Ruští bolševici vyvraždili Romanovce ze strachu

Ač si to do té doby málokdo dokázal představit, vláda nenáviděného Mikuláše II. skončila po 23 letech ve víru únorové revoluce v roce 1917. Mikuláš podepsal 2. 3. 1917 abdikační listinu ve prospěch svého bratra Michaila Alexandroviče, ten se však hned druhý den tohoto titulu vzdal. Nová prozatimní vláda v čele s A. Kerenským nechala cara a jeho rodinu internovat v Carském Sele a poté v sibiřském Tobolsku. Tam žila rodina v relativním blahobytu až do vypuknutí bolševické revoluce v říjnu 1917.

Lenin cara a jeho režim upřímně nenáviděl. Sám vůdce bolševické revoluce (sám ji však skutečně řídil V. A. Ovsejenko) přišel v roce 1887 o svého bratra, kterého popravili za pokus o atentát na Alexandra III., otce Mikuláše II. Od té doby Lenin usiloval o svržení carismu pokud možno násilnými prostředky a sledem mohutných protivládních demonstrací. To se sice nepodařilo v roce 1905, ale únorová revoluce otevřela pro ruské bolševiky cestu k moci, protože prozatimní vláda byla slabá a nedisponovala účinnou brannou mocí. Vojáci totiž byli v té době až do podepsání Brestlitevského míru (3. 3. 1918) na frontě.

Po násilném uchopení moci bolševiky bylo jasné, že osud posledních Romanovců visí na vlásku. I přes kontakty Mikuláše ve Velké Británii, kde žili jeho příbuzní, se brzy ukázalo, že cesta z Ruska není za daných okolností možná. Lenin ovšem nebyl od začátku přesvědčen o použití ,,rychlé" cesty, jak se rodiny definitivně zbavit, a dokonce si pohrával s myšlenkou, že s ní uspořádá politický monstrproces, aby se lidem ukázalo na domnělé i skutečné hrůzy carské vlády. Trockij byl zpočátku také pro uspořádání takového soudu, posléze svůj názor změnil. V dubnu 1918 bylo rozhodnuto, že carská rodina se přesune do Jekatěrinburgu do domu tzv. zvláštního určení (Ipatěvův dům).

Hlavně Lenin se při svých úvahách, jak naložit s rodinou, obával toho, že ji mohou osvobodit čeští legionáři. Jejich cílem však primárně bylo ovládnutí Transibiřské magistrály, a když bylo definitivně rozhodnuto o popravě cara a jeho rodiny, tak by to v žádném případě do Jekatěrinburgu nemohli stihnout. A hlavně - vůbec netušili, že se tam carská rodina nachází. Přesto paranoidní strach bolševiků v tomto případě převládl. Lenin se bál, že pokud by k osvobození rodiny teoreticky došlo, tak by to bolševiky v očích světové veřejnosti zcela zdiskreditovalo, a tomu chtěl bolševický vůdce za každou cenu zabránit.

Lenin, Trockij, Sverdlov a někteří soudruzi z uralské oblasti tak přišli s podnětem na vyvraždění rodiny. Tím byl její osud v podstatě zpečetěn. Dne 17. 7. 1918 přišlo do Ipatěvova domu čekistické komando v čele s J. Jurovským, které mělo tento čin vykonat. Pod záminkou, že má dojít ke společnému focení, odvedla popravčí četa rodinu do sklepa a pak téměř ihned zahájila zběsilou palbu, po níž zemřela postupně celá carská rodina, její lékař, kuchař a komorníci. Těla zavražděných byla spálena, polita kyselinou a hozena do připravené šachty.

Až teprve v roce 1991 byla těla exhumována a důstojně pohřbena v kryptě katedrály svatého Petra a Pavla v Petrohradu. V roce 2000 prohlásila pravoslavná církev Mikuláše II. a jeho rodinu za svaté.