský, strážník, střídající Josefa Klapku ve službě od jedné do čtyř do rána ve vchodu do kancelářského křídla paní Davenportové řekl, že bylo to z mé strany paláce k ministrovu bytu trochu daleko, snad 150 metrů, a kdyby se tam stalo cokoliv, já bych to neslyšel. Jestliže někdo vešel tu noc do paláce, nemusel jít předním vchodem, je několik cest, jak se dostat do Černína zezadu. Můžete přelézt zadní zeď, a pak jít zahradou, anebo od Pohořelce garážemi, tou cestou můžete přijet i automobilem. Zezadu se mohl dostat do paláce kdokoli. U zadního vchodu určitě nikdo nebyl. Podle manželky jednoho ze strážců Václava Staňka, který se střídal ve službě spolu s Jindříčkem v bráně rezidenčního paláce, o půl druhé přijela auta s vládními čísly, několik lidí z nich vystoupilo a stálo tam pod loubím, manželovi řekli, aby byl zticha a tak byl radši zticha. S tím tělem by pak stačilo zajít zpět do Masarykova bytu, vytvořit příslušnou kamufláž (otisky prstů, extramentů atd.), vysbírat kostičky a snést tělo na příslušné místo, kde mělo být řádně nalezeno topiči a instalatéry.

Pan Kadlčák si v průběhu času vytvořil k tomu seznamu legendu. Tato legenda však vznikla dříve, než vystoupil se svými prohlášeními Pavel Straka, protože podvodník by nejenom přetvořil hlášení agenta značky KUK, ale všechny předkládané materiály tak, aby se nelišili od jeho výpovědi (otázka polohy těla po pádu), naproti tomu uváděné časy se shodují a některé detaily se shodují (dláždice, poodhrnuté prostěradlo).

Co se týče dodavatele těch foto, JUDr. Šmuka, tak ten měl bydlet někde ve Znojmě nad parkem na výpadovce směrem na Prahu, tak dnes na Žiškově náměsti 3 se nalézá penzion U Parku, který se nachází na hlavním tahu E59 z Prahy do Vídně, asi 13 km od státní hranice s Rakouskem a 90 km od Vídně. V okolí penzionu lze využít velké kulturní a turistické vyžití vzhledem k historii královského města a také díky blízkosti Národního parku Podyjí. Pokud dnes pojedete z Žižkova náměstí přes Sokolskou ulici a Náměstí Svobody, pak Pražskou ulici, tak se po 333 metrech ocitnete na dálnici D1, která přes Moravské Budějovice a Jihlavu vás zavede do Prahy. Nějaký Rostislav Šmuk v r. 1975 napsal práci o malířské výzdobě kostela a kláštera v Louce u Znojma, JUDr. Antonín Šmuk se v r. 1986 stal soudcem v Ostravě. Advokát Mgr. Martin Šmuk z ODS byl zvolen zastupitelem v komunálních volbách 2010 v Rychvaldu, okr. Karviná.

Tudy tedy asi cestička nevede, už proto ne, že v policejních databázích agentů a sledovaných osob se odpovídající záznam nenachází, to už spíše si lze představit doktora obojího práva JUDr. Krčmu, který tak dobře pečoval o korunní svědkyni paní Olgu Scheinpfugovou od r. 1947, že mu zemřela den před oficiálním vyhlášením nového celostátního vyšetřování útěku Jana Masaryka před odpovědností za své vlastní hříchy až do země zaslíbené v r- 1968 téměř v náručí, jak se převtěluje v JUDr. Šmuka, předávajícího Kadlčákovi, představujícího se zase jako major Chlumský, nějaká ty fota.

Co se týče přijmení Randa, tak to by nás mohlo směrovat k článku Michala Randy, vlastním jménem Benno Weigl ve Spieglu z dubnu 1965 Pět mužů přišlo po půlnoci, fabulující příběh jednoho ozbrojeného komanda, které 10. Března 1948 našlo nocleh v bytě Jana Masaryka a mělo poněkud nešetrně zacházet s hostitelem.  Benno Weigl pracoval od ledna do května 1950 na britském Permitt Office (pasové a vizové oddělení). Jeho kontakty s britskou a francouzskou ambasádou v Praze byly soudem posouzeny jako špionáž a velezrada, za což byl odsouzen na čtrnáct let odnětí svobody. Po předčasném propuštění a vyhoštění začal působit v Anglii jako publicista (Boháč, o.c, s. 139).

Byl komorník Příhoda vrahem Jana Masaryka?

