Převtělení úměrné vyspělosti Ducha (2)

Jaroslav Hašek, Lipnice nad Sázavou
7.7.2024 14:03
Fidel Castro ← Jaroslav Hašek ← Enea Silvio Piccolomini ← Jarobeám ~ Novému člověku, po převtělení, jen někdy navazují logické souvislosti. Například velmi známý zpěvák oblíbeného hudebního žánru ~ minule úspěšný skladatel klasické hudby 18. století Nositel Nobelovy ceny míru za rok 1913 ~ příště český politolog.

Kdežto opačným případem je často citovaný vojenský teoretik 19. století ~ příště Čech, šiřitel duchovního poznání. Nebo mimořádný vojevůdce ~ příště aktivní mírumilovný kněz.

Vztah k literatuře

Všechna tři vtělení popisovaného Ducha se vztahují ke knihám. K nejstaršímu vtělení, Jarobeámovi, nenajdu dost podkladů. Alespoň se dozvídám, že něco psal.

PICCOLOMINI

Napsal řadu děl, ale Čechům je zásadním dílem: Historie česká (Historia Bohemica). Ve středověku ji sepsal papež Pius II., Enea Silvio Piccolomini.

Historia Bohemica

„Známá jeho Historia Bohemica (Historie česká, 1458) bylo první historické dílo, koncipované v humanistickém duchu, věnované zaalpské zemi. Jejímu autorovi nebylo české prostředí neznámé. České země navštívil roku 1451 jako císařský vyslanec a zavítal mimo jiné také do Tábora, jehož nezávislost byla následujícího roku zlikvidována Jiřím z Poděbrad. Piccolominiho Historie česká se v Evropě stala na dlouhou dobu zdrojem poznatků o českých dějinách i o vlastním husitském hnutí, které samozřejmě odsuzuje. Přesto se v Čechách vydávala, například roku 1510 vyšla péčí knihtiskaře a nakladatele Mikuláše Konáče z Hodiškova, vyzdobena dřevořezy portrétů českých panovníků. Čeští čtenáři se na jejích stránkách mohli naopak seznámit s myšlenkami italského humanismu.“ [dle 9]

*

Historie česká (Historia Bohemica) Eney Silvia Piccolominiho byla v době svého vzniku a dlouho potom nejúspěšnějším dílem o starých českých dějinách. Sepsaná latinsky.

Dějiny české země představil celému evropskému vzdělanému světu. A to od nejstarších dob až do Piccolominiovy současnosti, do volby Jiřího z Poděbrad za českého krále. Vytříbeným jazykem popisuje závažnost českých dějin, jichž byl současníkem; vývoj české hereze po husitství, což vyjádřil i v dedikaci své Historie české aragonskému králi Alfonsovi: Třebaže jsou v české historii staré události hodné paměti, pokládám za významnější věci nové, které jsou jednak nepochybné, jednak pozoruhodné. Enea byl přesvědčen, že není žádné království, ve kterém by v naší době došlo k tolika změnám, tolika válkám, porážkám i zázrakům, kolik nám jich ukázaly Čechy. [dle 10]

*

Přidám na vysvětlenou: „porážkami“ zmiňoval křesťanské křížové výpravy proti křesťanským husitům.

*

Pro svou velkou oblibu a také čtivost bylo dílo ihned po svém vzniku hojně opisováno a rukopisy kroniky dnes vlastní řada světových knihoven. Obliba díla byla skutečně značná ještě v 17. století.

Existují dvě základní verze kroniky, a sice jedna, která je bližší nedochovanému sepsání autorově, a druhá, odrážející pozdější humanistické zásahy a vylepšení.

Poprvé byla Historie česká přeložena do češtiny ještě v 15. století, již za 12 let po prvním latinském vydání, roku 1487. Autorem překladu byl Jan Húska z Uherského Brodu. Dvakrát ve století 16. Začátkem 20. století ji přeložil Jiří Vicar. [dle 10]

*

„Hlavním tématem Historie je doba husitská, fenomén, který nemá v evropských dějinách obdoby a který ho proto obzvláště provokuje. Předchozí dějiny jsou jen úvodem k této zapeklité historické otázce. Z celkových 72 kapitol je husitské době věnováno 37.

