Zbyněk Fiala: Drahá bída

Předčasné volby mají nevýhodu v tom, že daly málo času k přípravám na kampaň. Plakáty mohly být břesknější, hesla svižnější. Tuto nevýhodu naštěstí zastiňuje fakt, že za tak krátký čas lidé nestihli zapomenout, jak pravice zkrachovala. Teď ještě, co nás to stálo a bude stát.

Je příznačné, že zaslepená honba za kořistí, která se v uplynulých letech stala normou, neztratila ostych ani před očima voličů na cestě k urnám. Ukazuje to pokus katolické církve urvat na poslední chvíli pár budov v areálu Pražského hradu. Zákon je zákon, dušují se preláti svatouškovsky nad normou o církevních restitucích. Shnilejší normu aby pohledal. Patří k těm, které konečně rozhoupaly policii, aby se zabývala zkorumpovaností poslanců. Policie se soustředila se na fakt, že rozhodující hlasování se odehrála až po té, co ochotní náhradníci vystřídali „trafikanty“. K tomu je třeba dodat, že i za těchto poměrů církevní restituce nemohly projít, proto se nakonec uplatnil trik s hlasováním o přestávce a předcházelo mu opakované porušení jednacího řádu. Prostě parní válec, který si s drobnými překážkami snadno poradí – než přejel i vládu.

Závěrečná předvolební masáž nyní vkládá všechny naděje do Andreje Babiše. Dokonce dostane v závěrečné televizní debatě samostatný blok, aby nenarážel na reálnou konkurenci a zazářil proti trpaslíkům. Stejná masáž, jen s jinými kousky, přecházela přímé volbě prezidenta a předtím krajským volbám. Přesto neuspěla.

Důmyslné byly také televizní debaty, ve kterých se představovali krajští lídři do sněmovních voleb. Vznikal neodbytný dojem, že blokují konfrontaci zásadních koncepcí a odvádějí řeč k nepodstatným technickým detailům. Přitom rozdíl tu je opravdu zásadní – pravice je generátorem dluhů a bídy. Umožňuje jí to rozvrácený stát. Fungující stát nemusí být dražší, je to spíše naopak. Když shrneme uplynulé období po volbách 2006, pak model, který pravice zavedla, se honosí štítkem „drahá bída“.

Nejde o výkřik, jde o čísla. Když porovnáme astronomický český dluh a přežívání většiny české společnosti poblíž hranice chudoby, vidíme názorně, jak je ta česká bída drahá. Petr Holub na Aktuálně udělal záslužnou práci, když porovnal růst sociálních nákladů na lidi zbavené pracovních příjmů v průběhu let pravice.

http://aktualne.centrum.cz/domaci/volby/clanek.phtml?id=793357

Oficiální statistiky nám tak sdělují, že během posledních pěti let vzrostl počet nezaměstnaných na dvojnásobek, stejně jako počet příjemců na živobytí, a ještě rychleji rostl počet příjemců příspěvků na bydlení.

Pod hranici chudoby přesto nepropadlo více lidí, než jich tam bylo před krizí, stále se pohybujeme pod hranicí deseti procent populace. Holub přinesl vysvětlení – mnohé dávky se platí déle než kdekoliv jinde nebo neomezeně dlouho, a tak rodiny nezaměstnaných s dětmi mohou přežívat na úrovni, ke které z druhé strany sestupují rodiny s podprůměrnými pracovními příjmy.

Definice hranice chudoby vychází z 60 procent mediánu příjmů v republice (medián, střední příjem, je zhruba o pětinu nižší než průměrný příjem). A protože reálné mzdy stagnovaly nebo klesaly a mzdový průměr uměle zvyšovala vrstvička nejlépe placených osob (které „dřou jako koně“), střed příjmů domácností nacházíme tam, kde je na západ od nás hluboká bída. Pro většinu domácností se tak stala hranice chudoby majákem, který mají stále na dohled. Přestože se státní dluh blíží ke dvěma bilionům korun.

Společenský model pravice tak spočívá v nákladném šíření rovnoměrně rozprostřené bídy. Je to jeden ze způsobů, jak mařit veřejné zdroje (v neproduktivní společnosti jsou sociální systémy stále nákladnější) a zatahovat stát i domácnosti do propasti dluhů.

