Pokud chceme opravdu bojovat s korupcí, je třeba prosadit do zákona celý komplex opatření, včetně tzv. "řízené provokace"

Víra slušného a práva dbalého občana v právní stát je však značně otřesena reálným stavem života současné české společnosti, který se právě co do korupčního jednání neustále zhoršuje. Svědčí o tom výsledky mnoha vůbec neřešených či účelově zmanipulovaných, byť „do očí bijících“ korupčních případů v nejvyšších patrech české politické scény a zcela účelová banalizace odhalených korupčních jednání na úrovni regionální, kde je již korupční jednání zakořeněno jako součást každodenního života a řada lidí zde vstupuje do politiky právě proto, aby ten jeho hlas či jeho podpis na určitém dokumentu něco znamenal, neboť se mylně domnívají, že jedině tak lze dnes vcelku bezpracně přijít k velkému majetku(!?!?).

Pohlédneme-li na internet či do kterýchkoli novin, takřka denně se tam setkáme s případy korupčního jednání, stejně tak jako ve zpravodajství takřka všech dostupných televizních a rozhlasových stanic. Když zkoumáme proč je korupce v současném demokratickém právním státě tak častá a doslova na denním pořádku, docházíme postupně k závěru, že korupční jednání úzce souvisí nejen s celkovým uvolněním morálky ve společnosti, v nedostatečném právním vědomí většiny obyvatel, ale bohužel i v nečinnosti orgánů ochrany práva, v nechuti jejich pracovníků takové případy odhalovat a důsledně řešit, ale i v celkové změně společenských hodnot, v diferenciaci společnosti na chudé a bohaté, na bohaté a ještě bohatší, kteří mají právě díky svým finančním kontům možnost ovlivňovat takřka vše, včetně politiků a jejich rozhodování o významných věcech, neboť „kult peněz“ je dnes v těchto sférách jediným kritériem úspěšnosti, aniž by kdokoli zkoumal jejich původ a v řadě případů je zcela jasné, že takto nahromaděné peníze nemohly být, a také nebyly, vydělány legálně.

To však neznamená, že všichni lidé, kteří mají obrovské majetky k nim přišli nezákonným způsobem a proto je třeba vždy, než vyneseme jakýkoliv soud, zjišťovat právě původ stamilionových či dokonce miliardových kont a teprve podle doložitelných výsledků rozlišovat občany na ty, kteří nabyli velký majetek svou poctivou prací, svým umem, vynálezem, patentem, dobrým podnikatelským nápadem či záměrem a jeho realizací, či dědictvím, a na ty, kteří se obohacují na úkor společnosti trestnou činností všeho druhu, korupcí, zneužíváním informací o významných projektech, zmanipulovaným konkurzním řízením, korupčním jednáním v souvislosti se zadáváním veřejných zakázek, jejich předražováním nejen o poskytnuté úplatky či „účelové dotace“, ale i v důsledku tzv. „lobbingu“, což v podstatě, ve většině případů, není nic jiného než legalizovaná trestná činnost a nikoliv forma „podnikání“, jak to mnozí, kteří z toho dobře bezpracně žijí, dnes nazývají. Není tedy správné občany rozdělovat jen podle výše jejich kont či celkového majetku, ale z tohoto pohledu podle toho, zda tento majetek nabyli v souladu s platným právem či nikoliv a zda jsou tedy slušní a dodržují platný právní řád a na ty, kteří právní řád zneužívají či zneužívali, byť se dnes již tváří jako ctihodní podnikatelé.

Nezasvěceného člověka pak napadají i takové myšlenky, je-li korupce typická jen pro postsocialistické státy, které se postupně propracovávají k demokracii a nemají s problematikou korupce takové zkušenosti jako řada zemí vyspělých demokracií, či zda je to

„celosvětový problém“, jako organizovaný zločin, jestli za korupci může minulá „totalitní“ společnost, na kterou se již celá léta veškeré neúspěchy současnosti obecně svádí, apod. Docházím k závěru, že korupce zde byla sice i za socialismu, i když v podstatně menších rozměrech, ale nebyla tak viditelná, protože se o ní tolik veřejně nemluvilo a boj s ní byl tehdy, byla-li již odhalena, rozhodně jednodušší než dnes, kdy celková atmosféra ve společnosti, řadu korupčních jednání považuje takřka za záležitost podnikatelského umu a stíhat ji je proto velmi obtížné.

