Zemřel jazzový trombonista Svatopluk Košvanec...

Svatopluk Košvanec, rodák z Ústí nad Labem, byl vedoucím sólistou v tamním Jazz Combu. Od konce 60. let se pohyboval v pražské první jazzové lize, byl členem Jazz Celuly Laca Décziho a Jazzového orchestru Československého rozhlasu. Poslední album, na kterém je jeho hudba ke slyšení, nese název Unforgettable a v roce 2009 sklidilo velmi pozitivní ohlas posluchačů i kritiky.

Ale ti, kdo skládají naději v Hospodina, nabývají nové síly; vznášejí se jak orlové, běží bez únavy, jdou bez omdlení. (Izajáš, 40,31)

Poslední léta života Svatopluka Košvance byla poznamenána rakovinou, kvůli metastázi na kosti  mu lékaři museli amputovat pravou ruku. Láska k umění, neboli láska k tomu všemu, co z člověka z lásky k Bohu vychází, je, díky Bohu, na celý život a dává sílu překonat mnohdy nepřekonatelné. Pan Svatopluk se tedy nevzdal, nejprve zkoušel hrát na klapkový trombón, posléze na obrácený a opřený "pravoruký" pístový nástroj. V roce 2012 vyhlásili jeho jazzoví přátelé sbírku Pomožme Sváťovi, díky které se vybralo něco přes čtvrt milionu korun, a mohla se tak uhradit výroba speciálního trombónu pro levou ruku. "Musím hodně cvičit, mám měkký pysk, jsem hned unavený. Už jsme hráli na festivalu a to byla radost. Všichni říkali, že je to báječný, že hraju úplně jako dřív. Ale já vím, že to ještě není ono," řekl Košvanec koncem loňského roku časopisu Reflex, odhodlaný vrátit se v plné parádě na jazzovou scénu.

My z vnějšku nyní po jeho smrti říkáme: Ty jo, moc dlouho mu nový trombón nevydržel, to je škoda, to je pech, to je snad naschvál, že smrt přišla tak brzy a nemohl se  v „plné parádě“ na jazzovou scénu vrátit. 

My z vnějšku můžeme ale říkat také něco jiného: Ty jo, to je paráda, odcházet ze světa ve velkém stylu, stále, v každé chvíli a do té poslední, světu ukazovat, že některé lásky, láska k trombonu například, jsou tak silné, že ani pravou ruku nepotřebují. A navzdory všem orgánům tělesným, které nás všechny začnou jednou tížit, jsou povznášející hudba a navíc pomoc od přátel těmi nejlepšími životabudiči.  

Život není jen dar, ale také úkol. A předání života, který nám byl darován jako příležitost a svěřen jako úkol, v okamžiku smrti, je – nábožensky chápáno – jakýmsi „hlášením o splnění úkolu“, hodinou pravdy o tom, do jaké míry jsme naplnili či promarnili dané příležitosti. (Tomáš Halík, Chci abys byl, nakl. Lidové noviny, Praha, str. 248)

A přestože se nám zdá, že si pan Košvanec nové ruky a hudby, ke které mu pomáhala, příliš dlouho neužil, může to být skutečně naopak. Právě proto, že jako bojovník nesložil zbraně a hrál a hrál i s rukou umělou, právě proto mohla smrt přijít. Daná příležitost nebyla promarněna, „hlášení o splnění úkolu“ proběhlo na jedničku, zem mu budiž lehká a nebe otevřeno. Ještě stále litujeme toho, že se nekonal velký comeback, o kterém možná sám velký jazzman snil? Ještě stále si myslíme, že smrt přišla příliš rychle a náhle, že když dojdeme do cíle cesty, po kterém jsme  toužili, že je to špatně? Rakovina není jen prevít, není ji vždy nutné jen „porážet“, i ona může být velkým darem, který je dobré přijmout, ač to znamená nevýdané změny či třeba konec pozemského putování. Mám za to, že také v tomto případě vykonala své zlé i dobré, odebrala ruku a způsobila mnoho bolesti, ale - a nakonec především - umožnila lásce k umění a lásce, která se rodí z lidského přátelství, vyjevit se v rámci jednoho života v plném světle. Co jen si i pro sebe přát více.