Internetová procházka nacistickou galerií

Silný, zdravý, pracující německý nadčlověk dle římského vzoru modelovaný v symbióze se stále panenskou přírodou - německé národněsocialistické umění zobrazující pouze toto mělo zůstat věčné. Vše nejasné, nezřetelné, na povrchu nečitelné, ve skutečnosti nutící k pracnému hloubání ve vlastní duši bylo zařazeno mezi umění zvrhlé (Entartete Kunst) a tvůrci takových děl byli leckdy pronásledováni. Vůdce nenáviděl modernu, a aby ukázal, jaké umění odpovídá duchu Třetí říše, položil v říjnu roku 1933 v Mnichově základní kámen Domu německého umění. Tato obří stavba se otevřela třídenním slavnostním programem v červenci 1937 a celkem osmkrát se zde v letech 1937-1944 uskutečnila Velká výstava německého umění (Große Deutsche Kunstausstellung; GDK) . Každoročně ji navštívilo až 600.000 lidí. Kromě běžných portrétů, krajin, rustikálních témat, aktů či mytologických scén zde byly značně zastoupeny politické a vojenské náměty jako portréty nacistických vůdců, díla odrážející životní realitu nacismu, vyobrazení vojáků či válečné výjevy. Přibližně šest tisíc artefaktů našlo kupce, u tisíce z nich to byl sám Hitler.

Dlouhá desetiletí po válce nebylo možné tato díla znovu spatřit, očím veřejnosti byla prezentována jen výběrově a příležitostně. Všechny práce je nyní možné najít na webové adrese http://www.gdk-research.de/db/apsisa.dll/ete, kde jsou kromě černobílých dobových fotografií vystavovaných obrazů a plastik také informace o jejich autorech i kupcích. Mezi díly převládaly idealistické krajiny a žánrové scény, akty, obrazy z rodinného života či portréty dělníků, rolníků, vojáků a samozřejmě představitelů nacistického režimu v čele s Hitlerem. Toho například malíř Hubert Lanzinger vyobrazil jako rytíře ve stříbřité zbroji.

Na vytvoření databanky se podílely tři významné německé kulturní a historické instituce - Mnichovský ústav, berlínské Německé historické muzeum a Dům umění dávali sbírku dohromady dva roky. Nic bombastického ale nečekejte, pravděpodobně se při brouzdání ve virtuální galerii začnete brzy nudit, stejně jako by se umění lačný návštěvník nudil při procházce samotným Domem umění. Německá modla nadčlověka se od toho skutečného – tvořícího nadčlověka diametrálně liší a sami ten rozdíl pocítíte. Ostatně o tom svědčí i realita – zatímco o nacisty zavrhlém Piccasovi, Matissovi či Chagallovi má umělecký laik alespoň povědomí, na tisíce jiných, režimu přisluhujících, se zapomnělo již brzy po válce. Podle samotných tvůrců projektu byla dosud známa asi jen desetina z Hitlerem opěvovaných děl. Právě proto je ale takovýto projekt velmi užitečný, podle jeho tvůrců jde také o to, zbavit umění mýtů a posloužit k vytvoření si reálného obrázku o způsobech nacistické propagandy.
Nejštědřejším mecenášem umění byl sám zneuznaný výtvarník Adolf Hitler, který na mnichovských výstavách koupil přes 1300 děl za téměř sedm milionů říšských marek. Naopak mezi nejpilnějšími kupci chybí ministr letectví Hermann Göring, který místo toho proslul krádežemi a svážením hodnotných výtvarných děl z okupovaných území. Nacistické umění v němž převládaly idealistické krajiny a žánrové scény, akty, obrazy z rodinného života či portréty dělníků, rolníků, vojáků a představitelů nacistického režimu v čele s Hitlerem, ho zjevně tolik neoslovovalo.