Je tedy možné s korupcí v demokratickém právním státě vůbec úspěšně bojovat?

Již v knize „Organizovaný zločin“ jsem v roce 1995 napsal, že korupce praktikovaná organizovanými zločineckými seskupeními není cílem, nýbrž prostředkem k jejich další organizované trestné činnosti. Bohaté zkušenosti z řady evropských demokratických států ukazují, že většina korupčních případů byla řešena na úseku zadávání stavebních prací veřejnou správou soukromým firmám a v oblasti správních úkonů spojených s vyměřováním poplatků.

Korupce, která zachvátí veřejnou správu, pronikne do policie a justice a nevyhne se ani sféře politické, je fenoménem, který dokáže otřást i základy právního státu. Jak se ukazuje, korupce vždy úzce souvisí s organizovaným zločinem mafiánského typu a je velmi obtížné ji vymýtit, začne-li se s bojem proti ní pozdě, nebo pronikla-li již příliš vysoko. Typickým příkladem zde může být např. kolébka „Mafie“ Itálie, ale i jiné vyspělé země, včetně Německa. V České republice, právě s prudkým rozvojem tržního hospodářství, dochází stále více k propojování a prolínání sféry hospodářské (podnikatelské) a politické, k pokusům projevovat různé pozornosti (výhodné úvěry nebo koupě, propůjčení osobních počítačů či osobních automobilů, dovolené v cizině, pobyty na jachtách, drahé dary aj.) vlivným osobám, s cílem postupně je korumpovat.

Nedůsledný boj proti korupci vede vždy k poklesu právního vědomí občanů a jejich důvěry v právní stát, v jeho spravedlnost, demokracii a schopnost bojovat s kriminalitou jakéhokoli druhu.

Přesto, že situace na úseku korupce v České republice není již řadu let uspokojivá, její odhalování a postih je, až na výjimky (případ Ráth), velmi laxní. Podíváme-li se na trestní postih obžalovaných a odsouzených osob za posledních deset let, údaje se takřka nemění a pohybují se ročně zhruba kolem 450 obžalovaných a ani ne poloviny z toho odsouzených.

Osobně se domnívám, že ani za účinnosti našeho nového a nyní platného trestního zákoníku č. 40/2009 Sb., kde došlo u úplatkářství ke zvýšení některých trestních sazeb již i v prvních odstavcích, se zejména „díky“ starému trestnímu řádu č.

141/1961 Sb., který spíše, než orgánům činným v trestním řízení, některými ustanoveními nahrává zločincům, nebude jednoduché korupci, bez zavedení nových právních institutů, např. „řízené provokace“, nadále ani odhalovat, ale zejména ani řádně dokumentovat.

Jsem přesvědčen, že situaci v oblasti korupce může u nás vyřešit pouze komplexní souhrn opatření, počínaje zcela zásadním omezením imunity všech politiků a jejím ponecháním pouze na slovní výroky na půdě parlamentu, neboť právě „imunitou“ politiků to všechno začíná (!!!), na zavedení osobní odpovědnosti všech politiků za veškerou činnost spojenou s výkonem jejich mandátu a působením ve vládních, regionálních i obecních výkonných funkcích, včetně plné odpovědnosti trestní za veškerá jejich rozhodnutí, ve znovuzřízení úzce specializovaného útvaru finanční policie (FIPO - který byl zcela účelově zrušen zcela nekompetentním politickým rozhodnutím, možná na přání zločineckých struktur !!?) a zřízení specializovaného pracoviště na Nejvyšším státním zastupitelství a speciálně vyškolených soudců, v zákazu „lobbingu“ všeho druhu a na všech úrovních, v uzákonění dalších a podstatně přísnějších trestů nejen za úplatkářství (ustanovení § 331 až 334 trestního zákoníku č. 40/2009 Sb.), ale i za zneužití pravomoci úřední osoby ve smyslu ustanovení § 329 trestního zákoníku č. 40/2009 Sb. a to vše za současného zavedení institutu tzv. „řízené provokace“, i když je k této „americké“ metodě v Evropě značný odpor.

