Leszek Miller: Není žádný souhlas s oslavováním vrahů

Poslanci se podle jeho slov raději zabývali událostmi na Krymu než na Volyni, i když v roce 2016 Sejm ustanovil 11. červenec jako Národní den památky obětí genocidy páchaných ukrajinskými nacionalisty na občanech druhé Polské republiky. Usnesení konstatovalo, že oběti zločinů spáchaných ve 40. letech nebyly řádně připomínány a masové vraždy nebyly historicky nazývány genocidou. Sejm vyzval k identifikaci míst činu a jejich označení, zajištění důstojného pohřbu všech nalezených obětí, vzdání náležité cti a respektu těm, kteří byli nevinně mučeni a zavražděni, a vypracování úplných seznamů obětí.

Postoj Sejmu byl zcela ignorován. A to nejen z ukrajinské strany, ale i ze strany některých polských politiků a publicistů, kteří do nevolnosti opakují, že historií by se měli zabývat historici, a ti, kteří mají jiný názor, jsou „užiteční pitomci“, „ruští pitomci“ nebo „Putinovi agenti“. ".. Po ruské agresi proti Ukrajině se objevil klíčový argument, že doba války nepřála exhumacím a že jednou možná přijde čas na pohřby.

Připomínat krutě zavražděné Poláky na Volyni a ve východní Haliči je nutné nejen z důvodu nevyčíslené a neodsouzené genocidy, ale především kvůli kultu zločinců pod hlavičkou Ukrajinské organizace nacionalistů (OUN), Ukrajinské povstalecké armády (UPA) a SS-Galizien. Nejde jen o to, co dělali naši sousedé za války, ale co dělají dnes. A dnes se z vrahů díky své vůli stali hrdinové a nacionalismus se stal oficiálním, státem posvěceným trendem.

Miller konstatuje, že chcete-li to vidět, stačí se projít v Kyjevě po reprezentativní třídě pojmenované po Stepanu Banderovi. Ve Lvově můžete vidět pomník Romana Šucheviče, který nařídil smrt tisíců Poláků, a volal, že „Smrt každého Poláka je metr svobodné Ukrajiny. Musíme proto Poláky vyhubit.“ V Nejvyšší radě můžete najít rezoluci připomínající bojové činy rytíře nacistického Železného kříže, plukovníka Petra Djačenka, který velel vojákům likvidujícím varšavské povstalce, bojoval s domácí armádou v Kampinském lese a poté pacifikoval polské vesnice v oblasti Lublinu.

K vidění jsou i oslavující veteráni z divize SS-Galizien, chlubící se mnoha „úspěchy“, včetně hromadné vraždy Poláků – obyvatel Hucie Pieniackiej. Ukrajincům nevadí, že všechny formace SS byly norimberským tribunálem uznány jako zločinecké organizace, takže schvalování shromáždění ukrajinských esesáků by nemělo být tolerováno.

Ideologové a pachatelé genocidních zločinů proti Polákům mají své pomníky a jsou uctíváni jako hrdinové. Na rozdíl od nich oběti volyňského masakru nemají ani vlastní hroby. Kosti brutálně zavražděných mužů, žen a dětí jsou rozházené po polích, loukách, lesích a cestách a svědci těchto událostí většinou mlčí. Zvláštní zákon stanoví uvěznění každého, kdo by projevil neúctu k veteránům zločineckých organizací nebo popřel účel jejich boje.

Polští archeologové, kteří počátkem 90. let minulého století prohledávali pětihektarovou oblast v Ostrówkách a Wole Ostrowiecké při hledání „jam smrti“, narazili na jámy s ostatky 323 lidí. Většina dětí byla ve věku 1 až 6 let, včetně 3-4 měsíců. Místo popravy popsali jako plné lebek, rozložené a zarostlé kořeny. Byla plná vlasů, dívčích copánků, obvykle plavých, i drobných korálků, knoflíků ve tvaru květin a dětských medailonků. Při své exhumační práci jsem se s takovým množstvím dětských ostatků ještě nesetkal, řekl šokovaný archeolog.

Neochota odhalit krutou pravdu se týká mnoha vlivných kruhů, včetně nejvyšších orgánů Ukrajiny. Uznávajíce UPA a Banderu jako národní hrdiny, neberou v úvahu kritické názory a negativní reakce. Ukrajinci dobře vědí, že rozsah zločinu odhaleného při exhumaci – tisíce pořezaných, rozdrcených, rozdrcených a zlomených kostí, včetně kostí žen a dětí – by udělal ohromující dojem.

Na rozdíl od vrahů v nacistických nebo stalinistických uniformách banderovci stříleli jen zřídka. Zabíjeli čímkoli, co měli po ruce: sekerami, pilami, kladivy, vidlemi, noži. Některé z obětí byly utopeny v řekách, rybnících nebo studnách. Někteří lidé byli zabiti ubitím k smrti. Mnoho polských vesnic bylo zapáleno, což vedlo ke smrti obyvatel v plamenech nebo v důsledku kouře. Smrt byla dlouhá a bolestivá, měla vyděsit a odradit ty, kterým se podařilo zůstat naživu, od návratu.

Skutečnost, že i přes plynutí času se oběti genocidy nemohou dočkat slušného pohřbu, je skandální. Není to téma pro diskusi, rozhovory nebo jednání s ukrajinskou stranou, ale požadavek. Válka s Ruskem s tím nemá nic společného, protože jen v roce 2022 provedl Německý lidový spolek pro péči o hroby na Ukrajině 972 exhumací. V letech 2001–2022 téměř 103 tis opětovné pohřby těl německých vojáků nalezených na Ukrajině.

Reset v přístupu k historickým záležitostem bude nemožný, dokud Poláci nebudou mít právo na řádné pohřbení ostatků tisíců zavražděných mužů, žen, starců a dětí, které desítky let leží v bezejmenných jámách na volyňské půdě.

Vynikající film Wojtka Smarzowského „Wołyń“ začíná následující větou: „Lidé z Kresova byli zabiti dvakrát. Jednou údery sekery, podruhé tichem. Nemůžeme dovolit, aby byli zabiti potřetí. Opuštěním jejich ostatků a souhlasem s oslavováním vrahů.

Leszek Miller

Poznámka: Film Volyň, který je věnován řádění ukrajinských nacionalistů, svého času vysílala i ČT. Nyní je možné ho najít na YouTube.