Umělá inteligence

                                                  Motto: Pokrok nezastavíš - až vyleží své dětské nemoci, bude nám blaze

     Jsem v podstatě hravý člověk. Považuji se dokonce za rozeného optimistu. Jak se to pozná?

     Třeba tak, že v každé nové, nezvyklé situaci bleskově zhodnotím, co se může stát nejhoršího a pak už se jen bavím. Pokud k tomu nenaleznu spřízněnou duši, pak se ovšem těžce nudím.

      Nebo třeba také tak, že i při nejzávažnějším pojednání libovolného problému jsem schopen stručně velmi rychle probrat podstatu věci, dobrat se nějakého použitelného závěru a pak už jen hledám odlehčující témata, aby mi život stále připadal normální.

    Snad mám vrozenou životní víru, že všechno zlé je k něčemu dobré a tak také hledám jen to dobré. Není to ovšem jen bezbřehá víra. Hledám vždy nějakou - jak s oblibou říkám - uzavřenou logiku.

    Ta spočívá v tom, že pokud je něco logicky vysvětlitelné bez pochybností, pak jsem přesvědčen, že k tomu všechny informace byly už shromážděny a dalších mi netřeba. Bez ohledu na to, jaká slovutnost mi je nabízí. A naopak. Pokud naopak něco schází v logice a nelze učinit jednoznačný závěr, pak lze přesně určit, které konkrétní informace chybí, aby byla logika uzavřená a ty informace je třeba za každou cenu zjistit.

    Jsou-li informace neurčité (počet pravděpodobnosti nebo agregátní ukazatel nebo kvalifikovaný odhad), pak pochopitelně i logický závěr je sice stále plně "směroplatný", ale s určitým rozptylem. Pro život to stačí - pro vědu možná ne. Takový závěr (to abych nelhal sám sobě) proto vždy ověřuji kontrolní otázkou a přepočtem, zda závěr platí, i kdyby vstupní informace byly o třetinu vyšší či nižší. A to mně stačí.

      Docent Věříš nám kdysi jednou řekl, že sedlák "myslí v diferenciálních rovnicích", protože se rozhoduje v nepopsatelně měnlivých podmínkách, takže statický nebo kauzální přístup  je pro něj jen orientační úvahou. Vyjádřil přesně to, co jsem si od dětství uvědomoval v kontaktu s přírodou, nebo když jsem na vysoké škole konfrontoval své znalosti diferenciálního počtu (dnes pohříchu naštěstí zapomenutého) s výsledky výpočtu rovnic přenosu živin v prostředí vodním a v prostředí půdním na prvním ojedinělém mikropočítači Hewlett-Packard, který se bůhví jak objevil na Agrofakultě a našel k sobě umělou inteligenci v podobě zapálených kantorů i žáků.

    Takže na rozdíl od jiných, pokud se odvolávám na "selský rozum", zahrnuje to i skutečnost, že nositel tohoto rozumu "myslí v diferenciálních rovnicích" a umí vždy najít jednoznačný závěr.

Stejné nároky, jako na sebe, ovšem kladu i na umělou inteligenci. Je to nemístné?

    Proč tak obšírný úvod? Jen proto abych váženého čtenáře příliš nevylekal dříve, než uvedu případ umělé inteligence, která můj životní optimismus nahlodala.

   A propó. Úklid! Kvůli tomu to všechno píšu! Tak Vám tedy zde zprostředkuji reportáž o vítězství hmoty nad duchem v podobě umělé inteligence, které dnes a denně zažívají prostí lidé.

       Nemohu jmenovat, kdo mi to svěřil - určitě Vám dojde proč - ale můj nejlepší zážitek za poslední téměř dva covidové roky, není zážitkem mým, ale je jen zážitkem sděleným mým velmi dobrým kamarádem. Přítel můj i žena jeho, jsou pro mě jistým vzorem občanské spořádanosti, preciznosti, péče o teplo i útulnost domova.

   Proto mě překvapilo, když mě můj přítel požádal, jestli by nemohli s manželkou přespat pár dní na mé staré chalupě po rodičích. Na první dobrou jsem předvídal rozkol v manželství a nechtěl jsem toho být účasten. A tak musel s pravdou ven.

Slyšte tedy, jak mi to objasnil (volná interpretace, nakolik mi to mé paměťové schopnosti  dovolily):

"Dva roky jsme stavili. Jakž takž jsme se vyhrabali z výdajů, takže teď už nám i hypotéka nevadí.

V práci se nám oběma mimořádně daří, takže užíváme nového baráčku a těšíme se na potomka.

Zatím máme jen gaučového boloňského psíka, abychom neztratili kontakt s přírodou.

A ta moje nevynechá jedinou příležitost, aby nekoupila další a další serepetičky na zkrášlení domácnosti.

Držím hubu a jsem vlastně rád, že se v tom vyžívá. Její poslední akcí byl nový (a taky pořádně drahý), krásně bílý koberec s delším vlasem.

A tu jsem se dostal k seberealizaci i já. Zrušil jsem prahy mezi místnostmi a koupil skvělou věc. Robotický vysavač.

