Jiří Paroubek: Volební kampaň plná paradoxů

Tím neříkám, že bylo vše skvělé a že se věci nedaly dělat lépe. Určitě ano. Bohužel však představitelé zejména ČSSD, a jmenovitě premiér Sobotka, byli v posledních dvou letech přímo posedlí A. Babišem.

Babiš si díky svému naturelu (na rozdíl od Sobotky není introvert), včetně schopnosti zkratky a vynikajícímu marketingovému zázemí dokázal přivlastnit většinu úspěchů současné vlády. Počínaje snížením státního dluhu, přes snížení schodků rozpočtu státu (v roce 2016 zde byl dokonce přebytek státního rozpočtu), růstem reálných mezd a tak dále.

Obě dvě hlavní strany vládní koalice, ČSSD a hnutí ANO, se do sebe v průběhu květnové vládní krize pustily a od té doby vlastně z klinče, ve kterém se drží pod krkem, nevyšly. K vlastní škodě.

Vládní krize byla připsána – a je úplně jedno, zda oprávněně či nikoliv – na vrub ČSSD a k její tíži. Prostě ji chybělo jasné a úspěšné vyústění.

Ale vzájemné spory znechucují potenciální voliče obou stran. Obě velké vládní strany tak v posledních týdnech ztrácejí voliče. A třetí vládní straně, lidovcům, voliči neubývají, ale ani nepřibývají, a v nastávajících volbách tak získají zhruba tolik jako v předchozích volbách.

Podle nedávného průzkumu společnosti SANEP, která zjišťovala, co trápí obyvatele České republiky nejvíce a co v souvislosti se svými obavami očekávají od příští české vlády, vyšla zajímavá čísla.

Mezi ty největší problémy řadí 83,2 % respondentů nárůst uprchlíků v Evropě. Téměř stejný počet respondentů (81,4 %) vidí jako problém způsobující jejich obavy nárůst teroristických úroků v Evropě. A téměř čtyři pětiny respondentů vnímají jako předmět svých obav islamizaci Evropy (79,2 %). Můžeme tedy říci, že zhruba čtyři pětiny našich spoluobčanů se obírají v zásadě imaginárními hrozbami, které v naší zemi nepůsobí.

Uprchlíci se k nám nehrnou, v loňském roce v České republice bylo podáno 1478 žádostí o azyl a bylo vyhověno pouhopouhým 148 žádostem…

Mezinárodní teroristické útoky, zaplať pánbůh, u nás nejsou, a pokud naši političtí představitelé budou vystupovat tak neviditelně, jako zatím v Evropě vystupují, takové útoky nám asi ani nehrozí. Muslimská komunita u nás čítá podle dat z posledního sčítání občanů, 3358 lidí, takže vidět v ní hrozbu, je pro legraci. A naprostá většina českých muslimů je přitom zela tolerantní a státotvorná…

Jedna z dalších velkých hrozeb, kterou občané vidí, kromě cenzury médií (75,3 %), je organizovaný zločin (73,5 %). Česko není zrovna rejdištěm organizovaného zločinu jako některé státy na jihovýchodě Evropy, ale budiž. Je to pocitové a organizovaný zločin, byť u nás na úrovni Al Caponeho neexistuje, je potřeba sledovat a případně s ním stále tvrdě bojovat, aby se nestal skutečnou hrozbou.

Orientace velké části Čechů na virtuální problémy České republiky není až tak překvapivá. Česká politická elita, která dává jednoznačnou přednost svým momentálním a krátkodobým politickým zájmům před zájmy dlouhodobými, nenechává nit suchou ani na EU, a vlastně se ani nesnaží racionálně vysvětlovat problematiku migrace.

Od příští české vlády podle SANEPu Češi očekávají ze tří čtvrtin (74,3 %) nesmlouvavé hájení suverenity ČR v EU, včetně nedodržování uprchlických kvót a to i za cenu sankcí (71,3 %). Zhruba stejný počet respondentů (72,5 %) očekává od příští vlády zamezení zneužívání sociálního systému. Imaginární hrozby za hranicemi Čech jsou ohromnou příležitost pro obskurní a antisystémové strany. Stranou, která je mimo mainstream, je nesporně v první řadě komunistická strana, která alespoň podle průzkumů zaznamená lepší výsledek než v předchozích volbách.