Masarykův komorník Příhoda ve výpovědi pro policii učiněné v r. 1948 odchází z bytu Jana Masaryka již před půl devátou večer, ve výpovědi učiněné na generální prokuratuře v r. 1968  posunuje svůj odchod  z bytu Jana Masaryka na 21, 30  hodinu, novinářům pak sdělí, že odešel asi v deset hodin (Kettner-Jedlička, 1990, s.s.79), protože chce zdůraznit, jak o pana ministra dobře pečoval. Přesto podle výpovědi na generální prokuratuře v 1968 ho v pět hodin ráno vzbudili instalatéři (jména si nepamatuji), kteří chtěli klíče od půdy, aby mohli stáhnout státní vlajku. Jména těch instalatérů, správněji topičů, si pan Příhoda nezapamatoval, protože to byli pracovníci, kteří nebydleli v Černínském paláci, kteří po svém příchodu vůbec netušili, co se tam v noci odehrávala za dramata, jak nám naznačili pitevní zpráva profesora Hájka, hradní strážce Brtník, úředník Straka a studentka Votýpková, respektive vyfabuloval major Chlunský.

Ale ti instalatéři mohli napochodovat přes to nádvoří v Černíně k panu Příhodovi poněkud později, protože Hana Votýpková do protokolu vyšetřovatelům Generální prokuratury v roce 1968 sdělila, že ráno, když jsem stála u okna doma v ulici Na úvoze, jsem viděla, že odchází do práce topič, jehož jméno přesně nevím, snad Novotný, o němž jsem věděla, že je zaměstnán na ministerstvu zahraničních věcí. Jeho manželka byla domovnicí v domě, v kterém bydlela. Topič odcházel z domů před 6 hodinou a asi po šesté hodině přiletěl zpět, celý uřícený sděloval, že na nádvoří Černinského paláce leží mrtvý Masaryk]. Šla jsem se tam podívat, bylo již tam hodně lidí, postupně tam přibíhali. Před budovou chodili mimo jiných tři muži ve světlých baloňácích, kteří zřejmě byli příslušníci bezpečnosti, protože kontrolovali příchozí.

Dr. Špaček, jeden z tajemníků pana ministra se o jeho smrti dozvěděl ráno asi v půl osmé. Přiběhla k nám úklízečka, která tu bydlela někde poblíž. Před osmou jsme potom byli v Černinském paláci. Jeho tělo už zatím odnesli nahoru, nikdo mi však nebránil, abych se na něho šel podívat. Na břiše měl odřeniny, za nehty špínu a zbytky laku z okenního rámu. Okno v koupelně, které se nikdy neotevíralo [a to ho uklízečky nikdy neumyly zvnějšku, ledaže by tam po radovánkách v ložnici přelezly po řimse, když se blížila Daventportka], protože to šlo velmi ztuha, bylo dokořán.Zvenku zůstaly stopy, které jasně nasvědčovaly křečovitému držení. Musel sedět na okně čelem do místnosti, která byla v nepořádku, rozházené žiletky, podušky [moje maminka také říkávala, než to po vás uklízet, tak to raději skočím z okna]. Okno v koupelně bylo, jak se říká, zapečené. Zvenku spousta prachu a špíny, oprýskaný lak. Proto byly otisky patrné už pouhým okem.[Kettner-Jedlička, o.c., s. 86).

Ještě důležitější než ten čas, kdy topičové nastupovali do služby, je fakt, že až při cestě zpět z bytu komorníka Příhody a až po sundání té polské vlajky dne 10. Března 1948 před 6,30 hod. při procházení chodbou mezi prvním a druhým nádvořím v Černinském paláci ministerstva zahraničních věcí v Praze IV. objevili Jan Pomezný a Jan Merxbauer, že na druhém nádvoří na dlažbě leží postava, oblečená v pyjama. Po přistoupení ke sklu shledali, že jedná o ministra zahraničních věcí Dr.h.c. Jana Masaryka. Pomezný a Merxbauer kteří jako topiči v kotelnách ústředního topení ministerstva zahraničních věcí svou službu nastoupili v o 5.00 hodině ranní. Oba, aniž by otevřeli dveře vedoucí na nádvoří, pospíchali do vrátnice, kde upozornili přítomného prap. SNB Josefa Klapku a Václava Limana, vrátného v budově Černinského paláce. [ze zprávy JUDr. Jana Hory , min. rady v.r. o sebevraždě Dr. h.c. Jana Masaryka ze dne 17. září 1948 citováno podle Havel, s. 20, publikovanou v Rudém Právu následující den).

