Chudák muž i jeho žena

Otevři oči, windsorská paničko

Až do ledna 2013 můžete navštívit ve vídeňském Leopold´s museum výstavu s názvem Nackte männer tedy Nazí muži. Přestože máme již 21. století a za sebou a snad i před sebou ještě dlouhou cestu člověka, nahé mužské přirození má stále sílu pobuřovat. Děti by neměli na ulicích vidět nahý penis, je to škaredé a úchylné, píší Vídeňané všude tam, kde si myslí, že se dovolají slyšení a stažení či přelepení plakátu na výstavu zvoucích. Jsou na něm tři nazí fotbalisté, tří různých barev pleti se třemi různě barevnými penisy. Člověk se musí člověku smát. Ale pak také zapláče. Vídeňské jako pražské jako windsorské paničky, které nejsou schopné svým dětem vysvětlit, co je to za přírodní úkaz ten penis, případně vysvléknout tatínky k názorné ukázce, jsou směšné stejně tak včera jako dnes. Něco na člověku se nikdy nezmění. Nepobuřuje ani tak samotný penis, ten úžasný a zázračný životanosič a pán mnoha přízvysek, pobuřujeme se sami navzájem se svými stále dokola děděnými předsudky. Na výstavu do Leopoldova muzea by měli zavítat, stejně tak jako to rády dělají u počestnějších výstav, právě školní výpravy. Jen děti vám ukážou, jak se bezelstně a bezpředsudků reaguje na mužskou i ženskou nahotu. Možná se budou trochu stydět, jejich oči nejsou navyklé, ale velmi brzy se otrkají a nic pobuřujícího na ochablém i ztopořeném údu neshledají. Budou se ptát, to ano. A ti, kteří se nebojí, dětem také rádi odpoví. Ostatně ty se brzy začnou zajímat o ještě hlubší záležitosti než jsou sály plné nahatých mužských těl.

Výstava Nackte männer je zaměřena na moderní dějiny mužské nahoty. Začíná díly z uměleckých akademií 16. století, kdy studenti malovali lidská těla jen podle mužských modelů. Ženy nesměly vidět nahé muže, byly proto ze studií malby a tak i z výtvarné scény vyloučeny. Až feministické výtvarnice toto tabu prolomily. Občas i feministiky dělají dobré věci, zvláště když dobře vyvětrají ve skrytých komnatách. Vysvléknout ženu a toužit po ní, to tu již bylo tolikrát, to je nám již jednoduché. Vysvléknout muže a začít přemýšlet o jeho identitě, o tváři bojovníka vždy připraveného či o mamánkovi vnitřně zhrouceném, to byl v určité epoše moderních dějin nový úkol ke zdolání. Měl by již být odškrnut jako splněný. Není-li, pak zamiřte právě na výstavu Nazí muži a přemýšlejte nejen o tom, proč byste se měli nad mužskou nahotou urážet, proč jste již dlouho neviděli sami sebe či svého muže v pozici bojovníka, ale třeba také nad tím, není-li to právě žena, která svým pohledem muže bojovníka i toho změkčilého vytváří. Otevři oči, windsorská paničko, nechť Tvůj muž znovu povstane.

Je-li v krizi mužství, je tam i ženství

Letos na podzim vyšla také nová kniha biologa a antropologa Stanislava Komárka s názvem Muž jako evoluční inovace?. Ten otazník v názvu věstí trochu ironie vznášející se nad mužským osudem. Základní teze, kterou se snaží kniha objasnit je, je-li to skutečně muž jako ten pán v kvádru na burze, s brejličkami v laboratoři, nebo ukrutný válečník v poušti, který se nebrání znásilnit ženu i dítě, je-li to skutečně muž, kdo by měl stát na vrcholu žebříčku evolučních vylepšení. V dnešním světě potkáváme i jiné typy muže. Jsou to nikdy nedorostlí muži, kteří neváhají a oblékají se do růžových trikotů, navštěvují kosmetické salóny a mají spoustu kamarádek na tlachání. Změkčilí a infantilní ovšem s porozuměním pro ženskou duši – tak jak si je dámy vždycky přály. Dle Stanislava Komárka je tím dovedena do krajnosti myšlenka demokratických společností o rovnosti pohlaví, a když tedy ženy zasedají v parlamentech a správních radách a dumají nad tím, kam se to ten svět řítí, pak také muži dlouze postávají před skříní a přemítají, které džíny by byly pro dnešek nejlepší.

Hermafroditismus není lepší variantou pro člověka, to skutečná polarita pohlaví je životadárná. S tou se ostatně zrodila také láska mezi mužem a ženou. Jak už napsal Platon, ten velký filosof z dávných dob, my pozemšťané jsme symbolon, půlky původních androgynů a s velkou horlivostí hledají naše duše svou druhou polovinu. Rozříznuti ve dví byli androgyni pro svou pro svou zpupnost a opakované pokusy vyrovnat se bohům, dnes, hledáme-li s vervou tu druhou půlku pouze v sobě, pak tím jen znovu posiluje zpupnost, pro kterou jsme byli sraženi.

Dějí-li si tedy dnes viditelné změny s mužstvím, pak nemenší změny neviditelné prodělalo ženství. Mnohdy velmi umělá emancipace ve 20. století horlivě podporovaná státem dovedla možná i ženy tam, kde vlastně ani nechtějí být. Samostatné, inteligentní, muže své neposlouchající a tak pomalu ztrácející i svou krásnou hlubokou schopnost naslouchání. Touha po druhém, jako někom odlišném, se vytrácí a jak píše Stanislav Komárek důsledkem to je také „vyhasínání“ rozmnožování, které vede k nevědomému „parabuddhistickému vyvanutí“ euroamerické civilizace. No necháme se překvapit, co na to láska...