Evropou oceněná česká kniha pro ty, kteří se ještě trochu bojí

V nejkritičtějších chvílích na něj spoléhá i ten největší ateista, o Bohu se ale nemluví. Zvláště v Čechách není dobrým zvykem připomínat si, že žijeme z toho, co nás neustále přesahuje a o čem toho až do konce našich dnů budeme vědět pramálo. Právě v Čech tak ale vzniká dobré pole neorané pro všechny, kteří přeci jen musí o Bohu něco říct, kvůli druhému, a kvůli vlastní pokoře k Bohu samému. Mezi takové patří i Tomáš Halík, kterému byla na mezinárodním kongresu teologů ve Vídni předána v srpnu letošního roku cena za nejlepší evropskou teologickou knihu. Knihu Vzdáleným nablízku se jako zaručený ateista budete jistě bát otevřít, ale právě tato kniha je všem „nevěřícím“ určena, neboť jak profesor Halík poznamenává hned úvodní větou: S ateisty souhlasím v mnohé, často téměř ve všem ...

Mám-li nyní psát něco o knize, kterou jsem přečetla jedním dechem a závěrečnou kapitolu si nechala pro dnešní večer jako třešničku na dortu, naskakuje mi v hlavě tak pro začátek písnička Mňágy a Žďorb: „V týhle době, budeme všichni šťastný, v týhle době, v týhle divný době ...“ Písnička z roku 1991 je o tom, jak překonáme-li pár překážek, na čemž již výkonné mozky pracují, pak budeme výhledově všichni šťastní ... Asi ne … končí její refrén. I Tomáš Halík začíná své vyprávění v porevolučním období, když si připravuje předvánoční slovo pro shromáždění poslanců a senátorů. Jako podobenství si vypůjčuje příběh z Lukášova evangelia, kdy se Ježíš prochází v Jerichu zástupy a náhle osloví člověka, který ho pozoruje ukryt ve větvích fíkovníku. Zacheovi, vrchnímu celníkovi a bohatému muži, se po tomto oslovení a po té, co pozve Ježíše do svého domu, obrací život. Bohatství rozdá chudým, těm, které ošidil, čtyřnásobně vynahrazuje … a jak to bylo asi dál...?

Podobenství o Zacheovi se stává hlavní nití celé knihy, protože jeho váhavý a skrytý postoj je niterně blízký nám všem. Svět je plný Zacheů především v „týhle divný době“, i když každá doba je divná, a rozhodně nebudeme nikdy všichni šťastní. Zrovna dnes jako i zítra se ale o světě rozhoduje na všech těch místech, kde stojí nějaký vlažný váhavec. To pomyslné štěstí závisí jen na tom, jak naloží se svými pochybnostmi o sobě, o světě i o Bohu. Dnes jako i zítra jde o ty, kteří si říkají ateisté, a přitom jimi vlastně vůbec nejsou.

Ateistu tedy Halík prezentuje jako velmi zajímavého člověka. Rozhodně mnohem zajímavějšího než třeba toho, kdo právě včera uvěřil v uzdravující moc kamenů nebo se vášnivě ale vnitřně naprázdno oddává józe. Ateista je ten, který nahlas říká: “Bůh neexistuje, a jestli jo, proč dopouští tolik zla?“, a který se těmito argumenty k Bohu obrací zády. Ale aniž by tušil, co vlastně vyslovuje, protože na slovesech být či nebýt Bůh opravdu nestojí, on je i není, samotný akt obratu, jak brilantně popisuje Friedrich Nietzsche, a jehož postřehy nemůže opomenout ani Tomáš Halík, je sám plný víry, žel Bohu, trochu moc zatrpklé. Za rétorikou nenávisti bývá totiž často bolest a hluboce pociťované zranění, vášnivé „obžaloby Boha.“ Samozřejmě, že mnohému ateistovi by nestačil ani sebevětší zázrak, aby učinil aspoň půl obrat zpět na cestě ke své dětské části duše, která přijímá a nebojí se. Velké množství ateistů však stojí právě teď přesně na okraji a stačí tak málo, aby přepadli od svých vlastních pochyb do prostoru, ve kterém začne pomalu a polehoučku klíčit jejich víra a naděje a uvolní se i ohromné množství lásky.

Bůh vyhlíží ty, kdo ho vyhlížejí … je v naší otevřenosti. (str. 79)

Bůh není a nikdy nebyl pantátou na obláčku, který kárá:“Tytyty.“,Takový Bůh vskutku neexistuje. Byl a vždycky bude velkým tajemstvím, ale zároveň tím nejlákavějším tajemstvím, kterého je potřeba se nebát, nesnažit se rozluštit, jen se tak lehce poddat a žít s ním skrze své blízké. Bůh je přítomen v naší otevřenosti pro druhé, skrze ně pak pro něj samotného a pro vše, co se v našich životech událo i co se chystá. Počítá se každý malý krůček směrem z okraje váhavosti k jistotě, že kráčet je třeba jen tou cestou, na které nepadá připravená víra na hlavy pomazané, ale na které se víra pěstuje jako vzácná květina. Víra pak začíná skutečně růst, roste sama a prorůstá i našimi přeci jen požehnanými egy. Otázka, co mi teď bzučí hlavou … Jak tohle mohu jen psát s takovou samozřejmostí...? Že by mi někdo pomáhal?