Jak lze od kardinála a prominenta římské kurie očekávat, nebere si vůči kacířům žádné servítky. Všechny zmínky o husitech, utrakvistech a jejich představitelích jsou doprovázeny hanlivými přídomky a nenávist vůči nim se pak přenáší na Čechy vůbec. Češi jsou líčeni jako sprostá holota, opilci, zloději, kacíři, lháři a vrazi. Na druhou stranu je pod povrchem této averze cítit jakýsi skrytý obdiv, který autor chová vůči zatvrzelým kacířům a jejich vojenským úspěchům. Zvláště postava Jana Žižky ve své téměř démonické obludnosti budí respekt a Historie česká se tím stává dvojsečnou zbraní. Na jednu stranu si vysloužila tvrdé odsudky českých čtenářů, počínaje humanisty 16. století až po současné historiky, na druhou stranu zprostředkovala světu husitský mýtus a z Jana Žižky udělala neporaženého hrdinu.

Historie získala oblibu. Roku 1474 poprvé vytištěna v Římě a pak mnoho dalších, často v protestantských zemích. U nás se naproti tomu po Bílé hoře dostává papežova kniha dokonce na Index! Není se čemu divit, vždyť čtenáři, lačnému dočíst se o husitských vítězstvích, Silviovy hanlivé nánosy nijak nepřekážejí.“ [11]

HAŠEK

Minulý hlubší zájem o českou zemi, když sledoval její důležitost, ho tentokrát zařadil do Prahy. Proslavil se svým mimořádným dílem Osudy dobrého vojáka Švejka [12]. Jaroslav Hašek je uchopil natolik zvláštně, že kritice se obtížně popisuje charakter nehrdinského hrdiny románu.

*

„Švejk v sobě snoubí tolik ambivalentních rysů, je natolik široký a neuchopitelný, že není možné jej idealizovat jako heróa, ani jej jednoduše zavrhnout. ---

  1. mluvka: trpí slovními průjmy, které místy baví k popukání, místy svou neohraničenou rozšafností nudí; své pavlačové historky má potřebu sypat z rukávu, ---
  2. nepohnutelný klid: v jakékoli situaci zachovává božský klid
  3. blaženě nevinný a bytostně zdravý: nikdy jej nic nerozčílí, --- nic neber osobně, ---
  4. jako pravý karma-jogín nelpí na důsledcích svých činů: --- jako kdyby jeho rozhodování vycházelo z jakéhosi generátoru náhodných čísel; --- nebere ohled na důsledky svého jednání pro svou osobu, ---;
  5. nepřítomnost strachu a úzkosti: jelikož na ničem nelpí, nemá ani z ničeho strach a je kdykoli ochoten jít na smrt 1)
  6. jedná, jako kdyby neměl pud sebezáchovy --- nelze ho za nic chytit, na ničem ho načapat
  7. empirik: je svým způsobem obdivuhodně praktický a zručný, spoustu věcí dokáže zařídit ---
  8. neopírá se o víru ani o ideály: --- v psychologickém smyslu je ke šťastnému životu nepotřebuje 2)
  9. jako pes v nejlepším slova smyslu: je krajně loajální vůči svému nadřízenému a snaží se ve všem důsledně vyhovět, přičemž svého pána oddaně miluje a pečuje o něj --- 3)
  10. „sloužit císaři pánu do roztrhání těla“: jedná, jako kdyby věřil v oficiální ideje ---
  11. bez servítek: nebere si servítky, vypálí, co mu slina prvního na jazyk přinese, je ochoten pohlavkovat i účastnit se rvaček; sprostá slova a lidová mluva je pro něho přirozená; případná lež plynule předchází v nadsázku a patří k životu
  12. má rád zvířata i lidi a život vůbec, přesto mu v osobním smyslu na ničem nijak extra nezáleží
  13. za své jednání necítí žádnou osobní odpovědnost, ---
  14. Švejk na každého reaguje jinak, jakoby mu nastavoval zrcadlo --- Švejk po každé postavě jakoby zopakuje poslední repliku, --- vyprovokuje tím nějakou další reakci, podle toho, jak daná postava Švejkovo zrcadlení "spolkne"“ 4) [13]

