Jiří Paroubek: Vláda je Jánošíkem naruby

Vážená paní předsedkyně, vážená vládo,
 
dámy a pánové,
 
debata o rozpočtu na rok 2011 má v mnohém shodné rysy s jednáním o rozpočtu roku 2009. Ministerstvo financí a vláda tehdy, v závěru roku 2008, očekávaly růst HDP 4,8%, dopadlo to ale poklesem. Rozdíl mezi prognózou a skutečností byl 9%. Do té doby ministerstvo financí vždy odhadlo budoucí vývoj dost přesně. V závěru roku 2008 tedy rozhodovalo politicky. Bylo třeba ukázat, že reformy tehdejší pravicové vlády přinášejí určitý výsledek. Alespoň tedy na papíře. Když to nevyšlo, svedlo se vše na krizi, jejíž vliv se ještě při projednávání rozpočtu popíral, bagatelizoval. Fantazírovalo se o ostrůvku uprostřed moře krize. Pak se ovšem ten ostrůvek začal rychle potápět. Také pro rok 2011 ministerstvo financí očekává růst hospodářství. Má otázka zní: je to opravdu reálné? Vláda přistoupila ke škrtům ve výdajích státního rozpočtu. Vedle těch redukcí rozpočtových  výdajů, které dávají smysl, jsou ovšem i takové, které nejen, že smysl nemají, ony budou dokonce kontraproduktivní.

Nemluvím jen o nesmyslnosti z politického hlediska. Tam je to věcí vlády, kam až chce dojít v sebedestrukci své pozice. Jsem politicky na druhém břehu, proto kvůli trvalému poklesu důvěry ve vládu pp. Kalouska a Nečase a ve strany, které vládu tvoří, plakat nebudu. Je to jen jejich věc, každý svého štěstí strůjcem.

Jde mi ale o českou ekonomiku. Ministerstvo financí a vláda očekává v roce 2011 růst HDP o 2,3% a kladný deflátor HDP 1,3%. Zapamatujme si tato dvě čísla. Znamenají růst HDP nominálně o 3,6%.

To vše v situaci, kdy vláda sahá na mzdy veřejných zaměstnanců a chce je snížit o 10%. Když tedy ne jejich průměrné platy, pak tedy jejich počty. Vláda je tak mezi Scylou a Charybdou, z národohospodářského hlediska mezi špatným a špatným řešením. Hůře placení či dokonce nezaměstnaní veřejní zaměstnanci a jejich rodiny nepochybně neposílí koupěschopnou poptávku v zemi. Pokles mezd veřejných zaměstnanců má povzbudit také zaměstnavatele v soukromém sektoru v odporu proti růstu platů jejich zaměstnanců. V každém případě očekávat růst spotřeby obyvatelstva, jako jednoho z faktorů ovlivňujících pozitivně HDP, může za této situace příští rok jen fantasta. Ke stimulaci spotřeby širokých vrstev, včetně střední třídy, nepřispěje jistě ani růst nejrůznějších výdajů např. za veřejné i jiné služby. Mám na mysli růst nájemného, doplatků za léky, růst poplatků za pobyt v nemocnici ad. výdajů.

Jaká bude spotřeba vlády? Provozní výdaje státu se sníží,to jsme si již řekli, dobrá – ale co investice? Jasná odpověď zní: budou klesat. V oblasti dopravní infrastruktury to bude meziroční pokles o cca třicetpět miliard. Pracovníci stavebních firem budou mít méně práce, tisíce jich přijdou o práci vůbec. Stát nepočítá s investicemi ani v bytové výstavbě, k podpoře sociálního či komunálního bydlení anebo startovacích bytů. Prostě vůbec ničeho.

