Tip na knihu: Znovu vydaná satira sovětské společnosti Dvanáct křesel

Román je první společnou prací autorské dvojice Ilf - Petrov, kteří byli na přelomu dvacátých a třicátých minulého století let vynikajícími kritiky projevu lidské malosti v sovětské společnosti. Ve své tvorbě, která zahrnovala mimo jiné řadu fejetonů a povídek otiskovaných v předních sovětských časopisech, poukazovali na nešvary tehdejší společnosti. Nyní nově vychází tento román v nakladatelství Columbus v překladu Naděždy Slabihoudové.

Hlavním hrdinou knihy je syn tureckého poddaného Ostap Bender, mladý pohledný muž, který se shodou okolností seznámí se šlechtickým předsedou Hypolitem Matvějevičem Vrabčinským. Ten se mu svěří s tajemstvím, které mu sdělila jeho tchýně těsně před svou smrtí. A to, že schovala rodinný poklad zahrnující brilianty do jednoho z dvanácti křesel soupravy, která však byla zabavena novým režimem. Společně se potom vydávají hledat jednotlivé kusy nábytku. Ovšem nejsou jediní, kteří po bohatství zašitém v křesle pátrají. Hledání komplikuje skutečnost, že jednotlivá křesla byla rozprodána a nejsou tedy kompletní soupravou, jako tomu bylo v minulosti, když je vlastnila Hypolitova bohatá tchýně. Během hledání se Ostap Bender, který představuje zcela amorálního hrdinu, setkává s celou řadou lidí. Od podvodníčků, které stejně dokáže přelstít, přes opurtinisty, až po byrokraty. Zatímco Vrabčinský je zprvu rád, že má ve svém pátrání spojence, i přestože jeho nároky na část pokladu se mu zdají přemrštěné, Ostap Bender je individualista, který od počátku nemá v plánu se o nalezené bohatství dělit. To by ovšem nesměl podcenit svého „parťáka“ Hypolita Matvějeviče…Vzhledem k tomu, že nemám ráda, když mi někdo prozradí konec knihy, neprozradím to ani já. Jak to ale bývá, konec je i zde překvapivý. Stejně jako druhý díl, který nezávazně navazuje na Dvanáct křesel. Volné pokračování nese název Zlaté tele. Nicméně mnoho prozradí dodatek obou autorů ke knize, kteří se čtenářům svěřují, že o osudu hlavního hrdiny rozhodl los.

Dvanáct křesel se řadí k vrcholům ruské satiristické tvorby první poloviny 20. století. Není tedy divu, že svou látkou zaujal také filmaře a dočkal se několika filmových adaptací. Na motivy románu byl natočen také u nás v polské koprodukci snímek se stejným názvem. Hlavní roli snímku z roku 1933 ztvárnil Vlasta Burian.

Kniha je plná neprvoplánových vtipů a situací, které jsou výsměchem lidské hlouposti a chamtivosti. To vše je navíc zasazeno do poměru komunistického Ruska. Ostap Bender je také přirovnáván k našemu Švejkovi nebo Čičikovi od Gogola. Na rozdíl od Gogola, o němž se učí již žáci na základních školách, dvojice autorů Ilf – Petrov je českým čtenářům méně známá. Už proto stojí jejich román za přečtení. Dvanáct křesel pobaví jak generaci, které sovětská literatura není tak vzdálená, stejně jako mladé studenty hledající tip na zajímavou četbu. Zejména mladší čtenáři budou mít možná zprvu problém přivyknout na jazyk, kterým je kniha psána, ovšem jakmile se do Dvanácti křesel „zakousnout“, budou se bavit při přečtení každé stránky.

Ukázka:

„Hypolite,“ opakovala tchýně, „pamatujete si na náš nábytek v salonu?“

„Jaký nábytek? zeptal se Vrabčinský tak laskavě, jak mluvíme jedině s těžce nemocnými.

„Ten… Potažený anglickým kartounem…“

„Aha! V mém domě?“

„Ano, ve Starém Městě…“

„Pamatuju, moc dobře pamatuju… Pohovka, tucet křesel a kulatý stolek na šesti nohách. Byl to skvostný nábytek, od Gambse… Ale proč jste si na něj vzpomněla?“

Leč madame Kohoutová se už na odpověď nezmohla. Její tvář pozvolna nabývala barvy skalice. Vrabčinskému se nějak zarazil dech. Zřetelně si vybavil salon ve svém domě, symetricky rozestavěný ořechový nábytek s prohnutými nohami, navoskovanou podlahu lesknoucí se jako zrcadlo, starodávný hnědý klavír, oválné černé rámečky s daguerrotypy vznešených příbuzných na stěnách.

Vtom Klaudie Ivanovna prohodila zastřeným, lhostejným hlasem: „Do polstrování jednoho křesla jsem zašila brilianty.“ Vrabčinský vrhl na tchýni kosý pohled.

„Jaké brilianty?“ zeptal se mechanicky, ale rázem ožil: „Copak je nesebrali tenkrát při prohlídce?“

„Schovala jsem brilianty do křesla,“ opakovala umíněně.

Vrabčinský vyskočil, ale když pohlédl na kamennou tvář Klaudie Ivanovny ve světle petrolejky, pochopil, že neblouzní.

ILF, I. – PETROV, J. Dvanáct křesel. 1.vyd. Praha: COLUMBUS HOLDINGS, 2012. 381 s. ISBN 978-80-87688-00-0.