Zbyněk Fiala: Hrátky s korunou to nespraví

Nad důvody zásahu ČNB ve prospěch oslabení kurzu koruny kroutí hlavou makroekonom odborářské centrály ČMKOS Jaroslav Ungerman ve velice zajímavém příspěvku na Britských listech.

http://www.blisty.cz/art/71091.html

Poznamenává, že inflace sice klesá, ale vývoj v ČR není nijak atypický – harmonizovaný index spotřebitelských cen se v říjnu meziročně zvýšil v celé EU o 0,7 % a v ČR o 0,8 %, ale eurozóna nepůsobí dojmem, že by v tom viděla důvod pro nějakou akci. V Česku pomohly k nižší inflaci zejména pokles cen telekomunikačních služeb o 11 procent (z předchozí předražené úrovně) a důsledky mírného poklesu ceny ropy na světových trzích.

Ceny potravin, které se nejvíc týkají rozpočtů domácností s nižšími příjmy, dlouhodobě rostou, od roku 2005 už o 28 procent, a přispěl k tomu růst DPH na trojnásobek. V pozadí je to složitější - ceny rostlinné produkce (ceny výrobců) teď klesají (ale to je problém pojetí českého zemědělství, ve kterém dominuje velkoplošná výroba komodit – monokultury obilí, energetické plodiny – a kde se dá uspět jen ořezáváním nákladů, mizernými mzdami a přehlížením devastace orné půdy, vod a přírody vůbec). Zato ceny masa rostou, meziročně o více než 6 procent.

Není za co

Průměrné příjmy domácností poklesly, při započtení inflace dokonce o 530 korun měsíčně. Proto klesají i přírůstky vkladů obyvatelstva (dokonce i podle vlastních údajů centrální banky jsou nejnižší od roku 2005). Průzkum finančních rezerv domácností přitom ukazuje, že ubývá těch, kdo si mohou dovolit šetřit. Třetina domácností žije takříkajíc z ruky do huby, s finanční rezervou nanejvýš na měsíc. A ty může jakýkoliv výkyv příjmů – či zdražení – dostat rychle do bezvýchodné situace, protože na ně nastoupí nikým neregulovaní lichváři a exekutoři.

Představa, že lidé odkládají spotřebu kvůli slevám – jak se odvážil tvrdit guvernér centrální banky Miroslav Singer, když vysvětloval důvody měnové intervence ČNB, - si plete marketingový trik s realitou. Jedná se o „slevy“ z uměle zvýšených cen, které prodejce nemínil vážně. Stačí porovnat ceny u nás a v zahraničí. Tyto „slevy“ budou vždycky, a vždycky někdo naletí.

Jinou věcí by bylo, kdyby se ČNB rozhodla nadhánět v předvánočním období ty kupující, kteří by normálně dali přednost posezónnímu výprodeji. Vylepšila by se letošní čísla HDP (vysvědčení současné a předchozí vlády) a prohloubil by se pokles tržeb v příštích měsících (vysvědčení vlády nové).

Chybí spíš dovoz

A jak je to s podporou exportu? Potřebuje drsné oslabení koruny? Také tady je záměr daleko od reality. „Za devět měsíců letošního roku dosáhlo aktivní saldo zahraničního obchodu rekordní hodnoty – více než 270 mld. Kč - a je o více než 15 % vyšší než v minulém roce. Lze očekávat, že v letošním roce skončí celková bilance zahraničního obchodu s rekordním přebytkem – vyšším než desetina celkového objemu vývozu. Dosud nikdy nebyla dosaženo tak velkého aktivního salda zahraničního obchodu,“ připomíná odborářský makroekonom.

Vysoké aktivní saldo obchodní bilance, jinými slovy, vysoký přebytek vývozů nad dovozy je způsoben hlavně tím, že váznou investice. Prudký propad fixních investic je nejvýraznějším rysem české hospodářské recese a vlastně celého období od roku 2009. Měkčí koruna to jen zkomplikuje, alespoň všude tam, kde se investice neobejde bez dovozu nějakého zařízení. Na druhou stanu, rostoucí obchodní přebytky povedou spíše k posilování koruny, takže tady se centrální banka pere s trhem.

Devalvací k devastaci

Může to být horší. Z dalšího Ungermanova výkladu vyplývá, že devalvace na podporu exportu může mít podobný efekt, jako když chceme potlačit chřipku naočkováním souchotin:

„Většina obchodů dnes probíhá na základě dlouhodobých smluv a sotva lze očekávat, že se v jejich rámci dá nějak podstatně navyšovat dohodnutý objem zboží - především za situace, kdy většina dodávek je v podobě komponentů či subdodávek. Nejsnazší možnost zvýšení objemu dodávek je tam, kde jde o suroviny či výrobky s nízkou přidanou hodnotou.

Podobnou devalvaci, nominálně však mnohem větší, již česká ekonomika zažila v roce 1990, a to je ještě v živé paměti. Tehdy působila na prudké zvýšení exportu, ale především v sortimentech s nízkou přidanou hodnotou, také vedla k rozvinutí práce ve mzdě atd. Jejím důsledkem byl kvalitativní sestup české produkce od finality do nižších zpracovatelských etáží – k dodávkám dílů, polotovarů atd.“

Je to nástroj, jak udělat z relativně suverénní země kolonii. ČNB přitom zasáhla proti koruně ve chvíli, kdy se konečně začala z devalvační devastace z počátku 90. let vyhrabávat. Férová směnná hodnota je v současné době odhadována na úrovni 24 korun za euro. Pomůže domácím výrobcům, když ji znovu oslabíme? Těžko, připomíná Ungerman: „Vyrábějí se snad v ČR počítače, mobilní telefony či chladničky, pračky atd.?“ Nanejvýš montují – ale z dovezených součástek.