Pokud lze rekonstruovat pohyb těch topičů po Černínu, tak nejdříve vyjdou nahoru až do druhého poschodí od hlavního vchodu, pak projdou koridorem (zimní zahradou) k bytu komorníka, vrátí se zpět na půdu, sundají polskou vlajku vysící na střeše nad hlavním vchodem do Černína, při návratu zpět se podívají ze zimní zahrady směrem dolů a uvídí něco, se na dálku podobá spadlému prádlu [všimnout si v noci něčeho, co je oblečené do modrobílého proužkovaného (Straka), respektive modrého hedvábného pyžama (Davenportová), to je fakt umění hodné Bystrozrakého], dole pak při pohledu do nadvoří zjistí, že se jedná o tělo. Podle svědectví Karla Mráčka, který v Černínu pracoval také jako topič, se svými spolupracovníky J. Mexbauerem a J. Pomezným šel v pět hodin ráno na pro vlajku. Druzí dva jeli výtahem. Mráček čekal dole. Oba přišli za Mráčkem s tím, že viděli něco jako spadlé prádlo dole na nádvoří. Všichni společně pak vstoupili na nádvoří (!) a zjistili, že dlažbě leží mrtvý ministr zahraničí. Otázka zní, kdy vrátili ti topičově klíče od půdy paní Příhodové? 

V noci 10. března 1948 se ve službě střídali u prvního vchodu (do kancelářského křídla) Jaroslav Filipovský, který sloužil od jedné do čtyř, a bývalý legionář z první světové války Josef Klapka, který sloužil od čtyř do sedmi: Na druhé straně, tam, co bydlel pan ministr, byli dva další strážníci, Staněk a Jindříček. Sedl jsem si na obvyklé místo, vlevo od vchodu, ve velké mramorové dvoraně. Skleněnými dveřmi jsem viděl do nádvoří, ale to bylo první nádvoří, když vejdete dovnitř nalevo od hlavního vchodu. To nebylo to nádvoří, kam dopadl pan ministr. Asi ve čtvrt na sedm ráno přiběhl dolů topič Merxbauer ještě s jedním. Byl celý rozčílený a říkal, právě viděl tělo pana ministra Masaryka v tom druhém nádvoří. Sebral jsem se a běžel jsem tam. Potom jsem běžel k telefonu v druhé vrátnici. Na stráži tam byl Jindříček, ale nevěděl vůbec nic, co se děje, vesele si chrápal. Byl jsem ten, kdo mu to řekl. Zavolal jsem ministra vnitra Noska a potom doktora Horu od Bezpečnosti, a ti přijeli během pěti minut i s ambulancí. Potom přišel policejní lékař Teplý a řekl, že ministr musel zemřít před třemi, nebo čtyřmi hodinami. Nebylo vidět nikde žádnou krev, když položili tělo na nosítka. Jen trochu na pravé straně.

Pro jistotu lze vynechat různé pozice těla mrtvoly, která sebou vrtí jako živá, jenom lze se politovat pana Topinka, že musel ten Masarykův byt spolu s topiči uklízet. Jinak není vysvětlitelný ten rozpor v časech. Podle něj okolo páté hodině ranní si vyzvedávají u paní Příhodové topiči klíče od půdy, aby se po půlhodině (cca 5,30 h) vrátili zpět se zprávou, že viděli na druhém nádvoří Černinského paláce spadlé prádlo. Ale teprve v 6, 15 h se o té tragédii dozvídá strážný Josef Klapka, aby mohl aplikovat to umělé dýchání z úst do úst.

Jinak řečeno, tak všechno se muselo odehrát časně zrána za svítání, tedy někdy kolem šesté hodiny ranní. Zdá se i logické, že na půdu, respektive na střechu jdu pracovat, až je alespoň trochu vidět.

V roce 1968 pan Příhoda do protokolu uvedl, že krátce po té jsem byl telefonicky volán z vrátnice, abych okamžitě přišel dolů, že jsem očekáván tajemníkem dr. Clementisem. S Clementisem tehdy přišel dr. Borkovec a oba jsem uvedl na jejich přání do bytu Jana Masaryka. Poněvadž oba jmenovaní zavřeli za sebou dveře bytu Jana Masaryka a dali mi znát, že si nepřejí, abych do bytu vstupoval, odešel jsem do zimní zahrady, odkud jsem se díval na druhé nádvoří, kde jsem pod okny koupelny viděl mrtvolu Jana Masaryka (Havel, o.c. 61).

Pani Sterlingové sdělil komorník Příhoda - útržkovitě v neukončených větách a lámajícícm se hlasem, jak tápal v mlze vzpomínek, ale byl si jist skutečnostmi a několikrát je opakoval  -  opět jinou verzi, a sice že poprvé se o tom dozvěděl, když ho kolem sedmé hodiny ráno zavolali dolů, aby přivezl výtahem ministra vnitra Noska. Nevěděl, co si má o tom myslet, jeho byt ležel přímo nad Masarykovým, ale on v noci vůbec nic neslyšel, ani zvuk dopadajícího těla.