1) Kosmonaut z vyspělé civilizace, když je napaden domorodci, prchá, a sám nezabije. Zásahem by snížil své duchovní kvality - sice by v příštím životě nezažil oplácení, podle pozemské karmy; avšak jeho osud by byl nachystaný - méně vyspělému člověku, jenž lpí na svém životě. Vždyť pronikl do cizího světa, kde by neměl něco měnit. Naopak při potvrzení svých kvalit by mohl příště postoupit do Vyšších vesmírů.

2) Šťastný život – ovšem záleží na tom, čím je naplněný. Může být Duchu prospěšný nebo naopak. Jestliže člověk, svými činy v nedobrém prostředí, dlouhodobě snižuje dávno dosaženou kvalitu svého Ducha, pak jím může být odvolán. V několika případech, mně známých, to bylo nemocí.

3) Svět dovoluje naše postupy, mnohdy předem varuje. Navštěvuje nás dobro a zlo - rozdáváme dobro i zlo. Jak si zasloužíme, jak potřebujeme pro vývoj Ducha a i celého světa. Podle potřeby, zásluhy, nás může ochránit – jakože náhoda.

4) Další reakce bývají potřebné; kdo je vlažný, obvykle nereaguje, pak to může chybět jeho vývoji. [16]

CASTRO

Následné vtělení bylo revoluční. Proč? Jaroslav Hašek úspěšně působil v ruské bolševické revoluci, do roku 1920. Příště jako Kubánec dostal možnost revoltovat. Jak dalece co splnil svou revolucí, to neposoudím. Kubánci, se svou mentalitou hrdých lidí, v ledasčem mají důvody ke spokojenosti. Potřebné tržní prostředí mají – jenže je to jen černý trh. Lidé touží a potřebují být aktivní. Nebýt jen ovládaným kolečkem v hodinách naplánovaného hospodářství.

Není snadné překonat rovnostářské podložení, když ho založil velký Duch. Například víc zdůrazňovat družstevnictví, s možností konkurence.

Fidel Castro v mládí prostudoval Balzaka, Dostojevského, Cronina, Huga a další velikány. V literatuře mu byl blízký kolumbijský spisovatel Gabriel García Márquez:

*

„Představ si, že u zrodu mého přátelství s Fidelem Castrem, které považuji za velmi osobní a podepřené velkou náklonností, stála literatura. Zběžně jsem ho poznal v roce 1960, ---

Jednou ráno asi před šesti lety mi ale řekl, že musí jít domů a přečíst ještě spoustu dokumentů. Říkal, že tahle nevyhnutelná povinnost ho nudí a unavuje. Doporučil jsem mu několik knih, které byly nejen literárně hodnotné, ale i dostatečně zábavné, aby rozptýlily únavu z té povinné četby. Citoval jsem řadu titulů a s překvapením jsem zjistil, že je všechny zná.

Objevil jsem tenkrát něco, co málokdo ví: že totiž Fidel Castro je nenasytný čtenář, milovník a znalec dobré literatury všech dob a že i za nejobtížnějších okolností má vždy po ruce nějakou zajímavou knihu, aby vyplnil sebemenší volnou chvilku. Když jsme se ve čtyři hodiny ráno loučili po prodebatované noci, nechal jsem mu jednu knížku a v poledne jsem zjistil, že ji má přečtenou. Navíc je tak bedlivý a pozorný čtenář, že objeví rozpory a nesrovnalosti i tam, kde by se toho člověk ani nenadál. Když si přečetl Vyprávění trosečníka, šel za mnou do hotelu jen proto, aby mne upozornil na chybný výpočet rychlosti lodi, která nemohla doplout v uvedenou hodinu. Měl pravdu.