Investice soukromého sektoru, jak se zdá, se nepodaří v příštím roce oživit ani náhodou. Dobrá, pak tedy zbývá jen export, a to díky oživení průmyslové výroby v Německu a snad i v celé západní Evropě. Problémem je, že oživení průmyslové výroby v Německu nemusí být ani dlouhodobé, ba ani tak dynamické, jak ukazovalo III. čtvrtletí.

A teď se zastavím u zmíněného deflátoru HDP. Podle ČSÚ měl v letošním I. čtvrtletí hodnotu minus 1,7%, ve druhém minus 1,2% (deflátor HDP pracuje se všemi cenami v ekonomice, nejen s těmi spotřebitelskými). Co z toho plyne? Ekonomika je v deflaci. Proč by mělo v tomto jevu, v tomto ukazateli dojít v příštím roce ke změně proti letošku? Zdá se, že euro je v krizi (to ale nemůže být dobrá zpráva ani pro českou korunu). A dále dopad bezhlavého škrtání ze strany vlády, které stlačí ekonomiku dolů o více nežli 0,7% ( ČNB říká 0,8%), jak nyní odhaduje sama vláda. Jako všechno nepříznivé, co exekutiva dnes odhaduje, je i tento vliv podceněný.

Co to bude znamenat? Hospodářský růst země se může - po shrnutí dopadů jevů, které jsem uvedl – limitně blížit 0. Pokud tomu tak opravdu bude, v příjmech státního rozpočtu budou chybět desítky miliard. A kýžený rozpočtový schodek 135 miliard se v příštím roce stane jen chimérou. Rozpočtový schodek se pak může dostat v příštím roce na úroveň roku 2010, tedy na cca 160 miliard. A může být ještě hůř.

V příštím roce se dále významně sníží složená daňová kvóta – na 33% - tedy na jednu z nejnižších úrovní, ne-li nejnižší úroveň tohoto ukazatele v EU!

Přitom je zřejmé, že relativně nejmenší problémy s konsolidací veřejných financí s výší schodku státního rozpočtu mají po recesi Skandinávské státy – zj. Švédsko i Finsko – tedy naopak země s vysokou složenou daňovou kvótou. S vysokými daněmi i odvody.

Vláda hledá v rozpočtu rezervy, jak všichni víme, ve mzdách veřejných zaměstnanců. Tedy v kapsách střední třídy. Vláda si takto obstará 6 až 7 miliard.

Stejnou částku může ale vláda získat např. daňovou progresí u poplatníků s nejvyššími příjmy. A to nemusí zdaleka znamenat progresi v té míře, jak je to obvyklé v zemích západní Evropy – tedy v jádru EU – anebo např. v USA a Kanadě. Anebo uvažovat kupř. o bankovní dani (jako v Rakousku a Maďarsku) anebo o vyšším zdanění velkých společností s vysokými obraty, firem s vysokou tržní silou. Tak, aby vysoké zisky neodcházely ze země ( letos může očekávat, že z republiky odplyne až 200 miliard Kč). Ani jednou, ani druhou cestou se vláda ovšem vydat nechce. Vláda je takovým Jánošíkem na ruby: bohatým nechce vláda ubrat ani trochu.

Vláda hovoří o tom, že ve VZP bude v příštím roce chybět deset miliard. To je vážný negativní faktor, který bude destabilizovat veřejné rozpočty.

Při projednávání programového prohlášení vlády, jsem upozornil na značný potenciální zdroj pro financování potřeb ve zdravotnictví, jen jej využít. Chci mluvit o aukcích léků. Podle např. dánských zkušeností je pravidelně prováděnými aukcemi možné velmi výrazně stlačit ceny nakupovaných léků pro veřejné nemocnice. Deset miliard korun potřebných ve zdravotnictví by tímto způsobem mělo být plně reálně dosažitelných.