V životě jsem nepoznal nic lepšího, vzhledem k tomu, že když přijdeme domů, tak je čisto a ta moje squaw už neotravuje s vysavačem, takže je klid. Prostě umělá inteligence se konečně projevila i prakticky. Žena byla nadšená. Já taky. Do včerejška!!!

      Přišel jsem naštěstí z práce později než ten můj obrázek. Takže jsem viděl už jen polovinu pravdy a druhou polovinu znám z jejího vyprávění.

     Boloňský psíček je psíček malý, milý. I umělá inteligence si s ním rozumí. Krásně jej objede, když je psík v pohybu, počká. Prostě ideál.

    Ale když se neplánovaně objevilo psí hovínko (spíše větší než menší, spíše řidší než hustší) v rohu místnosti, jen kousek od určeného místa v ohrazené podložce, umělá inteligence to nepochopila.

A tak umělá inteligence robotického vysavače rozmazala poměrně malé množství jí neznámé hmoty, pro kterou nebyla očividně naprogramována, po celém spodním patře. Ještě že neumí chodit po schodech! Je hrozné sledovat, jak důkladně může být pročesáván a vysáván koberec s dlouhým vlasum, že zbarvení z bílé na hnědou působí na první pohled poměrně souvisle a esteticky.

    Ale v celém patře nebylo jediného místečka, kde by "TO" nebylo rozmazané!

(Hlas se mu zlomil): Víš jak smrdí psí hovno a jak dlouho?"

Mlčel jsem. Moje představivost pracovala na plné obrátky. (Vaše asi v této chvíli také). Naštěstí jsem znal řešení - dojdu do sklepa pro slivovici. Když jsem se vrátil, jen jsem se zeptal: A to tam vážně tak pořád smrdí?

"Ne, už to je snesitelné. Ale pomyšlení, že tam strávíme tam víkend a budem o tom diskutovat jen mezi sebou, nikomu to neřekneme, je nesnesitelné. Ta moje z toho má psychický blok, tak jestli Ti to nevadí, vrátíme se tam až po víkendu."

Rád jsem mu vyhověl. Co jsem si ale hned druhý den neodpustil, byla otázka: "Kde jste nechali psa?"

Je tomu už přes dva měsíce, co se to stalo. Ale od té doby, vždycky, když narazím na nějaký výstřelek lidského pokroku - ať v médiích či jinde - vzpomenu si na to a pustím do pomyslné arény k nerovnému souboji svůj životní optimismus a naději v technický pokrok.

     Už víte, proč v  kosmických raketách je minimální počet žen? Protože by tam chtěly nové koberce. A samozřejmě své psí mazlíčky. Zatím na to ani NASA, ani jiné agentury nemají rezervovány dostatečné mozkové kapacity.

Co ještě dodat, abychom se nezpronevěřili mottu příspěvku ?

Můj optimismus v tomto směru má tři základní ideje:

1) Pokrok nezastavíš

2) Až pokrok vyleží své dětské nemoce, já už tu nebudu.

3) Lidem bylo i nebylo blaze bez ohledu na stupeň pokroku - takže v tom zakopaný pes není.

Těším se na chvíli, až moucha usedne na dotykový displej rakety a odstartuje ji ve chvíli, kdy se ještě bude Elon Musk loučit s manželkou na letištní ploše. Zase budu mít o čem psát.

 Aktualizace 27.10.2022: Nemyslete si, nejde o groteskní ale nostradamovský postesk. Následující zprávy - jsouce jen špičkou ledovce - se budou vyskytovat stále častěji.

[ https://www.garaz.cz/clanek/novinky-udelali-jsme-chybu-priznal-volkswagen-na-volant-vrati-klasicka-fyzicka-tlacitka-21009120#dop_ab_variant=0&dop_source_zone_name=autoweb.sznhp.box&source=hp&seq_no=3&utm_campaign=&utm_medium=z-boxiku&utm_source=www.seznam.cz ]

"...Experiment s dotykovými tlačítky Volksagenu nevyšel. Automobilka se však poučila a od příštího roku do Golfu vrátí na volant fyzická tlačítka. Zda přibydou tlačítka i na kritizovaném ovládání topení a infotainmentu zatím není jisté...."

Aktualizace 5.9.2022: Je třeba jít s pravdou ven.

Tento příspěvek - už na první pohled odlišný od jiných mých příspěvků - vznikl jako reakce na poznámku mého synovce (který to zde na vasevec také sleduje a marně se pokusil registrovat), že bych měl od obecných a víceméně ekonomických výlevů přejít k trochu věcnějším každodenním problémům.

Podrážděně jsem mu tehdy opáčil, že pro mě není problém napsat cokoliv, třebas i o h...ě, ale nikoho to nebude zajímat.

Synovec na to zapomněl, ale já ne. A tak, když mi osud přihrál (skutečný!) zážitek s robotickým vysavačem - historka mého kamaráda, neodolal jsem.

A tak v přehledu mé skrovné tvorby zaujal místo na poslední pozici literárního hodnotového žebříčku mého sebevědomí článek doslova o h...ě, a to ještě o psím.

Pocity jsou nevyslovitelné, ale i to patří k životu.