Takže než jsem publikoval Kroniku ohlášené smrti, zanesl jsem mu rukopis a Fidel Castro mne upozornil na nesprávný údaj o lovecké pušce. Je na něm znát, že má rád svět literatury, že je mu v něm dobře, že rád dbá na literární formu svých psaných projevů, které jsou čím dál častější. Jednou s nádechem melancholie mi řekl: „Ve svém příštím životě chci být spisovatelem.“ s. 94 [3]

*

„‘Jedna bývalá tanečnice z Tropicany mi řekla, že když se s ní Fidel miloval, tak si při tom četl knihu. ---‘ vyprávěla stará Kubánka.“ s. 112 [14]

Činnost v dospělosti

PICCOLOMINI

Roku 1454, rok po pádu Cařihradu, byly svolány tři říšské sněmy. V květnu do Řezna, v říjnu do Frankfurtu a v únoru 1455 do Vídeňského Nového města. Všech tří zasedání se zúčastnil i Piccolomini, teď již jako biskup sienský. Vzpomínky shrnul do díla: Dějiny řezenského sněmu. Následně jako duchovní rychle stoupal v církevní hierarchii – 1456 byl jmenován kardinálem - 1457 biskupem varmijským a 1458 ho zastihla zpráva o smrti papeže Kalixta III.

Na Konkláve roku 19. srpna 1458 byl Piccolomini zvolen papežem. Symbolicky, s připomínkou na antickou i křesťanskou tradici, si zvolil jméno Pius. I tato volba papežského jména ukazuje na vysokou kulturní vzdělanost humanistického diplomata i snahu o sebepresentaci. Věděl, že jeho rodná jména vychází z antické tradice, neboť Enea je italizovaná forma latinského jména Aeneás, hrdiny Vergiliova eposu Aeneis a prapředka Římanů, a Sivius (Silvio) je jméno Aeneova prvorozeného syna. Navíc podle rodové tradice pocházel z Říma legendárních etruských králů i prapředek rodu Piccolomini, jistý Bacco di Piccolomo. A jelikož Aeneás byl pro svou vlastnost pokorně přijímat svůj osud nazýván přídomkem „Pius“ („zbožný“), byla Piccolominiho volba jména jak odkaz na prapředka Římanů, tak na termín plně přijímaný i katolickou církví. Do historie vstoupil jako Pius II.

Papež se soustředil na dva mezinárodní problémy – jednotu církve – navrácení Českého království pod Vatikán, a otázku ohrožení katolické Evropy Turky - s vyhlášením křížové výpravy.

Koncil v Mantově 1458 – 1460 měl chystat výpravu proti osmanským Turkům. Jenže politická situace v Evropě byla nestabilní. Například císař Fridrich III. měl problémy jak v dědičných rakouských zemích (Zikmund Habsburský - jedním z jeho vychovatelů byl i pozdější Pius II.), tak se svými sousedy (Matyáš Korvín, Jiří z Poděbrad). Výsledkem celého koncilu tak bylo pouhé přislíbení budoucí křížové výpravy. Navíc bula Execrabilis značila počátek nového papežského absolutismu.

Roku 1460 svatořečil toskánskou řeholnici a mystičku Kateřinu Sienskou. Ta kdysi přesvědčila papeže Řehoře XI. k návratu do Říma, tradičního centra katolické víry. Nepřímo ukázala, že nyní papež, sídlící v Římě, je jedinou hlavou církve, nikoliv koncil. Zároveň se zde Pius II. ukazuje jako patriot, kterému na srdci leží sláva jeho rodného města Siena.

Roku 1460 vyřešil křížovou výpravou spor o kousek území v Itálii.

*

Papež Pius II. pochopitelně přijímal poplatky, spojené s přijetím vysokého církevního úřadu.

