Zbyněk Fiala: Business model

Evropští vůdcové byli v Bruselu zaskočeni tureckou přímočarostí. Pokud má někdo problém s uprchlíky, jsou to přece Turci sami, mají jich doma tři miliony. To je zásoba, která třikrát převyšuje počet těch, kdo překonali těch pár kilometrů mořské hladiny, aby přistály na některém z nejbližších řeckých ostrovů. Tak jak by mohli Evropě pomáhat?

Jsou nanejvýš ochotni vyměnit kus za kus – jeden nelegální migrant v Evropě za jednoho legálního z tureckých uprchlických táborů. Zároveň lodě NATO v Egejském moři budou smět zastavit nelegální uprchlíky už na moři a vracet je na turecký břeh. Toť vše. Stojí to šest miliard euro za dva roky. Šest miliard za signál, že jinak než legálně do EU vstoupit nelze.

Máme tak týden na rozmyšlenou, zda dáme šest miliard euro za službu spočívající ve zmaření obchodního modelu pašeráckých gangů. Jejich zisky neznáme, ale lidé z přetížených kocábek, které někdy dopluly a někdy nedopluly k řeckým nebo italským břehům, běžně mluvili o sazbách v desítkách tisíc dolarů. Znásobte to milionem.

Kdo vydělá, kdo prodělá? Jak spočítat, zda se to vyplatí?

Pašeráci mají přijít o kšeft, ale spadnou do toho i ti, kdo už dostatečně vykrváceli, aby se do Evropy dostali. Budou vraceni, to taky není zadarmo. A k tomu Evropa zaplatí dalších šest miliard euro plus náklady na přijetí a integraci stejného počtu legitimních uprchlíků, které si z Turecka přiveze.

Turecký business model počítá s tím, že si částečně pokryje náklady toho, co by se muselo hradit ze svého. Přelidněné uprchlické tábory už tam mají léta, ale to je náklad přístupu, který vnímal válku v Sýrii jako příležitost. Teď chce Turecko dosáhnout obnovení zamrzlých jednání o vstupu do EU, což je další podmínka z jeho nabídky. Spolu s požadavkem, aby Turci mohli do Schengenu bezvizově už od začátku prázdnin, tedy o pár měsíců dřív, než jim bylo slíbeno. To je třeba k těm šesti miliardám přičíst.

Summit Evropské unie nad těmito nečekanými návrhy proběhl v rozrušení, ale je to ložená hra, k vyjednávání toho moc není. Největší ekonomická velmoc světa couvne před nesrovnatelně slabší rozvojovkou, která žádá, aby dostala všechno za nic. Dostat to může. Připomíná to známý vtip o tom, jak zažít pocit opravdové úlevy: Chvilku se mlaťte kladivem do palce, a pak zkuste přestat.

Není možné donekonečna pokračovat s politikou, v jejímž výsledku se zoufalí lidé někde hromadí. Lidé, kteří musí nocovat s dětmi v zimním dešti jako na hranicích Makedonie, nebo ztuhnout v beznaději v řeckých přelidněných táborech, měnících se – slovy premiéra Tsiprase – ve skladiště duší. Nelze připustit, aby Evropská unie dostávala v očích svých obyvatel podobu existenčního ohrožení, které si bezohledně vyhledává ty, kdo se nedokážou bránit.

Business model EU musí ke zmíněným šesti miliardám euro ještě hodně přičíst. Například aby se ulevilo Řecku a tam, kde je nejakutnější problém. Avšak velké peníze mohou i ve chvílích prohry sloužit taky jako investice, pokud dokážeme protáhnout časový horizont i dál, než kde lze zahlédnout nejbližší volby. Na časový horizont, ve kterém se cizinci stihnou změnit v našince.

Když zapátráte doma v pokladech po prababičce, najdete možná československou předválečnou bankovku, jejíž hodnota je vypsána v šesti jazycích – česky, slovensky, německy, maďarsky, polsky a rusínsky – a to tu byli i jiní. Neskončilo to kvůli nám. Nejsme xenofobní založením. Dalo dost práce nás převychovat.

Cizinci přicházeli do Evropy vždycky. I my jsme cizinci. Nejstarší obměna evropského obyvatelstva (když pomineme dosud neprozkoumané soužití s Neandrtálci) prý proběhla na začátku konce poslední doby ledové, před 14,5 tisíci lety. Přišla nová vlna příchozích a dokázala vytlačit ty, kdo odolávali ve studených časech. Vyčteme to prý z DNA z mitochondrií, které se dědí jen po matce. Že by přišli ještě větší tvrďáci? Nebo těch původních bylo jen málo a s pajdavýma revmatickýma nohama?