Podle komorníka náš byt [v podkroví Černinského paláce] nebyl přímo nad pokoji pana ministra. Nad jeho bytem byly místnosti pro hosty.  Ráno kolem páté šli topiči [podle pana Boháče v 5,30, podle pana Šedivého v 5,20], kteří mě vzbudili, když šli  na půdu pro vlajku. Já měl od půdy klíč. Manželka si tam totiž pověsila den předtím prádlo. Když přišli nahoru, bylo na dvoře ještě příliš šero, ničeho si nevšimli. Až na zpáteční cestě objevili mrtvé tělo [podle pana Šedivého za 15 minut]. Krátce po té, ještě jsem byl doma, tvář jsem měl napůl oholenou, když zvonil telefon. Volali mě, abych sjel dolů otevřít výtah. Jinak se k nám nahoru jít nedalo. Schodiště bylo uzavřené. Klíček od výtahu měl samozřejmě pan ministr, tajemnící, já, Topinka a detektivové. Sjel jsem honem dolů a tam stál pan Clementis [v 7 hodin, informován v 5,50] s panem Borkovcem [na místě v 7,10]. Vyvezl jsem je do druhého patra a pustil je do ložnice. Nedovolili mi jít dále. „Už víte, co se stalo“, zeptal se pan Borkovec. Nevěděl jsem nic. Tak jsem běžel dolů, do zimní zahrady [ta byla v průchodu mezi dvěma nádvořími v druhém patře] a odtud jsem viděl mrtvého na druhém nádvoří. Pak přišel ministr Nosek [přijel 7,45], vezl jsem ho nahoru a s ním jsem se dostal do ložnice a do koupelny. Byl tam nepořádek, polštář ve vaně, pohozené žiletky, na klice visela šňůra z teplého zimního pyžama. Koupelnová lavice byla odtažena daleko od okna. Na rámu jsem viděl stopy nohou. Jen komisař Borkovec mě předběžně vyslýchal. Ale ne do protokolu (Kettner-Jedlička, o.c., s. 11, 80, Havel,o.c., s. 64, podle pana Šedivého s ním StB udělala rozhovor 18. března 1948).

Ale komisař Borkovec nebohého komorníka vůbec nepodržel. Zcela vyvrátil jeho alibi ve své výpovědi na Generální prokuratuře v r. 1968:  Dne 10.3.1948 byl jsem jako přednosta oblastní kriminální úřadovny vyrozuměn před 7.00 hodinou ranní mojí stálou službou, že obdržela telefonickou zprávu z ministerstva zahraničních věcí, že se Janu Masarykovi něco stalo. Odjel jsem ještě se dvěma detektivy [Janem Peškem a Zdeňkem Bohdaneckým] do Černínského paláce. Detektivové museli počkat v průjezdu, já jsem vešel průjezdem na dvůr, kde jsem uviděl na zemi ležící mrtvolu Jana Masaryka v pyžamu poněkud na boku. Ministrovo tělo leželo na zádech, trochu zkroucené na jednu stranu, asi tři metry od palácové zdi a asi metr vlevo od koupelny. Hlava ležela ke zdi, tvář nebyla poraněna, spodní partie nohou byla rozdrcena. Nebylo vidět skoro žádnou krev. Neměl jsem dojem, že by s mrtvolou bylo nějakým způsobem manipulováno. Poslal jsem svůj vůz pro vedoucího policejního lékaře dr. Teplého v Bartolomějské ulici. Na dvoře jsem viděl přibližně nad místem dopadu otevřené okno, a proto jsem se nechal dopravit do pokojů Jana Masaryka výtahem, obsluhovaným komorníkem, který plakal v době, kdy jsem do výtahu vstupoval. Na mojí otázku, proč pláče, odpověděl: „což nevíte, co s námi bude“.

V ložnici Jana Masaryka jsem viděl rozestlanou postel s dekou v polovici odkrytou a na takto uvolněném místě ležel Haškův Švejk. Na stole u postele byl popelník s oharky cigaret. Z koupelny vedlo do dvora okno, pod kterým ležel mrtvý Jan Masaryk. Protože již přijel dr. Teplý, sešel jsem mu pomoci s ohledáním, během něhož jsme konstatovali nějaké podlitiny na zádech, na obou nohou roztříštěné kotníky, kůstky z těchto ležely opodál, zkoušeli jsme, zda nohy nejsou vraženy do dutiny břišní, podle dr. Teplého nějaký posun tam byl. Šel jsem nahoru s Teplým asi za čtvrt hodiny. Byl tam určitý nepořádek, ale pobíhalo tam příliš mnoho lidí.  V ložnice už byli dr. Jan Hora, Vlado Clementis, Jindřich Veselý, Klement Gottwald, Václav Nosek a Josef Görner.  V koupelně viděl rozbité sklo, v rohu ležela nějaká poduška ve vaně a šmouhu z výkalů na okenní řimse, směřující od místnosti z okna ven. (Havel, o.c.,s .57-58, Sterlingová, o.c., s.47). 