*

Vztah papeže k Bosenskému království

Bosna byla jednou z nejvýznamnějších křesťanských zemí na Balkáně, nezávislá na Osmanské říši. Roku 1446 se rozhodl bosenský král Štěpán Tomáš († 1461) z rodu Kotromaničů přestoupit na katolictví. Jeho syna Štěpána Tomaševiće († 1463) korunoval nově jmenovaný biskup dalmatský Nikola Modruški v Jajci bosenským králem. Jednalo se o poslední korunovaci provedenou v Bosně a také o jedinou korunovační korunu, již dal vyhotovit papež v Římě, Pius II. [dle 9]

HAŠEK

--- O pochlebování a servilní dotazy nebyla nouze. To Haška, který neuznával žádné autority a popíral i autority literární, velice rozčilovalo. Do jedenácti do dvanácti se ještě podařilo rostoucí napětí uklidnit, ale po dvanácté už ho nikdo nezadržel, aby nepřistoupil k Arbesovu stolu a nezačal nějakou debatu.

Někdy se s líčenou pokorou vyptával: „A Mistře, jak to bylo s tím Gelasiem Dobnerem, šňupal, nebo kouřil cigáro? A Dobrovský chodil v sutaně, nebo v civilu? A je to pravda, že se zbláznil? A prosím vás, byl Ferdinand Dobrotivý idiot, nebo to jen předstíral!“

A Mistr Arbes na vše odpovídal. Dlouze, trpělivě, s důrazem na historická fakta.

Jednou, když po celý večer ke stolu Arbesovu nepromluvil, ba na něj ani nepohlédl, najednou Hašek vstal a hromovým hlasem zvolal: „Arbesi, Arbesi, ty špatně skončíš!“

Společnost byla tou opovážlivostí ohromena. Kdo se tu odvážil stařičkému zasloužilému spisovateli tykat a mluvit k němu tímto způsobem?

Ale Arbes se nenechal vyvést z klidu. Vyňal z úst viržinko, napil se zhluboka ze svého „tuplovaného“ džbánku, přejel si lehce rukou přes čelo, vroubené bílými vlasy a pravil zcela pomalu:

„Jo, o tom vím. Jednoho dne si vyjdu na procházku, a tu náhle potkám potácejícího se, ukoptěného, drzého opilce. Podívám se blíž - a on to Jaroslav Hašek. V tu ránu se svalím a bude po mně.“

Tentokrát byl Hašek tak překvapen Arbesovou pohotovostí, že se nezmohl na odpověď, i když podobné slovní půtky byly tenkrát zvykem. Mistr Arbes byl ovšem už příliš stár, aby mohl chápat, čím žila tehdejší mládež. Dlel většinou už jen ve vzpomínkách, ale na všem, co řekl, byl znát talent. s.17-18 [7]

Usuzuji, že Duše, zásadní Bytost opakovaně doprovázející svého nového vtěleného člověka, Jaroslava pokárala či varovala; vložila mu potřebné jednání. Přibrzdila - anebo využila jeho Ego, odhaduji, a Hašek ostře promluvil. Nejprve byl chystán dlouhým mlčením, soustředěním, potom mimořádný výstup a následující klid mohl nabídnout Haškovi, aby se zamýšlel nad svým životem; nad pokračováním, kam možná kráčí. Jak víme, život si zkracoval.

Je známo, že mezi bolševiky v Rusku alkohol nepil. [15]

*

Ještě k nevážné politické straně. Měla svou hymnu, která byla zpívána před začátkem a na konci každé schůze. Úryvek:

Ať prudký pokrok chtějí jiní,

násilím zvracet světa řád,

my pokrok mírný chceme nyní,

pan Hašek je náš kandidát!

Hašek zahajoval každou schůzi s poukazem na shromažďovací zákon a končil úvod slovy: „Prosím proto veškeré přítomné posluchače, aby laskavě na předsednický stůl složili všechny zbraně, zejména revolvery a nože, které mají při sobě, již proto, že by se v těchto pozdních hodinách sotva podařilo sehnati jiného řečníka.“

--- velmi poučné přednášky, jichž názvy svědčí o jejich vážnosti. Jedna z nich byla nazvána: „O alkoholu, prostituci a pražské policii“. Přednášející Hašek zahájil ji slovy: „Alkohol je zlo, které je nutno potírat“ - vzal naplněný půllitr do ruky a rázem vyprázdnil jeho obsah. [dle 5]

CASTRO

Povstání z roku 1953 bylo poraženo. Fidel Castro byl odsouzen do vězení na 15 let.