Možná, že by ministerstvo zdravotnictví mělo vysvětlit ještě jednu věc. Od roku 2007, podle informací, které mám, nebyly upraveny SUKLem (Státním ústavem pro kontrolu léčiv) maximální ceny asi u 60% léků. V roce 2007 bylo ale euro za 30Kč, dnes je pod 25Kč. Tedy jinak řečeno: dnes je možné uskutečnit u léků z dovozu za o cca 20% nižší cenu než před třemi lety. Zdá se tedy, že dochází k extrémnímu předražování léků a k nepřiměřeným ziskům farmaceutických firem. Kurzový rozdíl – nějakých 5 až 6 miliard – tedy získávají farmaceutické firmy a ne veřejné rozpočty anebo dokonce občané - pacienti.

Dámy a pánové,

desítky tisíc lidí dnes vyšly před týdnem do ulic, aby demonstrovaly proti politice této vlády. Desetitisíce lidí stávkují proti vládě. Nikdo z nás zde a jistě ani z demonstrantů a stávkujících nechce rozvrat veřejných financí. Ani řeckou, ani irskou, ani jinou cestu, která je cestou do pekel. Lidé chtějí fér hru. Politické strany, které tvoří dnes vládu, před volbami říkaly něco jiného nežli dnes dělají.

Lidé, zaměstnanci, k tomu, aby pochopili, že mají podstoupit sami oběti, utáhnout si řemeny, očekávají, že vláda bude hledat rezervy nejprve u sebe, na ministerstvech, v nejrůznějších dalších oblastech. Ve veřejných zakázkách, v provozu státu. Vláda však o tom, že by odvedla takto dobře svou práci, zaměstnance nepřesvědčila.

Dámy a pánové,

pravidelně se zde odehrávají v bodech týkajících se rozpočtových témat vystoupení na téma dluhy státu a rating českého státu kontroverze mezi vládou a opozicí. Nikdo ani z představitelů Nečasovy vlády, která je v osobách svých hlavních protagonistů pokračováním Topolánkovy vlády, ani z řad vždy ochotných publicistů provládního tisku nemůže popřít, že v letech 2007 – 10 se státní dluh navýšil (včetně 150 – 160 miliard Kč letošního deficitu) o cca 430 až 440 miliard. Ale fakticky, protože pravicoví ministři financí v letech 2008 až 2010 dokázali „spálit“ 146 miliard rozpočtových rezerv vytvořených za sociálně demokratické vlády v letech 2004 až 2006, faktický negativní vliv na státní dluh v letech 2007 – 10 byl kolem 580 miliard korun. Opravdu okrouhlá sumička. Koneckonců musíme také připomenout transformační dluhy ze zpackané transformace prováděné v devadesátých letech (jedná se podle údajů ministerstva financí až o 680 miliard).

Jistým deja vu každé rozpočtové debaty jsou vystoupení p. premiéra Nečase na téma schodky státního rozpočtu za vlády ČSSD v letech 2005 a 2006, tedy v době vynikajícího hospodářského růstu nad 6% HDP. Připomínám, že takto vysoký růst hospodářství přetrval ještě v roce 2007, což ovšem nebyla zásluha Topolánkovy, ale té předchozí sociálně demokratické vlády. A v roce 2008, po provedené daňové reformy, už jsme byli na 2,5% růstu . A nebyl to vliv krize (tu ostatně pp. Kalousek a Topolánek v té době svorně popírali), ale nepodařených reforem provedených tehdejší vládou k 1.1.2008. Schodek státního rozpočtu dosáhl v roce 2005 výše 56,3 miliard. Z této částky ovšem bylo 45 miliard Kč rezerv, vytvořených k použití v následujících letech a dalších 30 miliard byly finance použité ke krytí ztráty Konsolidační agentury (tedy k financování ztrát vzniklých z privatizace prováděné za Klausových vlád). To tedy znamená, že pokud by nebylo rozpočtových rezerv vytvářených pro použití v dalších letech a financí ke krytí ztráty konsolidační agentury vzniklé de facto v 90. letech, byl by státní rozpočet v roce 2005 dokonce v přebytku.