Podle výpovědi komisaře Borkovce, učiněné v r. 1968, po obhlídce těla na nádvoří a přivolání policejního lékaře Teplého ho vezl plakající komorník výtahem do bytu Jana Masaryka. Pan komisař pak sešel opět na nadvoří, kde pomáhal policejnímu lékaři s obhlídku těla. Teprve při své druhé návštěvě bytu v ložnici našel Clementise, Jana Horu, Jindřicha Veselého. Hora mu sdělil, že případ bude vyšetřovat StB. (Havel, o.c., s. 57). Avšak podle výpovědi JUDr. Josefa Görnera, který dorazil na místo činu o půl osmé z Kriminální ústředny MV, situace vypadala zase trochu odlišně.

Zatímco Borkovec zastihuje při své druhé návštěvě Masarykova bytu svého nadřízeného Görnera a další tamtéž, tak Görner tvrdí, že na příslušném dvoře, kam dopadlo tělo Masaryka, jsem zastihl dr. Zdeňka Borkovce, který se dostavil na místo činu ve své funkci přednosty Oblastní kriminální úřadovny v Praze a jím na místo přivolaného policejního lékaře dr. Teplého v 7,30.  Na dvoře stál též ministr vnitra Nosek, spolu s náměstkem ministra zahraničí Vlado Clementisem. Krátkým dohovorem jsem zjistil, že že dr. Borkovec provedl již prohlídku v úvahu přicházejících místností. Hlásil jsem se služebně ministrovi vnitra, který mě představil Vlado Clementisovi. Běžným ohledáním mrtvoly jsem zjistil, že tělo Masaryka dopadlo na bosé nohy (byl oblečen pouze v pyžama), které v dolní části byly roztříštěny. V kalhotech pyžama jsem zjistil nahromaděnou stolici. Na odhaleném břiše byla parná stopa po dotyku s cizím tělesem. Bledost mrtvoly nastoupila v horních částech odhaleného těla, to znamená v obličeji a na břiše. V ložnici u stěny na malém stolku byla otevřená bible a v ní založeny nebo v její blízkosti leželo několik telegramů cizích diplomatů. Na velkém stole uprostřed místnosti jsem viděl roztroušené cigaretové oharky a nakousnuté jablko. Na podlaze, tj. na koberci kolem stolu byly rozházeny pilulky bílé barvy a sklenička od těchto pilulek stála na stole. V koupelně jsem zjistil na okenní ploše nevyschlý otisk lidského extramentu se stopami prolnutí látkou. Na obou postranních rámech okenních jsem zjistil patrné stopy prstů, a to ve výši pokrčených rukou na plošině sedící postavy. Podle mého soudu nastal pád těla zvratem, když Jan Masaryk seděl na plošině okenní obličejem směrem do místnosti. Svědčí o tom ona stopa na břiše Jana Masaryka, která s největší pravděpodobností pochází od dotyku těla s římsou. Poloha mrtvoly nebyla atypická pro případ sebevraždy a v okolí mrtvoly jsem nenašel stopy po jejím přenášení. Pád těla bvl opravdu neobvyklý, ale už jsem viděl takové sebevraždy. Poloha těla svědčila o pádu, kterému řříkáme svíčkový, vzpřímený a nohama napřed, ale okno Masarykovy koupelny bylo poměrně malé, asi metr na metr, a ministr byl velký člověk, vážil snad sto kilogramů. Nemohl se postavit do okna a skočit. Šmouha po výkalech dokazuje, že na ní seděl. Na jeho břiše byla dlouhá oděrka, a ta dokazuje, že při pádu se dřel o zeď. To by nebylo možné, kdyby skočil tváří do dvora, a tak musel vypadnout zády, hlavou dolů. To potvrzují i otisky prstů. Kriminální služba pak provedla pouze zjištění charakteru pilulek, které pocházely z USA a byla to normální sedativa typu barbiturátů.

Do souladu lze dát pouze první svědectví pana Příhody v roce 1948 a svědectví pana Borkovce v r. 1968. V r. 1968 už asi starobní důchod pobíralo po panu Příhodovi zcela jiné zlotřilé individuum, jinak ty rozpory nelze vysvětlit. A to ani ne v případě, že bychom z pana Příhody udělali jednoho ze spoluviníků smrti Jana Masaryka.

Jak velká okna musela Mařenka čistit v Masarykově bytě aneb kolik papalášů se vleze do jednoho výtahu?