Nejschopnější populista v zemi T. Okamura vybudoval během krátké doby, poté, co mu jeho bývalí vlastní kolegové uloupili stranu Úsvit, o které za týden po těchto volbach už nikdo nebude vědět, že existovala, novou politickou stranu SPD. Tato strana se vyžívá v xenofobii, útocích na islám, libuje si ve virtuálních hrozbách, kterým část občanů (a velmi řádných občanů, jak jsem se o tom i osobně přesvědčil) zcela důvěřuje. T. Okamura je schopen se svou rétorikou a dynamikou, kterou jeho podpora nabrala v posledních týdnech, dostat pro svou stranu i více než 10 % hlasů.

Další antisystémovou stranou jsou Piráti. V sousedním Německu před pár lety vystoupali na pódia v některých volebních kampaních a pronikli do některých zemských sněmů. Tam už ovšem mají svou budoucnost za sebou. U nás má tento spolek recesistů velkou budoucnost ještě před sebou. Netvrdím, že vše, co dělají, je hloupé. Jen jaksi nejsou připraveni k převzetí politické odpovědnosti. Některé představitele této strany-nestrany jsem viděl ve volebních debatách a chtělo se mi plakat, kam až to došlo....

Tři antisystémové strany, komunisté, Okamurovci a Piráti, každopádně mohou společně získat až třicet procent nebo i přes třicet procent hlasů. Volba antisystémových stran a alespoň domnělého nového větru v politice však není jen záležitostí České republiky

To, že rakouští voliči chtěli velkou změnu po letech velkých koalic, které Rakousku přinesly před sedmdesáti lety zcela nemyslitelný blahobyt a prosperitu země, je možná paradoxní, ale očekávatelné.

Nový kancléř Rakouska Kurz, 31letý mladík s mimořádným politickým talentem, ale bez velkých životních zkušeností, převzal z programu Svobodných řadu bodů a s nimi přetáhl k Lidové straně i část voličů Svobodných. Antisystémová strana Svobodných však i tak v rakouských volbách málem předskočila sociální demokraty. A s největší pravděpodobností se stane příští vládní stranou.

V rakouské politice se už zhruba tři desítky let v nejrůznějších funkcích a pozicích pohybuje muž jménem Pilz, který nyní odštěpil jistou frakci od strany Zelených. Deklaroval se jako politická změna a dostal se se svou novou stranou jako stranou změny do Spolkové rady.

Řekněme si otevřeně, že i velká část rakouských voličů hlasovala proti politickému establishmentu a proti jeho praktikám. A za velkou politickou změnu.

Koneckonců, v českých podmínkách je hnutí ANO stále ještě stranou, která deklaruje jako strana změny, a tuto stranu hodlá volit čtvrtina, a možná že i více, voličů…

Jak po volbách v česku?

Prakticky všechny významnější a významné politické strany v Česku deklarují, s kým po volbách nepůjdou do koalice. Zdá se tak, že současná koalice, alespoň podle silných řečí předáků dvou dalších koaličních stran stojících mimo hnutí ANO, nemá šanci na obnovení. Po volbách možná dojde k státotvornému ochlazení horkých hlav a politické strany spolu začnou konstruktivně jednat o vytvoření vládní koalice, či alespoň o vytvoření vlády.

Je velmi pravděpodobné, že sestavením vlády M. Zeman pověří po volbách A. Babiše či jiného představitele hnutí ANO. Veřejně se nejvíce spekuluje o ministru životního prostředí. Brabcovi. A pokud designovaný představitel hnutí ANO zjistí, že jedinou možností je mít menšinovou vládu s podporou napříč (jak budou oni tvrdit) Poslaneckou sněmovnou, bude zřejmé, že se otvírá cesta k úzké parlamentní spolupráci hnutí ANO, komunistů a Okamurovců.

To vůbec není vyloučený scénář. A další možností, která je v situaci velké rozdrobenosti politického spektra, když se podle průzkumů očekává, že do Sněmovny se dostanou zástupci osmi politických stran, rovněž velmi pravděpodobná, že vznikne práce pro prezidenta Zemana.

M. Zeman by v případě, že strany nebudou schopny složit vládní koalici, jistě rád přispěchal s vlastní vládou odborníků. Je otázka, kdo bude tím premiérem, který převede vládu obdobím, jež bude následovat před a po prezidentské volbě. A jistě to nebude tak úplně jednoduchá doba.

V každém případě se zdá být stále zřejmější, že na dobu relativně vysoké politické i ekonomické stability současné vlády budeme v krátké době vzpomínat s velkým sentimentem…