Rezervu rozpočtu pan Kalousek použil např. v roce 2008, takže vypadal jako skvělý hospodář. Stal se „nejlepším ministrem financí světa a okolí“ proto, že státní rozpočet v letech 2007 až 2009 byl vyfutrován celkem 146 miliardami Kč rezerv, které mu vytvořila sociálně demokratická vláda. V roce 2008 z nich použil 50 miliard.

Asi třikrát jsem byl přítomen v této sněmovně (a dvakrát mimo ni) vyjádřením pana premiéra, že bylo vlastně zločinné v roce 2006, při více než 6% hospodářském růstu země, vykázat schodek státního rozpočtu 97,6 miliard. A že být na mém místě (teď již ovšem pro spravedlnost musím říci, že věc pan premiér vztahuje na bývalého ministra financí Sobotku) věděl by, co je má povinnost. Řečeno tedy s J. Haškem. Z té částky opravdu opticky hrozivě vypadajícího schodku v roce 2006 téměř 98 miliard ovšem bylo 46 miliard rezerv (použitých později p. Kalouskem) a 20 miliard prostředků bylo použito ke krytí ztráty Konsolidační agentury. Faktický schodek rozpočtu státního rozpočtu tak byl kolem 30 miliard a to není vůbec špatné. Jak bychom jej rádi brali letos.

Pan premiér (a v jisté modifikaci ministr financí) rád hovoří také o ratingu českého státu. Vysoký rating státu je prý způsoben:
1.   vznikem jeho vlády
2.   škrtáním ve výdajích státního rozpočtu.

Tohle tvrzení může zabrat u ekonomického laika, tahle problematika je opravdu hodně speciální. Podle formulace na webu ministerstva financí rating země: ….“je oceněním její úvěruschopnosti (kredibility) na zahraničních trzích. Ocenění je syntetickým výrazem kvality českého státu jako dlužníka a jeho ekonomické schopnosti dodržet vlastní závazky a splatit včas a v úplném množství úroky i dlužné částky“.

Po celých třináct let, tedy od roku 1997 u všech tří nejvýznamnějších ratingových agentur jde rating ČR vzhůru (u Moody s dokonce již od roku 1994).

Jak je tedy zřejmé, zlepšování ratingu státu nemůže být způsobeno jednorázovým politickým aktem, jako je v demokratické zemi vznik nějaké vlády. Pokud to ovšem není vláda, která by v krátké době dokázala rozvrátit veřejné finance např. znárodněním. Pak jde ovšem rating rychle exemplárně dolů. A stejně tak je zcela nezodpovědné a zavádějící tvrdit, že vysoký rating státu je důvodem pro škrtání ve výdajích státu. A že je s ním dokonce spojen. Podívejme se v této souvislosti na největšího světového dlužníka – USA, které mají svůj dluh řádově a mnohonásobně vyšší než ČR. Přesto USA mají nejvyšší možné ratingové hodnocení AAA! (Teď Moody s začal hrozit snížením i jim). Jak je to jen možné? Pánové Nečas a Kalousek nám pozapomněli říci (pokud to sami ovšem vůbec tuší), že pro udržení vysokého ratingu země je zapotřebí mít v prvé řadě silnou a rostoucí ekonomiku.

Pokud bude vláda jen bezmyšlenkovitě škrtat, snižovat platy veřejných zaměstnanců, omezovat výdaje na podporu mladých rodin, zvyšovat ceny služeb (od nájemného až po vyšší finanční spoluúčast u veřejných služeb), ovlivní – li to negativně hospodářský růst (což lze očekávat). Pak opravdu přijdou ratingové agentury a začnou snižovat rating státu. A to pak určitě nepříznivě ovlivní finanční trhy a cenu peněz, které si ČR bude půjčovat.

Řeknu to již krátce: toto všechno jsou důvody, proč nemohu vládní návrh zákona o státním rozpočtu podpořit.