Existují dvě stejně bláznivé cesty života. Snažit se poznat Boha rozumem, odstraňovat závoj jeho tajemství kupícím se poznáním až tak, že budeme moci sami rozhodovat, co je dobro a co zlo, a nebo se snažit být jako On a napodobovat svým jednáním pošetilou logiku lásky, plnou paradoxů ve stopách Ježíše Krista. Na první z možných cest dnes již nemáme žádného Sancho Panzu ku pomoci. Politika a média, kteří se do této funkce pasovaly, velmi pokulhávají a cestu sami spíše zatemňují. Průvodcem pro druhou mnohem dobrodružnější cestu může být jen starost o druhého, o bližního, a pak také Bible. A přestože je tato kniha s evropskou společností již skoro 2 000 let, zůstává sama v mnohém tajemná a nečitelná a mnohým také život spíše zatemnila. Nikde se v ní nedočteme, jak pochopit a uchopit Boha rozumem, je plná pošetilých návodů, jak oplácet zlo láskou, a také paradoxů, které je nutné žít.

Sám titul Vzdáleným nablízku odkazuje k jednomu postřehu německého filosofa Martina Heideggera při jeho rozboru proměn světa, do kterého vstoupila v masovém měřítku technika. Ve světě, ve kterém s pomocí techniky můžeme skoro rychlostí světla překonávat dálku, tak ale ještě nevzniká blízkost, ba naopak. Prostor blízkosti mezi námi se zmenšuje. Blízkost je totiž třeba vytvářet, vzniká tak, že si dva pohlédnou do očí nebo bez halasu jeden pro druhého něco vykoná. A když se farizejové Ježíše ptají: Kdo je můj bližní? Odpověď zní: Ty se učiň bližním! Ty, dříve než budeš hledat třísku v oku druhého, vyjmi trám z oka svého. Hesla jsou to pořád stejná, pořád tak jednoduše pravdivá, a stále tak těžká žít. Halík píše, že dnešní globalizovaný svět, svět který dostupuje svého naplnění, je nám stále ještě poskytnutým časem pro vytváření blízkosti, je to „doba ke sbírání kamení“. Neházejte je po druhých, sbírejte je a rozpouštějte ve vlastních rukou.

Ještě jedné věci je v naplněných životech potřeba, trpělivosti. Musíme se dennodenně učit mít trpělivost se sebou samými, s druhými i s mlčícím, odvráceným a nepochopitelným Bohem. Z trpělivosti roste víra, z víry roste láska. Víra podpírá trpělivost a láska tento milostný trojúhelník nadnáší ve své všeobjímající náruči. Nesmíme se spokojit s lacinými gesty, triky ani řešeními životních problémů. Bůh je stále na cestě, stále klíčí, ale přitom už je zde ve své plné kráse, a to především v nás. Miluje všechny váhavé, ač si to oni nemyslí, i on má s námi „svatou trpělivost“. Víra, je-li živá, má svůj nádech a výdech, své dni a své noci; Bůh nemluví jen svým slovem, nýbrž i svým mlčením; nepromlouvá k lidem jen svou blízkostí, nýbrž i svou vzdáleností. (str. 247)

Vše stojí a padá s naším strachem, nechat se oslovit tím Neznámým Vzdáleným, přesto v nás samotných ukrytým Známým a Blízkým. Stačí pootevřít oči, usmát se sám na sebe směrem do nitra, požehnat svým vlastním pochybnostem, kterých se stejně až do smrti nezbavíme, a nechat se oslovit z vnějšku jménem. Ano, jsem Zacheus, mé pochybnosti o smyslu věcí a mého vlastního života jsou zde a budou zde, ale právě teď slézám ze stromu, skláním hlavu a za vše, co krásného dáváš a každý den přinášíš děkuji. Nikdy Tě nepoznám celého, ale to nevadí, budu Ti sloužit skrze druhé, protože jedině Ty, mě s nimi spojuješ.

Publikace Vzdáleným nablízku vyšla zatím česky, anglicky, polsky a německy, připravuje se také čínská a korejská mutace. V USA ji vyhodnotil tamní národní katolický knižní klub jako knihu měsíce, jeden exemplář Halík osobně předal papežovi Benediktu XVI. Knihy Tomáše Halíka, z nichž nejznámější jsou Vzýván a nevzýván a Noc zpovědníka, byly dosud přeloženy do devíti jazyků a získaly několik domácích i zahraničních cen.