Výstava v DOX aneb jak se mění anděl v ďábla

Luciferův efekt, střetnutí se zlem je výstava, pro kterou se její kurátor Jaroslav Anděl nechal inspirovat americkým psychologem Philipem Zimbardem a jeho stanfordským vězeňským experimentem z roku 1971 a následně vydanou knihou Luciferův efekt. Při dnes již učebnicovém experimentu, který napověděl leccos o prohnilých vrstvách lidské duše, se spořádaní studenti během pár dnů proměnili na jedné straně v sadistické tyrany, na druhé straně v labilní uvězněné a vlastnímu dílu podlehl i jeho strůjce Zimbardo. Otázka i po té, co se člověk znovu a znovu ukazuje jako zlu podléhající, zůstává stejná – proč a jakým způsobem se stáváme "pachateli zla".

Philip Zimbardo, potomek sicilských přistěhovalců do New Yorku, si také díky tomu, že žil v chudých poměrech v Bronxu, dobře uvědomuje, že člověka formuje nejen jeho genetické předpoklady, ale ve velké míře také síla situace. Když najdete kufřík s milionem, co uděláte? Když dostanete do ruky obušek a za úkol zkrotit neposlušné vězně, co uděláte? A co byste dělali uvězněni v koncentračním táboře? Zlo i dobro jsou každodenní výzvou, i když jasně je můžeme rozpoznat právě v mezních situacích. Můžete si svobodně vybrat, na kterou stranu se postavíte, ten výběr je osudový, životní a jen váš. Zlo láká, slibuje, je jednoduché. Dobro je skoro na nic... skoro … zůstává tajemstvím a záhadou, nač vlastně být dobrý. Naštěstí ale již o Luciferovi a jeho pomocnících, kteří vévodí tomuto světu, něco víme. Ďábel má rád pyšné a samozřejmé, ty, kteří neumějí pochybovat, kteří nevědí nic o své lidské zranitelnosti. Ti, jistí si sami sebou ve dne v noci, přijímají dokonale iluzi světa a iluzi vlastní síly a pak stačí tak málo, aby byli jako pošetilci vyvedeni z rovnováhy. Ďábel má rád také systém, propletený, neosobní, ale mocný, ve kterém člověk deleguje svoji vlastní zodpovědnost do „systémového vzduchoprázdna“ - „To stát, to ředitel, to oni, co hlásají počasí za to mohou..., já nic, já muzikant...“

Fenomén zla má na výstavě různé podoby, od korupce a zneužití moci až po aktuální politické kauzy. Například ve videu nazvaném Projekce z Tijuany se do kamery Krzysztofa Wodiczka zpovídají dělnice z mexické továrny a otevřeně vypráví o sexuálním zneužívání, šikaně v práci a domácím násilí. Díla umělců jako jsou Hans Haacke, Jenny Holzer, Harun Farocki, Antoni Muntadas nebo skupina bureau d’etudes demonstrují obecné principy korumpujícího působení moci. Vybrané práce českých umělců, například Magdaleny Jetelové nebo skupiny Pode Bal, reflektují aktuální problémy české společnosti, jako prorůstání organizovaného zločinu do politiky a pokusy o privatizaci státní správy.

Sám Zimbardo se ale v průběhu své životní kariéry dostal od zkoumání padouchů k fascinaci hrdiny. A přestože dělal důkladné osobnostní testy mnoha respondentů, žádný faktor, který by poukazoval na to, kdo bude odvážný, a kdo poslechne ďáblův rozkaz, prozatím nenašel. Výstava proto vedle osidel zla seznamuje českou veřejnost také se Zimbardovým projektem nazvaným Hrdinská imaginace, jehož cílem je inspirovat a připravit “obyčejné” lidi pro roli tzv. “hrdinů v záloze” a jehož součástí jsou příklady překvapivých hrdinských činů v mezních situacích. Jedním z příkladů ztělesňujících koncept hrdinské imaginace je pro Zimbarda Václav Havel.

Součástí výstavy jsou i exponáty týkající se českých témat: Charty 77, Sudet nebo kuponové privatizace. V přízemí je instalovaná veselá počítačová hra, v níž se lze stát pohraničníkem nebo uprchlíkem. Umělkyně Magdaléna Jetelová zase využila ultrafialové světlo k tomu, aby návštěvníky "připravila o lidská práva" a konfrontovala s archivními dokumenty StB. Výstavy se mohli zúčastnit také "anonymní" čeští umělci pracující v různých oborech, od autorů komiksů či billboardů po videoartisty či spisovatele. V prvním patře expozici doplňuje výstava nazvaná Umění nenechat si takto vládnout. Kromě jiného se dotýká kauzy stuttgartského dopravního projektu, který podle kurátora kdysi vzbudil podobné emoce jako výstavba pražského tunelu Blanka.