Komorník Příhoda, který podlé své výpovědi, sepsané 10. března 1948, přišel ráno do Masarykovba bytu až s Clementisem deset minut po sedmé hodině ranní., výslovně říká: v bytě jsme byli vůbec první, okno v ložnici, jež jsem nechal otevřené, zůstalo otevřené tak, jak jsem ho večer zanechal, naproti tomu okno z koupelny, které večer bylo zavřené, bylo dokořán otevřeno. Podle týdeníku Student z 3. Dubna 1968 policejní lékař Vilibald Hoffmann zjistil, že okno v ložnici je 60 cm vysoko od podlahy, v koupelně zato 130 centimetrů vysoko. Asi aby z Lorety nebylo vše vidět.  Ale podle správce Černína Topinky bylo všechno jinak.

Po rozhovoru s příliš starým panem Příhodou, než aby mohl plakat a ještě málo starým na vzpomínání si paní novinářka zašla na táčky dosud pružným a čilým panem Topínkou, správcem budovy, absolventem strojnické průmyslovky, který jí s knihou v ruce o Černínském paláci ukazoval: Tady byla chodba k bytu pana ministra, to byly dveře ke zdviži, tohleto je nádvoří, tady bylo okno koupelny. Jak okno v ložnici, tak v koupelně jsou sice ve stejné výši, jeden metr vysoko od podlahy, ale plocha koupelnového okna byla v poměru k ostatním oknům v bytě asi poloviční, protože jeho horní část byla odříznuta a tam byl prostor pro odkládání věcí. Tělesa ústředního topení pod okny v ložnici byla zapuštěna do stěny, zatímco v koupelně stála před zdí. Před tělesem v koupelně byla vždy zástěna a před ní sedátko, a tak bylo zvlášť obtížné se k oknu dostat. Okno se vzpřičovalo, a proto se nikdo neobtěžoval je otevírat, leda při mytí.

Byl jsem u něho v úterý několikrát, viděl jsem ho při obědě a zase kolem osmé večer, kdy jsem tam přišel s Příhodou. Kolem půlnoci jsem seděl ve svém pokoji, který byl na druhé straně nádvoří, nad účty domácností, tak se v ministrově ložnici svítilo.  Nejdříve si ho topiči v Černínu, Merxbauer a jeho švagr Pomezný ani nevšimli, protože ležel za tímhle sloupem, trochu na stranu, ne trochu víc na stranu, několik metrů dál. Viděli ho teprve skleněnými dveřmi, když šli dolů. Měli rozkaz spustit státní vlajku, a proto lezli kolem páté na střechu. Příhodova manželka jim dala klíč, a když se vraceli asi za půl hodiny dolů, viděli Masarykovo tělo. Hned to hlásili strážníkovi, který měl službu v rezidenčním křídle Paláce, a ten okamžitě mi telefonoval, že se stalo něco strašného. Běžel jsem do Masarykova bytu a byl jsem zděšen z toho, co jsem uviděl. Byl jsem první, kdo tam přišel. V ložnici bylo všechno vzhůru nohama, postel nakřivo a divoce zválená, prostěradlo vytažené zpod matrace a žádné polštáře. Noční stolek byl napůl převrácen, přes jeho okraj visel Dobrý voják Švejk (a neotevřená) bible, rozbité lahvičky a skleničky na podlaze. Židle byly převrácené, dveře skříně a zásuvky otevřené, košile a pyžama rozházené po zemi. V koupelně byla lékárnička na stěně prázdná., podlaha byla plná rozšlapaného skla, jeden polštář ležel pod umývadlem a druhý ve vaně, předložka před vanou byla hozená do pokoje, všechny ručníky byly vytahané a zmačkané, záchodová mísa plná výkalů, jimi také pomazaná okenní římsa, sedadlo před oknem bylo převrácené a kolem okna plno otisků prstů. Pan ministr nechával ležet šaty kolem dokola, když se svlékal. Když jsem mu donesl salám s chlebem na noční stolek, tak házel slupky ze salámu z lenosti na podlahu. Ale nikdy by pan ministr nezanechal svůj pokoj v takovém nepořádku.

Vyběhl jsem z bytu a hledal pana ministra, běžel dlouhou chodbou, lodžií, zatočil jsem za roh, podíval jsem se dolů a uviděl jsem zakryté tělo, ležel metr, půl druhého metru stranou od okna koupelny a daleko dopředu, snad půl druhého metru, nemohl takhle skočit. Moje první zoufalá myšlenka byla, že pan ministr musel spěchat v zoufalém spěchu z vlasti.