Závěr – současná devalvace zvýšila odstup naší životní úrovně od našich sousedů o zhruba 5 – 8 procent.

Ungerman dále nabízí sadu návrhů, ale ty doporučuji k samostatnému prostudování.

Dvě ekonomiky

Dovolím si na konec pár poznámek, které se týkají širšího rámce zásahu ČNB na oslabení kurzu koruny. Jakákoliv statistická data na podporu takového kroku mají klíčovou slabinu – máme dvě ekonomiky, které se vyvíjejí dost nezávisle a představují zhruba dvě odlišné poloviny HDP. Exportní firmy zahraničních vlastníků jsou součástí globalizace a snižují svoji závislost na domácích poměrech. Mají financování navázané na zdroje a podmínky, které zařídila centrála. Daně platí podle vlastního uvážení díky vnitropodnikovým přesunům nákladů a zisků. Dlouhodobě plánují a důkladně své záměry zajišťují. Je jim víceméně jedno, co si ČNB nebo vláda vymyslí.

Druhou polovinu tvoří domácí ekonomika závislá na podporách a dotacích. Ta je plně v rukou centrálních rozhodnutí. Nejvíc zatím zabral totální útlum výběru daní a kontrolních mechanismů, takže kvete hlavně šedá ekonomika, jak jsme názorně pocítili při metylové aféře, nebo v neutuchající nabídce rychlých půjček a vymáhání dluhů. Za něco může vláda, za něco centrální banka, která dala od značné části finančního oběhu ruce pryč.

V posledních letech se do toho začalo vkliňovat vytloukání renty z veřejných služeb a evropských zdrojů, kdy se nejprve uměle vytvoří problém, a pak se odkloní penězovody pod záminkou řešení. Typickým příkladem je privatizace zdravotnictví, která zhoršuje péči za více peněz.

Moc a pohodlí

Většina problémů je ve vládní politice, centrální banka to nemůže zachraňovat – ale ani se o to nikdy moc nepokoušela, starala se hlavně o vlastní moc a pohodlí. Stačí porovnat nezávislost britské Bank of England, která dělá klíčová rozhodnutí až po dohodě s ministerstvem financí, a absurdní nezávislost po česku na čemkoliv.

ČNB má potenciál škodit, ale nutno uznat, že v posledních letech neškodila. Nicméně vleče za sebou špatná rozhodnutí z minulosti, se kterými si neví rady. Jedním z nich byl prodej měnového zlata. Krátkodobý zisk zadělal na dlouhodobé ztráty. ČNB pak strašně prodělávala na jinak blahodárném posilování koruny, které nás přibližovalo k vyspělým zemím. Jenže když se tou sílící korunou přepočetly také devizové rezervy centrální banky, jejich hodnota klesala a vznikala ztráta ČNB. Cena zlata na světový trzích však rostla. Kdybychom si ponechali měnové zlato, byla by tu perspektiva, že v určitém okamžiku – například v době vstupu do eurozóny – zlato přeceníme na aktuální cenu a díra se srovná. Tuto šanci jsme ztratili, zlato je pryč. Tak se to nadhání zdražováním dovozu a chudnutím českých domácností.

Války už byly

Hlavním zdrojem moci centrální banky je manipulace úrokovými sazbami. Dlouhá období vysokých sazeb bývají spíše obdobím zpupnosti centrálních bankéřů než čeho jiného. Ke cti Singerova vedení ČNB je třeba říci, že se o nic takového nepokoušelo nebo toho nechalo hned v zárodku. Zavedlo velice kvalitní systém informovanosti o měnovém a finančním systému a celkově větší průhlednost rozhodnutí. Avšak ČNB toho moc nedělala. Couvala před vládou, nepostavila se za přijetí eura, pasivně vystřílela úrokový prach až skončila s nulou (základních úrokových sazeb). Teď ji omrzelo procitnutí v bezmoci, a je jedno, zda se to rozleželo v hlavě samo, nebo to tam někdo zvenčí vecpal.

Z minulosti pamatujeme i válku mezi ČNB a vládou, když se v časech Tošovského centrální banka snažila premiéru Klausovi předložit účet za jeho šílenou hospodářskou politiku. Tenkrát jsme byli svědky souběhu zvyšování úrokových sazeb a posilování měny. Nakonec se to zhroutilo, ale Klaus padl a mohlo se začít znova (a Tošovský se stal v mezičase premiérem). Jenže centrální banka pak protahovala období vysokých sazeb donekonečna a pomohla tak zdemoralizovat bankovní sektor, protože na tak vysoké úroky už nikdo neměl. Zastavilo to až Tůmovo vedení centrální banky, ale účet za zhroucení komerčních bank nesla Zemanova vláda.

Od té doby máme banky čisté – ale v zahraničních rukou. V této zemi už nám nic cennějšího nepatří. Je třeba přemýšlet o nápravě, ale hrátky s korunou to nespraví.