Zbyněk Fiala: Kdo by nechtěl švédské penze?

Švédská penzijní reforma, která tak zaujala premiéra Nečase, že se málem dal ke švédským socialistům, se od té naší liší řadou zásadních prvků. Ze všech je zřejmé, že se jedná o stabilitu systému, nikoliv o naditou kapsu spřátelených finančníků. Uvedená reforma se také neprosazovala metodou lží, krizí a nařízené nouze, ale v celospolečenské shodě. Dosáhlo se jí tím, že hotový reformní koncept byl nejprve předložen delší veřejné a odborné debatě. A nedebatovalo se o čemkoliv, ale o podrobných návrzích konečného řešení. Teprve pak byl přijat zákon, který nikdo nezpochybňuje.

Zákon byl postaven na čtyřech principech:

Prvním byla zásluhovost – za stejný objem celoživotních příspěvků, stejnou penzi z průběžného systému.

Druhým byla transparentní redistribuce, to znamená, že když se mělo poskytnout něco jiného, než plně zásluhový důchod, jako je důchod invalidní (nebo platby za ženy na mateřské, osoby na nemocenské či nezaměstnané) nebo sociální doplněk nízkého důchodu, muselo se sáhnout po zdrojích z daní, nikoliv ze sociálního pojištění.

Třetím je shodné zdanění – byly zrušeny daňové výjimky pro důchodce. Příspěvek do systému je daňový náklad, výplata je zdanitelný příjem. Až na tomto základě pak může každý nad 61 let libovolně kombinovat práci a penzi.

A teprve čtvrtou složkou bylo zavedení povinného spoření do soukromých finančních institucí. Tam však byly posílány peníze navíc. Proto se zvýšilo celkové pojištění ze 16 procent na 18,5 procenta z hrubé mzdy, kdy polovinu platí zaměstnanec a polovinu zaměstnavatel.

Až ona 2,5 procenta navíc se pak posílají do jednotného výběrního místa, kterým je státní úřad pro dluhovou službu. Ten pošle příspěvky dál, do finanční instituce podle výběru pojištěnce.

(Penzijní fond přitom zná pojištěnce jen jako číslo, nikoliv jménem a adresou. Nemůže mu tedy plnit schránku drahou reklamou na další produkty, aby pak klientům naúčtoval i astronomické marketingové náklady.)

Švédský systém se tedy liší od toho našeho řadou podstatných prvků, protože hlavním cílem reformy byla stabilita a udržitelnost systému. Základem zůstává průběžný systém, který se změnil jen v tom smyslu, že zavedl pomyslné individuální účty (NDC), ze kterých se pak vypočte penze. Je to drsně spravedlivý systém. Spočítá, kolik se vybralo a dělí to průměrným věkem dožití. Neznamená to, že když přetáhnete, nic nedostanete. Ale když bude určitý ročník důchodců vypadat moc zdravě, roční anuita bude nižší.

Doplňkový systém finančních účtů (FDC) pak nebyl zaveden proto, aby pojištěnce omámili iluzí, že rychle zbohatnou, ale aby peníze navíc od mladších plátců doplnily rezervy šedivějící společnosti. Vedle toho existuje také zaměstnavatelské pojištění FDC, kam plyne zhruba 3,5 procenta z platu na základě vyšších kolektivních dohod, a soukromé pojištění s daňovým zvýhodněním do určitého stropu. Stát však garantuje jen první pilíř (NDC) a minimální penzi, fondy (FDC) negarantuje. A negarantuje ani rozšířené zaměstnavatelské pojištění (kterému se v Česku tak úporně bráníme, i proti sankcím Bruselu) a pochopitelně ani pojištění soukromé.

Pokud jsou odhady věku dožití správné, švédský systém se nemůže dostat do deficitu. Zbytečné je také úřední zvyšování věku odchodu do důchodu. Každý ať si jde do penze (po 61 roce věku), kdy chce. Kdo odejde dřív, má holt našetřeno míň (dolní hranice je dána jen tím, aby se z toho dalo žít). Riziko nese důchodce, ale jen do určité míry. Vznikne-li riziko nepřijatelného zchudnutí, nastoupí jiný systém, ale ten je financován z daní.