Když jsem přišel na nádvoří, bylo asi půl sedmé, právě přijeli Nosek s Clementisem. Clementis se mě zeptal, v slzách jsem odpověděl, já nevím, co je. Pak jsme všichni jeli nahoru, Nosek, Clementis, Příhoda a já. Nosek poslal mě a Příhodu pryč a zavřel dveře. Krátce před sedmou přijel přednosta kriminálního odboru Borkovec a krátce po něm policejní šéflékař dr. Teplý. Kolem půl osmé nařídil dr. Teplý, aby bylo tělo odneseno nahoru. Po desáté hodině dr. Teplý mi řekl, že se personál domácnosti může přijt rozloučit do apartmá pro hosty, kde bylo tělo. V přítomnosti několika oficiálních osobností, mezi nimi šéfa kabinetu ministra Noska, Richarda Spurného a dr. Teplého pak jsme stáli okolo postele všichni v pláči. Pradlenka Mařenka mi zašeptala, proč má pyžamo naruby. Moje manželka šla přímo k němu a hladila ho po obličeji, nemohla uvěřit, že je mrtvý, oči měl stále otevřené. Povídala, von má toaleto všecko tady takový modrý na hlavě, za nehtama plno vomítky a barvy – a když ho chtěla políbit na čelo, tak uviděla takovou dírku jako hrášek za uchem a vokolo bylo takový jako zčernalá krev. Přišel dr. Teplý a řekl, tak už tu musíte odejít, už tu nemůže být. (Sterlingová, o. c.,s. 58-62).

Dlouhý pochod topičů Merxbauera a Povolného za Janem Masarykem

Je mimo jakoukoliv pochybnost, že tělo mrtvého (dvojníka) bylo znovu (budem-li věřit panu Strakovi, ale i majoru Chlumskému) přineseno na místo oficiálního nálezu na druhém nádvoří až poté, kdy ti topičové sundávali polskou vlajku nad hlavní branou Černína. Je otázkou, zda-lze topiče Pomezného, bytem v Břevnově, Boleslavova 2 [nedaleko od Branických ledáren) ztotožnít s údajným panem Novotným, bytem na ulici Újezd na Malé straně (vzdálenost dva kilometry), ledaže by se jednalo o milenku, nikoliv manželku.

Výpovědí topíčů podrobně rozebírá ve své publikaci Jan Masaryk pan Šedivý [s.17-20), který v tom má ale asi trochu zmatek. Nicméně se lze pokusit na základě jim uváděných údajů a údajů v knize pana Boháče a sborníku Jan Masaryk.úvahy o jeho smrti o časovou rekonstrukci pohybu topičů, opírajících se ho jejich policejní výpovědi. Důležité je, že úředně měli do služby oba nastoupit v pět hodin ráno.

Osoby a obsazení: nelze spolehlivě rekonstruovat: snad manželé Příhodovi, Dohnálkovi, Straka, Topinkovi, Josef Klapka (vchod č. 1 – kanceláře, vchod pro zaměstnance), Václav Líman (vchod č.1, od 5 hodin, bydlel v suterénu Černína), str. SNB Emanuel Jindráček (04.00 – 7.00, vchod č. 2, tedy vchod k ministerskému bytu).

A řekněme si předem, že oběma topičům mohla být smrt pana ministra ukradená, ale takový pozdní příchod do práce byl z jejich pohledu velmi hrubým porušením pracovní discipliny, takže zatímco usedlý tchán a šťastný otec provdané dcery Jan Merxbauer uvedl, že šli vlajku sejmout krátce po šesté hodině, tak záletný švagr Jan Pomezný uvedl, že tu vlajku šli sejmout už v 5,30, aby měl alibi pro své milostné hrátky. Nejde o to, zkrátka z nějakého důvodu pan Pomezný dorazil na pracoviště později, než měl. A teď to potřeboval kamuflovat, a jeho tchán ho tak trochu kryl. Podle výpovědi Jana Merxbauera nastoupili službu řádně v pět ráno. Ve skutečnosti nejprve Merxbauer zatopil, poté dorazil udýchaný povedený švagříček, něco tchánovi nakukal, spolu šli po šesté hodině na půdu, kde zjistili, že nemají klíče, Pomezný se iniciativně ujal úkolu je získat, takže se vrátil do vrátnice pro klíč od výtahu, zajel za manželkou Příhody, ta se ho zeptala, to už je pět hodin.  Pomezný jí to odkývnul.

E. Jindráček pozoroval J. Pomezného a J. Merxbauera, když šli v 6,15 na půdu. Při návratu před půl šestou upozornil Pomezný Merxbauera (ze zimní zahrady?), že na nádvoří něco, nebo někdo leží. Oba topiči shodně potvrdili do policejního protokolu, že v 6.15 hod. ráno šli chodbou, jejíž zasklené oblouky vedou do druhého nádvoří, sejmout na půdu prapory, a ničeho si na dlažbě nádvoří nevšimli.

