Trumpova cla míří na Evropu

Doba je vrtkavá, a tak najednou z ničeho nic přiletěla z Washingtonu zpráva, že Donald Trump napaří EU cla od 1. června ve výši 50 procent. Historicky se tato cla pohybovala pod 10 procenty, takže střelil opravdu vysoko. O pár hodin později byl vyjednán odklad o pár týdnů do konce tříměsíční lhůty, kdy má vypršet odklad širšího balíku „recipročních“ cel. Problém však zůstává. Co budeme dělat?

Je to historický zlom? Možná, a může být k lepšímu, když k tomu přistoupíme s chladnou hlavou a začneme se starat o opravdové české národní zájmy.

Na Česko by dopadla Trumpova cla hlavně nepřímo, protože jsme subdodavatelé, často s nižší přidanou hodnotou. V roce 2023 směřovalo 80 % celkového českého vývozu do zemí Evropské unie. Vývoz jen do Německa činil 30 procent českého exportu. V absolutních číslech měl vývoz do EU hodnotu 3,6 bilionu korun, z toho do Německa jeden bilion korun. Porovnejme to s HDP ČR, který činil toho roku 7,6 bilionu korun.

Je zřejmé, jak málo můžeme sami ovlivnit a jak to schytáme, když se v zahraničí něco nepříznivého pohne (asymetrický šok). Česká chlouba v podobě úspěšné exportní strategie dozrála do stavu, kdy nás svírá extrémní závislost na úzkém okruhu zahraničních trhů.

Uvedené obrovské číslo – oněch 80 procent českého exportu, které jdou jen do EU – bychom proto měli mít stále na paměti, když čteme běžná česká doporučení, že nové obchodní bariéry v obchodu s USA by se měly řešit dalším usnadněním podmínek pro vnitřní obchod v EU. Teď bychom měli myslet spíše na obranu národní ekonomiky než na zvyšování expanze mimo kontrolu.

Větší otevřenost přeje silnějším. Proto ji prosazují, ale jen po dobu své dominance. Uzavírání americké ekonomiky signalizuje, že USA jsou nuceny z této pozice ustupovat a začít se bránit. Českou šanci proto hledejme také na straně defenzívy. Využijme snižování amerického vlivu, oslabování hegemona, nezbabrejme to pouhým přeskupováním závislosti.

Přehledně je struktura obchodu EU s USA vyjádřena krabicovým grafem třeba na portále CEPII (francouzský institut pro výzkum v mezinárodní ekonomii Centre d'Études Prospectives et d'Informations Internationales, který je součástí úřadu předsedy vlády).

https://www.cepii.fr/visualdata/trade_eu_usa/trade_eu_usa.html

Nás pochopitelně nejvíc zajímá vývoz zboží do USA, kdyby na něj dopadla sekera 50 procentního cla. 

Obchodní konflikt mezi USA a EU nejvíc dopadá na Německo. Německá ekonomika je patrně nejotevřenější na světě, podíl německého vývozu na HDP, kdy se součet dovozu a vývozu blíží 90 procentům, je vyšší než v Číně, a ještě větší je rozdíl v obchodních přebytcích. Proto to dopadne disproporčně víc i na Česko, které je na Německo tak úzce nalepeno.

Česka se nejvíc týká vývoz německých aut, kde jsme zapojeni do dodavatelského řetězce. Jak vyčteme z prvního grafu zmíněného francouzského výzkumáku (fialová vpravo dole), vývoz aut činí 9 procent exportu EU do USA. Podle prvních odhadů clo ve výši 50 procent by zvýšilo ceny německých aut na americkém trhu o 15–20 procent a snížilo prodeje o 30 procent.

Auta a stroje však nejsou na prvním místě z hlediska vývozu EU do USA, tam figurují léčiva, farmaceutické výrobky a další chemie (skoro 30 procent, oranžová krabice vlevo dole). Na Německo by tak ještě více dopadly důsledky omezení v tomto segmentu, kde má rozhodující podíl v evropském vývozu spolu s Irskem. To už jde více mimo nás.

Něco se vyváží z Česka do USA napřímo jako třeba nemocniční lůžka. Tam by byl okamžitý dopad velký, ale řešení by jistě našli. Pro celou ekonomiku jsou však potřeba strategická řešení.

Máme jedinečnou příležitost pochopit, že jsme to s tou exportní orientací přehnali. A dorazili to úzkou výrobní orientací. V Česku a Slovensku je největší koncentrace automobilového průmyslu na světě.

Zahraniční ovládnutí české ekonomiky dosáhlo té míry, že třeba ekonomka Švihlíková už řadu let hodnotí Česko jako kolonii (Ilona Švihlíková: Jak jsme se stali kolonií. Rybka Publishers 2015.). Naše výhoda pro partnery spočívá v nebetyčné skromnosti, v ochotě pracovat za zlomek běžné mzdy. Ta vyhraje vždycky, a jen analytici budou zkoumat, kdo nás momentálně nejvíc odírá. Jako kolonie máme tedy budoucnost jistou. Otázka zní, zda o to stojíme. A taky jestli se najde někdo, kdo by nabídl strategie větší ekonomické suverenity.

Obchodní přebytky jsou fakticky jevem globální makroekonomické nerovnováhy. Je to jednoduchá matematika, proti přebytkům na straně dodavatelů nutně stojí schodky na straně odběratelů. Pokud tedy nechcete dodávat zadarmo. Vysoká exportní úspěšnost je tak vysoce závislá na platební schopnosti nebo ochotě odběratelů. A na hladkém fungování celého systému.

Když se objeví černá labuť jako Trump, který do toho hodil vidle, úspěchy nabírají opačná znaménka. Peníze, se kterými počítáte jako s příjmy, se překlopí do závazků, do nákladů z přerostlé běžné činnosti, které není z čeho hradit.

Německo je tedy současně extrémně silné i extrémně zranitelné, a Česko to schytá násobně, protože nemá žádné silné karty, jak by řekl Donald Trump. Je odkázáno na reakce partnerů, kteří mohou dát přednost potřebám domácích ekonomik v zemích podnikových centrál.

Možnou českou ústupovou cestu představuje posilování výroby pro domácí trh. Orientace na větší soběstačnost, na růst všech regionů, nejen průmyslových center, a na spotřebu s využitím domácích zdrojů. To chvíli potrvá a není to zadarmo. O to víc nám budou chybět peníze vyházené za americké zbraně.

Myslím, že to je klíčový podnět pro startující předvolební debatu.