Jiří Paroubek: Situace ve zdravotnictví je kritická

Poslední ránu dostalo zdravotnictví od ministerstva financí, které bezstarostně přeneslo problémy se špatným výběrem daní na ostatní, když prosadilo zvýšení dolní sazby DPH během dvou let hned o pět procentních bodů. Zdravotnická zařízení si nemohou zaplacenou DPH odečíst, je tak plně k tíži jejich hospodaření. Podle oficiálních zdrojů, přímo za léky na předpis a zdravotnické prostředky vydaly zdravotní pojišťovny navíc o 3,2 mld. Kč. Dalších 3,3 mld. Kč bylo vydáno navíc poskytovatelům zdravotních služeb. Celkem tedy zdravotnictví v průběhu let 2011 a 2012 přispělo do státního rozpočtu 6,6 mld. Kč navíc, což jsou peníze, o které se snížily jeho využitelné zdroje.

Ani zdroje ekonomiky nejsou bezedné, jak potvrzuje fakt, že výběr pojistného v posledních letech klesá. Ještě před začátkem krize pojistné běžně zaznamenávalo přírůstky o 8,5 miliardy ročně. Obrat nastal roku 2009, kdy došlo k propadu, po kterém následovala stagnace na nižší úrovni. Další výpadek příjmů zdravotnictví po roce 2010 způsobila zamrzlá valorizace plateb za státní pojištěnce (za matky na rodičovské dovolené, studenty, nezaměstnané či důchodce). Kdyby se dodržel postup z předchozího období, zdravotnictví by dostalo na státní pojištěnce v následujících třech letech celkem o cca 18 miliard korun víc.

Když tedy porovnáme léta před krizí a vývoj, který následoval v důsledku chaotických reforem a politiky tupých škrtů, zdravotnictví přišlo jen podle oficiálních výpočtů o 30 miliard korun v důsledku horšího vývoje pojistného a k tomu ještě o 6,6 miliardy korun z vyšší DPH. Ztráta se částečně pokryla z rezerv zdravotních pojišťoven (24 miliard korun), které jsou tak definitivně vyčerpány, a z části úspornými opatřeními, která často neznamenají nic jiného než zhoršení péče. Ve vládě je proto návrh na zvýšení plateb za státní pojištěnce o 570 korun ročně, co by mohlo zvýšit - při šesti milionech osob, kterých se to týká - státní příspěvek do zdravotního pojištění o 5,6 miliardy korun na 53 miliard korun.

Návrh zvednout platby za státní pojištěnce je rozumný a alternativa k němu zřejmě neexistuje a můžeme jen spekulovat, proč se s ním tak dlouho otálelo. Důvod může být ten nejjednodušší – zastřel se tím trochu problém státních financí, které vršily jeden rekordní dluh za druhým. Takhle se část problémů odkopla na někoho jiného, z financí na zdravotnictví. Ale může za tím být i strategičtější záměr - vyhladovění nemocnic jako příprava na jejich privatizaci do spřátelených rukou.

Avšak vyšší státní příspěvek neřeší kritické finanční problémy zdravotnictví, vždyť nenahradí ani celou částku, o kterou zdravotnictví přichází v důsledku vyšší DPH. Za pozornost stojí také vytrvalý růst cen, které můžeme nejsnáze sledovat na indexu spotřebitelských cen v segmentu zdraví. Ten narostl od roku 2005 (index 100) do konce roku 2012 o dvě třetiny (index 163,5). Nejzajímavější je skok z roku 2007, kdy dobíhal systém vlád sociální demokracie (108,6) do konce roku 2008, po prvním roce reforem Topolánkovy vlády (142,8). To byl naprostý masakr zdravotnických rozpočtů, obrovský přesun prostředků především na účty farmaceutických firem.

Ale nejen tam. Vzpomeňme si na privatizace středočeských nemocnic za hejtmana Bendla (ODS), která neuhradila ani náklady na jejich předchozí modernizaci. Vzpomeňme si na festival „outsourcování“, kdy se veškerý úklid, kuchyně, nákupy materiálu přenášely na předražené zprostředkovatele, kteří pak odkláněli malé domů. Kolik by se ušetřilo, kdyby se konečně zavedly aukce léků a zavedlo pravidlo, že v každé lékové skupině musí být jedna levná alternativa na bázi generika?

Srovnávací tabulky OECD, které porovnávají výdaje a některé náklady na zdravotnictví v rozvinutých zemích světa, ukazují zajímavý nepoměr, který nejlépe charakterizuje sílu farmaceutické lobby v naší republice. Zatímco výdaje na zdravotnictví na obyvatele roku 2010 byly v ČR na pouhých 42 procentech rakouských poměrů (při mírně zamlžujícím přepočtu v paritě kupní síly, který započítává nižší české pracovní náklady či nájmy), výdaje na léky činily v Rakousku 12 procent celkových výdajů na zdravotnictví, zatímco v ČR hned 19,9 procenta. Přitom jsme měli o desetinu méně lůžek akutní péče – v Rakousku 5,5 lůžka na 1000 obyvatel, v ČR 4,9 lůžka.

Rozdíl v platech je propastný, jak ukázaly nedávné protestní akce nemocničních lékařů. Mimochodem, tento konflikt nyní dostává přirozený vývoj, protože od příštího roku vstupuje i u nás v platnost evropská směrnice, která znemožní nepřijatelný podíl přesčasové práce lékařů – běžně na úrovni srovnatelné s dalším plným úvazkem. Na stejnou práci tedy bude potřeba více lékařů – ti nejsou, a peníze na jejich mzdy také ne.

Zdravotnictví je tedy v hluboké systémové krizi. Má se do něj pustit nelítostný trh a tvrdá konkurence, jak radí Pavel Páral v Mladé frontě Dnes? První, co člověka napadne, je otázka, zda by trval na nelítostném trhu, i kdyby se jednalo o něj a nemocnici se nevyplatil např. převoz z horské chaty, kde si přerazil nohu (hypoteticky, nic zlého mu nepřejeme!).

Kupčení se zdravím nelze připustit. Civilizovaná země nesmí dovolit, aby někdo zakládal svoji prosperitu na obchodech se strachem ze smrti. Žádný systém nikdy nedosáhne úplné spravedlnosti, ale právě proto musí obsahovat pojistky v podobě solidarity a skutečného pojištění, které nám umožňuje zvládat události, které jsou jinak nad síly jednotlivce. Ani české zdravotnictví není zadarmo, jak rádi balamutí veřejnost někteří demagogové. Zdravotní pojištění je povinné, i pro ty, za které tuto povinnost přebírá ze zákona stát. Lidé mají právo, aby tyto peníze financovaly systém, který dbá o jejich zdraví, a nikoliv aby jeho první starost byla péče o cizí kapsy.