Při zpáteční cestě Pomezný viděl zaskleným obloukem chodby ležet na nádvoří tělo, nebo spadlé prádlo. Domnívali se, že je to snad vrátný Čeněk Kozlík. Pomezný k němu došel na vzdálenost dvou metrů a ministra poznal. Rány na nohách slabě krvácely. Na zemi bylo jen několik kapek krve. Nález běželi ohlásit do vrátnice vrchnímu strážmistrovi Jindráčkovi a praporčíku Klapkovi, bylo asi 6.30 ráno. Zavolali záchranku. Merxbauer běžel pro přikrývky, které byly uloženy na III. odboru MZV. Několik jich přinesl a z druhé vrátnice zavolal vrchního strážmistra. SNB Emanuela Jindráčka. Společně se pak odebrali na druhé nádvoří Černínského paláce.

Podle Limána při návratu za čtvrt hodiny se zastavili, dívali se na nádvoří, pak se rozběhli ven a volali, že na dlažbě leží pan ministr. kolem 6. hod. ráno 10. 3. 1948 mi topičové Merxbauer a Pomezný sdělili, a příslušníkovi SNB Klapkovi, že na nádvoříleží pan ministr. Všichni jsme k němu odešli. Už nežil, a Klapka a Merxbauer ho přikryli přikrývkou., podle podoby poznal ministra Masaryka.

Merxbauer přistoupil s Jindráčkem k Masarykovu tělu jako první a uvedl, že sáhnutím na koleno a ruku mrtvoly se přesvědčil, že Masaryk je již ztuhlý. Na horní části Masarykova těla žádná zranění neviděl. Merxabauer poté přinesl pokrývky a tělo přikryl. Při pohledu vzhůru uviděl Merxbauer otevřené okno v jedné z místností, nevěděl však, ke které místnosti okno patří. Pomezný k mrtvému tělu nešel. Když Emanuel Jindráček spolu s Janem Merxbauerem zakryli Masarykovo tělo přikrývkami, odešli oba do vrátnice, kde Jindráček podal hlášení. V 6.35 přijel vůz záchranné služby. Jindráček mezitím usiloval o uzavření prostoru, aby na nádvoří nevnikly nepovolané osoby. V 7.00 poslal Vilibald Hofmann J. Merxbauera aj. Pomezného na oblastní úřadovnu StB k sepsání protokolu.

Závěr

Vlastně jedinými, kdo měli naprosto bezprostřední motiv vyhodit z okna Jana Masaryka, a to právě z jakoby z okna jeho koupelny, byli právě zaměstnanci ministerstva zahraničí, ti, kteří bydleli přímo v Černínu. Měli před očima smutný osud jednoho svého kolegy, který dostal v rámci čistek vyhazov nejen z práce, ale i z bytu právě 9. března 1948. A právě Jan Masaryk jako předseda akčního výboru Národní frontu ten rozsudek smrti podepsal. Podle dr. Špačka akční výbor na ministerstvu mu připravil balík odvolacích dekretů jednotlivých úředníků. Přinesli mu je do postele, aby podepsal. Druhý den bylo to podepsané. A Masaryk řekl: „Za to mě přece musí pámbu potrestat“. Vyřizovaly se tam osobní účty, většina těch rozhodnutí měla jen málo společného s politikou. A přitom mezi postiženými byla spousta lidí, které znal důvěrně už z první republiky (Kettner-Jedlička, o.c., s. 85).  Na jednom z těch dekretů figurovalo jméno pana Topinky.

Šlo by v tom případě o pomstu. Zkusme však hledat prozatím jednodušší vysvětlení, tedy pomalu se rozmrazujícího dvojníka.  Pokud ležela totiž na nádvoří rozmražená pojistka, tak jsou ti zaměstnanci evidentně mimo hru, ledaže by ti neprověření zaměstnanci měli uschovánu kádrovou rezervu v Branických ledárnách, připravenu už před delší dobou k vhodnému použití, třeba měli rádi kitajskoje maso jako pan Raichl. Ale je otázkou, jak by v tom případě hodnotil jejich čin pan Topolánek s panem Nečasem. Zda jako hrdinný čin protikomunistického odboje, nebo jako podlou vraždu významného protikomunistického hrdiny?

Kontrolní otázka: Jak za dlouho při vysokém tlaku (10. březen 1948 dodnes je zaznamenán jako teplotní rekord) za relativně jarní krásné teplé noci, která svádí k procházkám, může vyschnout lidský extrament, respektive jeho otisk: Komisař Görner: Ve vedlejší místnosti, tj. v koupelně jsem zjistil na okenní plošině nevyschlý otisk lidského extramentu se stopami prolnutí látkou. (Havel, o..c.s, 59) Pan komisař měl evidentně s tím extramentem nějaké problémy, protože podle téže výpovědi navrhoval svým kolegům prověřit, zda jeho původcem je ten ležící muž na druhém nádvoří Černína. Rovněž se zabýval myšlenkou rekonstruovat pád těla (Sterlingová, o.c., s. 48)

Obrázek Claire Sterling

http://www.bbc.co.uk/blogs/adamcurtis/posts/the_pope_and_the_axis_of_terro