Roku 1954 ho zdeptala kauza jeho manželky Mirty. Veřejně požádala o propuštění svého muže z vězení, načež byla okamžitě uvolněna z vládních služeb. Její rodina náležela k vlivné a bohaté kubánské politické elitě. Bratr Rafael zastával funkci prvního náměstka Batistova ministra vnitra Ramóna Hermidy a sestru formálně zaměstnal ve svém sekretariátu. Fidel Castro — byl zprávou o Mirtině zaměstnání na ministerstvu vnitra zcela zaskočen a reagoval s neobvyklou prudkostí. „To je spiknutí proti mé osobě – nejpřízemnější, nejzbabělejší, nejsprostší, nejodpornější a nejnesnesitelnější komplot.“ To, že jeho manželka – byť pouze papírově – působila ve státní správě nenáviděného režimu, považoval za svoji osobní prohru a ponížení. Toho roku se rozvedli. Mirta Díaz Balartová se synkem Fidelitem se vrátila ke své rodině.

V květnu 1955 byli političtí vězni amnestováni. Fidel Castro se vrátil do Havany. V červenci opustil vlast. V Mexiku se potkal s Argentincem Ernestem Che Guevarou. V emigraci připravoval revoluci, roku 1956. Avšak tito Kubánci byli odhaleni, zatčeni a z Mexika vyhoštěni.

V USA koupili jachtu Granma, na které se chtěli přepravit z Mexika na Kubu. Tam je měla čekat skupina domácího odboje, 30. listopadu 1956. Dál měli povstalci postupovat na Havanu.

Jachta Granma, určená pro deset lidí, projmula jich 82. K tomu zbraně a potraviny.

Na rozbouřeném moři byla plavba obtížná. Mořská nemoc, porucha lodě, nabírání vody. Proti plánu byli zpoždění.

Na několika místech Kuby začalo povstání. Vláda vyhlásila mimořádný stav. Vzbouřenci ustupovali, umírali.

Granma ztratila navigátora, jehož smetla vlna. Několik hodin ho hledali a našli.

Po přistání byli brzo zpozorováni. O porážce povstání věděli a tak mířili k horám, zavést partyzánskou válku. Povedlo se to jen 12 lidem z výsadku.

V únoru 1957 seznámil svět s kubánskou revolucí americký novinář. Úspěch rozhovoru s Fidelem Castrem byl zdůrazněn jeho vyspělým Duchem, usuzuji. Partyzánská skupina se rozrůstala a v dubnu 1957 měla 80 mužů a žen.

Vládce Batistu začaly ignorovat Spojené státy. Dál již nedostával zbraně, naopak malé množství se dostávalo Fidelu Castrovi.

O Silvestru 1958 Batista uprchl ze země, za pomoci USA. Jako bohatý člověk zemřel ve španělském exilu roku 1973.

Dne 2. ledna 1959 vstoupili Guevara a Cienfuegos do Havany. Castro obsadil Santiago a přijal bezpodmínečnou kapitulaci vojenské posádky plukovníka Rega Rubina v kasárnách Moncada.

Dne 16. února 1959 se stal ministerským předsedou. S podporou nejchudších vrstev odmítl slíbenou obnovu občanské společnosti se zastupitelským systémem. Základní zákon republiky určil výkonnou a zákonodárnou moc revoluční vládě.

V dubnu 1959 navštívil USA a viceprezident Richard M. Nixon pak napsal: „Castrovy představy o řízení vlády a národního hospodářství zaostávají za znalostmi všech osobností, které jsem dosud poznal ve více než padesáti zemích celého světa. Rozhodujícím ukazatelem, kterému téměř otrocky podřizuje veškeré své konání, je pro něj názor většiny – hlas davu.“

V květnu pozemková reforma určila vlastnictví nejvýš 400 hektarů půdy. Rolník dostal 27 hektarů zdarma a víc si mohl přikoupit na splátky. Plantáže cukrové třtiny patřily družstvům.