Podle mého názoru je k této metodě v České republice takový odpor právě proto, že jde o jedinou skutečně účinnou metodu, kterou je možné toho, kdo vyžaduje či bere na určitém úřadě - či v souvislosti s obstaráním určitých věcí obecného zájmu - úplatky, spolehlivě usvědčit, jeho trestnou činnost v potřebné míře zadokumentovat a urychleně ho odsoudit, za současného zabavení veškerého majetku prokazatelně získaného trestným jednáním. A této ofenzivní metody se bojí i sami politici. Ne ale proto, jak řada z nich tvrdí, ….“že by byla potlačena „demokratická práva“ občanů….“, ale proto, že by někteří z nich, alespoň ti nečestní a úplatní, kterých je dnes, bohužel, dost, brzy skončili rovněž za mřížemi.

Chceme-li tedy problematiku korupce začít opravdu účinně řešit, „metoda řízené provokace“ by měla být řádně zakotvena v našem právním řádu, zejména v Listině základních práv a svobod, v novém trestně procesním zákoně, a to současně s řadou dalších ustanovení, které umožní prolomení doposud neodůvodněně „ochranářských opatření“ zločinců, kteří často chodí mezi námi, takřka nikdo je nezná, nejsou ani zveřejněny jejich fotografie, natož jimi páchaná trestná činnost, kterou páchají doslova pod dohledem státu dál a když odchází odsouzeni od soudu, zakrývají si obličej, aby je nikdo nemohl identifikovat, registrační značky jimi používaných automobilů jsou „v zájmu ochrany jejich zločinecké osobnosti“ rozrastrovány, aby byly nečitelné, nelze zveřejnit takřka nic z jejich trestné činnosti, aby oni

„páni zločinci“ hned nepodávali trestní oznámení na policisty, novináře, státní zástupce aj. A tito zločinci se nejen pracovníkům vězeňské služby, ale i policistům, státním zástupcům i soudcům nejen vysmívají, ale rovněž jim nepřetržitě vyhrožují a nic se neděje. Když pak, jako-by náhodou, před nástupem výkonu trestu tito nejzávažnější zločinci zmizí v zahraničí, všichni se divíme, jak jen je to možné? A zde je třeba si položit zásadní otázky. Proč? Protože mají tolik peněz, že uplatí vždy a všude koho chtějí? Jaký zájem má společnost? Bude chránit zločince nebo jejich oběti? Bude ochraňovat policisty, státní zástupce a soudce, protože dobře dělají svojí práci a chrání společnost a právní stát a nasazují v boji se zločinem své životy, aby ostatní mohli klidně pracovat? Nebo bude i nadále chránit zločince a čekat na to, až „něco málo“ z jejich „špinavých peněz“ přistane na účtech té jejich politické strany? Probuďme se vážení a řekněme dost! Ale všichni. I ti zkorumpovaní politici, kteří nahrávají zločincům právě proto, že čekají na „mrzký peníz“ nejen pro své strany, ale i pro sebe a své rodiny. A takové politiky, kteří „kopou jen za sebe“ a nejsou žádným přínosem pro stát a pro jeho občany, politiky, kteří se pouze účelově schovávají za svou širokou poslaneckou imunitu a domnívají se, že ji budou mít snad do smrti, aby nikdo nemohl jejich nezákonné aktivity prověřovat, demokracie nepotřebuje a řekněme přímo, že nechce!

Proto je tak důležité, aby tento nový zákonný prostředek získal své místo v právním řádu České republiky, aby bylo možno ho použít vždy, kdy budou zjištěny signály o trestné činnosti tohoto druhu kdekoliv, na jakékoliv úrovni, neboť chceme-li korupci skutečně začít účinně potírat, nelze se vymlouvat na to, že by snad šlo o „provokování“ trestné činnosti ze strany policie či státu, apod., neboť pokud půjde o úředníka, který se k této trestné činnosti nikdy nepropůjčí a vykonává svoji pravomoc objektivně a v zájmu státu, lze pouze zadokumentovat, že na konkrétním místě k případům úplatkářství nedochází, což jistě nikomu vadit nebude.