V roce 2001, kdy tento systém popisoval v Praze profesor Edward Palmer z Uppsalské univerzity, se předpokládalo, že pojištěnec, který platí od svých 22 let celkem 22 procent ze mzdy (kombinace individuálního a zaměstnavatelského systému) má v 61 letech před sebou ještě 24 let života a bude dostávat penzi ve výši 44 procent svého průměrného platu. Kdyby se však v práci zuby nehty udržel až do svých 70 let, bude dalších 17 let dostávat 73 procent platu (nebo ještě déle, když ho neklepne). Výpočet vychází z průměrného růstu mezd o 2 procenta ročně.

U naší reformy jde o něco jiného. Hlavním cílem je výdělek penzijních fondů i za cenu značné nestability systému a snižování penzí. A protože penzijní fondy jsou v Česku značně nepopulární (populární je jen státní příspěvek, takže nikdo nedá do penzijního fondu víc, než kolik je potřeba pro získání nejvyšší pomoci), snaží se vláda občany vyděsit umělou krizí. To je snadné, stačí snižovat sazby pojištění tak dlouho, až systému začnou peníze chybět.

Naše sociální pojištění je vlastně daň, což se projevuje hlavně při přebytku (zeptejte se pamětníků, co to je). V takovém případě se sociální systém o přebytečné peníze obere a zaplácne se jimi díra někde jinde, například na předražené zbrojní zakázky. Když však peníze na sociálním účtu chybí, řekne se, že je krize a hledá se, jak důchodce podusit. Peníze přitom mohou chybět i proto, že stát škudlí na státních pojištěncích nebo požaduje málo po OSVČ. Jediný, kdo dodá vždycky všechno, jsou zaměstnanci, jim se to prostě z platu strhne. Ani zaměstnavatelé si nedovolí velké výpadky, protože neplacení pojistného je trestný čin, v krajním případě poukázka na Krim. Český osel se tedy třese, zlaťáky padají, a ostatní se za břicha popadají.

Snižování penzí pro důchodce se středními příjmy, aby se mohly zvednout nejvyšší penze, by ve Švédsku neporozuměli. Tam nemají žádné postupné redukční hranice pro výpočet důchodu, ale také žádné vysoké penze z průběžného systému. Individuální příspěvky pojištěnce jsou nezdaněné do stropu nepatrně nad mzdový průměr (kdo bere víc, dál už přispívá zdaněným příspěvkem!), ale vyplácené důchody na nízkém stropu končí. Pracháči se přece dokážou zajistit jinak. Solidaritu doplňuje progresívní zdanění vysokých příjmů. Z toho je pak financován sociální pilíř systému, včetně minimálního důchodu pro ty, kdo na příspěvky na důchod nikdy neměli. Je však možné, že právě tohle měl na mysli i český Ústavní soud, když vydal své rozhodnutí - jenže mu neporozuměla (nebo nechtěla porozumět) ani česká vláda.

Jestliže si tedy premiér Petr Nečas bere za vzor švédský model, je to příležitost k napití. Následovat bude otvírání oken ve Strakovce, aby bylo kudy vyhodit stávající reformní záměry. Pak se začne seriózně vyjednávat s odbornou veřejností, sociálními partnery, opozicí a se všemi, kdo mají o takovou debatu zájem. Vzejde z toho návrh, který bude i se všemi detaily zveřejněn a předložen ke kritickému posouzení veřejnosti. A teprve pak vznikne šance, že vznikne něco, co příští vláda nezruší.

Kdo se však doopravdy tohoto úkolu ujme, to není v tuto chvíli jasné. Do června se to stihnout nedá. A premiér prohlásil, že když nebudou reformy do června, i on sám uzná, že tahle vláda nemá smysl.