Dluhy vnášejí mezi lidi kázeň - ti, co nemají, se dobrovolně podřizují těm, co mají. Přesněji, ti, co nemají, drží hubu, protože by mohli příjít o práci nebo o podporu. Také zadlužený stát je ovcí k ostříhání, protože se rád vzdá veřejných služeb, na které nemá, a svěří je spasitelským privatizátorům. Proto vládě nevadilo vykrádání rozpočtů korupčními veřejnými zakázkami nebo zneužívání i toho zlomku evropských dotací, který jsme vyčerpali, na naprosté nesmysly. Avšak ten, kdo si přeje pokračování tohoto modelu, musí počítat s tím, že nemůže dlouho vydržet. Je to model, ve kterém proti přírůstku dluhů nemáme žádné přírůstky schopnosti splácet, a takový model je přes všechny vypočtené výhody prostě finančně neudržitelný.

Britský časopis pro popularizaci vědy New Scientist přinesl zprávu o pozoruhodném výzkumu o zákonitostech rozpadu států s narůstajícími společenskými nerovnostmi.

http://www.newscientist.com/article/mg22029382.400-the-maths-that-saw-the-us-shutdown-coming.html#.UmjGVty-18E

Výzkum byl proveden v rámci oboru označovaném jako „matematická ekologie“, čímž se myslí modelování komplexních systémů. Autor Peter Turchin z Connecticutské univerzity ve Storrs komentoval nedávné dočasné uzavření federálních úřadů v USA v důsledku zablokování Kongresu neústupnou skupinkou Republikánů z Tea Party, a označil je za předvídatelnou událost. Byla tu řada dlouhodobých varovných signálů, na které nikdo nereagoval. Pokud by se pokračovalo dál beze změny kurzu, dopadne to podstatně hůř než teď.

Turchinovy modely, podle kterých lze vystopovat historické cykly vzestupu a pádů společností, mají přehledný základ. Většinu společnosti tvoří lidé pracující za mzdu, zatímco zaměstnavatelů je nepatrné procento. V průběhu času přibývají uchazeči o práci rychleji než pracovní místa a přetlak nabídky stlačuje mzdy dolů. V USA průměrné reálné mzdy od 70. let minulého století stagnují, přestože HDP rostl. To zvyšuje bohatství těch nahoře. Jednou získaná výhoda má přitom vlastnosti pozitivní zpětné vazby a zvyšuje nejvyšší příjmy stále rychleji.

Zvedá se i vzdělanostní úroveň obyvatelstva a otvírají se šance dalším jednotlivcům, aby pronikli nahoru. Nakonec i nahoře začíná být těsno a rozpoutá se nelítostný boj o lukrativní místa. Souboje konkurenčních kmotrovských sítí (rival patronage networks) jsou stále tvrdší.

„Vždycky tu byly ideologické rozdíly, ale nadprodukce elit vysvětluje, proč je konkurence tak tvrdá a chybí vůle ke kompromisům,“ říká Turchin. Téma, kvůli kterému nakonec vznikne otevřený konflikt, může být nepodstatné, klíčové je působení hlubších sociálních sil. „Toto politické pokrytectví je pak provázeno nespokojeností zaměstnanců, kteří dostávají méně a méně, a narůstající hrozbou státního bankrotu v důsledku utrácení elit majících přístup k veřejným výdajům.“

Matematický model vyžaduje data. Turchin sáhl do statistik z minulého století a porovnával proměnné, jako jsou nabídka pracovního trhu, indikátory zdravotního stavu obyvatelstva, příjmová nerovnost spolu s čísly o počtech a chování elit. Všechny tyto údaje rostly nebo klesaly souběžně, jak to předpověděla jeho teorie. A každý velký příliv pracovní síly a vyvrcholení nerovností vyústily do výbuchu politického násilí.

Redakci týdeníku New Scientist stál tento příspěvek za úvodník, ve kterém poukazuje i na další slabiny současného společenského uspořádání. Například, že mnohé instituce nebyly konstruovány pro věk internetu a dostupné komunikace. Jsou postaveny na hierarchii, zatímco reálný život směřuje k rozptýlené decentralizaci. Taková společnost také spěje k otřesům.

Česká levice bere vážně nerovnosti, ale decentralizaci zatím nepovažuje za silné téma. To nás může strhnout do jiného zničujícího cyklu, kdy se budou vytvářet pracovní místa na výstavbě pyramid, jako je Temelín nebo průplav Volha – Don, se kterými uvázneme po další desetiletí v mizejícím století páry. Jenže to se dá levici rozmluvit. Zato chamtivost a zaslepené nadhánění kořisti se pravici rozmluvit nedá, od toho tu je.

Snad to nad volební urnou napadne víc lidí. Já tvrdím, že ano.