Od července 1959 se stal novým prezidentem advokát Osvaldo Dorticos Torrado, zcela loajální vůči Castrovi. V té době široká chudá veřejnost naprosto podporovala Castra, skvělého řečníka.

Proti vzrůstajícímu vlivu komunistů se postavili důstojníci; vedl je Húber Matos. Varoval Castra dopisem – a následně byl zavřený na 20 let. Castro se obával kontrarevoluce. Totiž od podzimu 1959 začala emigrace z USA bombardovat cukrovary i Havanu.

Koncem roku rostly hospodářské potíže. USA řešily vztahy nešikovně, čímž odstrčily Kubu směrem k Sovětskému svazu. Roku 1960 vybuchla v přístavu loď s nakoupenými belgickými zbraněmi; nové Kuba nakoupila v Československu. Levně i zdarma šlo 1.441 železničních vagonů, popisuje [3]. Sověti varovali americkou vládu před zásahem na Kubě, že by sami zasáhli odvetou.

Tolik k začátkům, zřejmě nejtěžším, k revoluční činnosti Fidela Castra, kdysi ve středověku vtěleného papeže Pia II. Castro se oddal komunistické ideologii až následkem nepřátelství USA.

V květnu 1962 přiletěla na Kubu tajná sovětská delegace, s nabídkou umístění sovětských jaderných zbraní na Kubě – odvetou za umístění amerických bomb v Itálii a Turecku. Castro souhlasil. Americká CIA zjistila skutečnost raketové základny až v říjnu 1962. Pak Sověti odvezli rakety, USA zaručily bezpečnost Castrovy Kuby a podepsaly odvezení raket z Turecka - nezveřejněno. Castro byl velmi rozhořčený, že vše projednávaly velmoci bez něho. [dle 3]

 

Zdroje:

[3] Fidel CASTRO – CAUDILLO 20. STOLETÍ - Vladimír Nálevka. Nakl. Epocha, Praha 2009

[5] Lidský profil Jaroslava Haška - Václav Menger

[7] Náš přítel Hašek – Radko Pytlík. Vyd. Mladá fronta, Praha 1979

[9] Pius II. – wikipedia, 20. 6. 2024

[10] Historie česká – Enea Silvio. (Aeneae Silvii - Historia Bohemica). Přeložili Dana Martinková, Alena Hadravová a Jiří Matl. Úvodní studii napsal František Šmahel. Ústav pro klasická studia Akademie věd České republiky, Praha, KLP 1998

[11] Enea Silvio Piccolomini: Historie česká - Jiří Špička, recenze

[12] Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války – Jaroslav Hašek. Vydání ve dvou jazycích – současně česky a rusky.

[13] Co je to vlastně ten Švejk - Vojtěch Franče. https-ografologii-blogspot-com

[14] KUBA (ostrov, který se zdál) - Stanislav Škoda (novinář) a Pavel Hroch (fotograf, překladatel). Nakl. dybbuk, Praha 2007

[15] Kopa historek ze života Jaroslava Haška - A. Rouček, Práce, Praha 1983

„Pil Hašek? - Pojednou přistoupí k našemu stolu asi 28-letá soudružka, která se už předtím divila, jako to mluvíme řečí, že rozumí „téměř každému slovu a přece to není ruština“, a povídá: „Vy mluvíte o továrišči Gaškovi? Ten že pil? To je lež! Znala jsem jej velmi dobře, ale továryšč Gašek vůbec nepil a byl to jeden z nejlepších soudruhů…“ A nepřesvědčili jsme ji a odešla s hněvem. Pravda je, jak mi i jiní soudruzi potvrdili, že Hašek od té chvíle, kdy byl sovětským funkcionářem, nepil, ale také - nepsal.“ s.94

Mám za to, že nepsal povídky, ale do politického tisku tehdy psal, co potřeboval.

[16] JANOVO ZJEVENÍ 3:15,16. Nová bible kralická - Nový zákon. Biblion 2004

„Znám tvé skutky – nejsi studený ani horký. Kéž bys byl studený anebo horký! Ale že jsi vlažný a ani studený ani horký, vyplivnu tě ze svých úst.“

     - pokračování -

— blog —


Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.