Také Slované prý přišli do Evropy v době klimatických změn. Bránu otevřela pozdně antická malá doba ledová, která je podle nejnovějších údajů datována 536 – 660 (s výbuchy sopek na začátku). Pak se tu prohnali Hunové, Tataříni, Mongolové. Pofrancouzštěná jména v českých a moravských vesnicích, připomínají, že tu něco zanechal i Napolijón.

Německý business model s uprchlíky vnímám jako rozšíření vlivového území nikoliv železem a ohněm, jak se to dělávalo, ale jeho pravým opakem, humanitární pomocí. Nemá cenu předpovídat, kolik Syřanů a Iráčanů v zemi zůstane a zda si přizvou rodiny. Když se to nepopere, a to nechceme, lidé se naučí jazyky, vzniknou blízké vztahy, vyroste nová inteligence. Nejde jen o doplnění pracovních sil na šedivějícím kontinentu, jak to všichni přemílají. Rozšíří se zóna bezprostředního ekonomického vlivu, upevní se obchodní spojení, plynule se naváže na britský ústup ze slávy.

Zvedne se sebevědomí EU při obhajobě zahraničních zájmů. Přinutí to ke vzniku evropských institucí, které mohou tyto zájmy hájit.

Němci už mají zkušenost s Turky. Z někdejších smrtelných nepřátel vznikli partneři. Dobové představy o partnerství se mohou měnit, ale v minulých staletích byla Evropa sjednocována, jen když byli Turci před branami. Teď je pro změnu EU u tureckých bran a může si klást jinou sadu podmínek, než je současné kdy, kam, kolik a za kolik. Členství v EU je neslučitelné s nenávistným islamismem. Vyhlídka na členství umožňuje, aby to relevantní politické síly mohly prosazovat. I nám to pomůže pochopit, že ani křesťanská tradice nesmí v našich rukou skončit jako zlovolný bič Boží.

Český business model je nečitelný. Může to být tím, že nevíme, co chceme. Bojíme se jakékoliv změny. Ne já, nebo většina čtenářů nebo dokonce většina obyvatel. Kdo by nechtěl změnu k lepšímu? Jenže hospodářská a politická moc, kterou si urvalo pár vyvolených, nemá jiné vyhlídky, než odolávat erozi. Pro ně bude každá změna k horšímu.

Stačí si povšimnout, jak důkladně se tady nic nesmí – nesmí se opravdová družstva nebo zaměstnanecké akcie, nesmí se kampeličky, nesmí se produktivní obecní vlastnictví, které by lidi sdružovalo při naplňování jejich existenčních zájmů. Nesmí se další slunečníky a větrníky. Smí se individuální hypotéky, kdo se zadluží, nezlobí. Smí se bojovat za vyšší minimální mzdu, protože život se má točit jenom kolem minima. Smí se mudrovat, že daně ničí podnikání. Smí se předstírat, že církev plní v zemi nějakou funkci. A že si na nás cizí Pámbu (jako Jožin z bažin) zuby brousí. „Oloupe a sní,“ bála se bubáka moje neteřinka.

Proti uprchlíkům řveme v Evropě nejvíc, ale nikoliv proto, že by nás mohli nějak zaskočit. Kolik tu bývalo Řeků, Korejců, Vietnamců, Kubánců, se kterými se ti starší přátelili? Mohli jsme se přátelit i nadále, kdyby někdo nepřinesl business model založený na nenávistných heslech k těmto zemím.

Nyní si připíšeme další kapitolu našich slavných proher, když se stejně budeme muset s přídělem uprchlíků smířit. Je to prohra bezradné politiky, ne občanů. Konkrétní lidské zkušenosti obyčejně vyznívají dobře. Na fakultě jsme měli ve třídě syrského básníka, ale ověřit se to nedalo, jeho verše zněly jako ptačí švehol. Nedávno mi na Barrandově srovnal záda fyzioterapeut z libanonského Údolí Bikaa, a skvěle. Zuby mi zase vsadil do chátrající kosti íránský chirurg z pražského stomatologického ústavu. Nevím, jestli to hodnotit jenom jako zvládnutý business model. Nikdo z nás není jen obchodní případ.