Antonín Rašek: Nepříliš přívětivý současný svět

Je to velké vítězství amerického lidu?

Nemusí být člověk pamětníkem, aby tuhle story nepovažoval za evergreen. Kolikrát se už opakovala zpráva, že "obě komory amerického Kongresu schválily zákon o zvýšení limitu státního dluhu a odvrátily tak hrozící platební neschopnost americké vlády". Tentokrát to je o 2,5 bilionu dolarů, tedy 56 bilionů korun. Nový strop vládního dluhu je schváleným opatřením zvýšen na 31,4 bilionu dolarů (706 bilionů korun).

Prezident Joe Biden zákon rád podepíše, vždyť se o něj osobně zasloužil a má z něj určitě radost. Snad jen pocitem nesmírného ulehčení lze vysvětlit jeho údajný výrok, že "jde o velké vítězství amerického lidu". Toho se okamžitě chytla naše média.

Maně si vždy vzpomenu na A. J. Liehma, jemuž jeho matka řekla, že "když se narodila, tak ničemu nerozuměla, a teď ve stáří přestává všemu rozumět".  Představte si, že by před český národ odkojený Haškovým Švejkem předstoupil prezident, premiér nebo ministr financí, který by po schválení státního rozpočtu s třistamiliardovým schodku řekl, že je to velké vítězství českého lidu. Někomu by to mohlo připomínat absurdní výraz orwellovského typu ptydepe z Havlovy hry Vyrozumění, který vymyslel jeho bratr Miloš k označení logik vyjadřování politiků.

Jenže před citovanou větou Biden řekl, že "svět si může odd1ychnout, USA odvrátily bankrot". V tom má ve shodě s podstatnou částí ekonomů pravdu. Spojené státy stále mají vážný vliv nejen na světovou ekonomiku. Nezaznělo proto z Bílého dom v tomto duchu, že spíše jde o velké vítězství pro americký lid, jak to řekl jinak šéf Sněmovny reprezentantů Kevin McCarthy?

Ale dluhy jsou dluhy, zvláště když se nestále zvyšují. Již nyní Američané z nich platí jen na úrocích ročně tolik, kolik vydávají na národní obranu.

Zhlédl se Putin v Hérostratovi?

Učební osnovy Hérostrata nemohly vynechat, byl pro svůj čin a zvláště jeho motiv nepřehlédnutelný. To on ve čtvrtém století před Kristem zapálil v Efesu Artemidin chrám, aby se alespoň něčím proslavil. Byl za to odsouzen k trestu smrti a stejný osud hrozil tomu, kdo by se o něm jenom zmínil. Tím se nakonec skutkem slavným stal. Jinak by neopomněl o něm psát mimo jiných Jean-Paul Sartre, složit operu Juan Hidalgo de Polanco a Grigorij Izrailevič Gorin napsat tragikomedii Zapomeňte na Hérostrata! Tu hru mohl někdo z pamětníků vidět v roce 1975 v Městských divadlech pražských v hlavní roli s Václavem Postráneckým a v roli vladaře s Václavem Voskou.

Hérostratos se přinejmenším zasloužil o to, že se v psychologii používá pojem herostratismus jako chorobná touha stát se za každou cenu slavným. Těžko soudit, jak dalece efeský žhář uvízl ve vědomí Vladimira Putina. Ale jeho touhy stát se velkým si všimli už radní v Petrohradu, a proto ho raději poslali do Moskvy, aby mu tam jeho politickou kariéru ukončili. Jenže on se s Jelcinovou pomocí za slib jeho beztrestnost stal ruským prezidentem. A zprvu určitě ne zrovna neúspěšným. Zatočil s mnohými oligarchy, aby alespoň něco zbylo na jeho blízké. Dal do pořádku státní kasu, aby státní úředníci a vojáci i v plukovnických hodnostech dostali po několika měsících plat a důchodci skromnou penzi. Postavení si upevnil i čečenskými válkami a připojením Krymu k Rusku.

Nemohlo být překvapením, že si zajistil vládu až do roku 2036. Také proto, že Rusové vždy trpěli pocitem vnějším ohrožením, který v nich rozšiřující se Severoatlantická aliance prohloubila. Putinova snaha vrátit Rusku minulou velikost nebyla většině Rusů po celou tisíciletou historii vzdálená.

A tak si mohl dovolit, stejně jako kdysi Kim Ir-sen, stát se tu nejlepším střelcem, lovcem, plavcem či kdovíčím. Až se nakonec objevil televizní šot, jak kráčí na rudém koberci kremelskou chodbou, vojáci v carských uniformách mu otevírají dveře, aby stanul před ministry své vlády stojícími v pozoru a vladařský pohybem ruky jim dal milostivý pokyn, aby usedli: tím mohlo být lidem jasno.

Ne všem. Zatímco mnozí lidé s kritickou sebereflexí i oprávněně přiznávají naše chyby v praktické politice vůči Rusku, druzí se zhlížejí ve vládě pevné ruky. U značné části Putinových sympatizantů a obdivovatelů jde však spíše o zástupnou roli, pod níž lze odhalit frustraci z jejich pocitu neúspěšnosti v podmínkách liberální demokracie. Stačí se ale zeptat, zda by žili rádi v Rusku nebo v Číně.        

Ale v životě autokratů a diktátorů dochází často ke zlomu a k rozhodnutí, které by mělo vést k upevnění jejich moci či dosažení jejich dobyvatelských či jiných cílů. Tak z podobných důvodů vyrazili do válek například César a Napoleon.

Vladimir Putin mohl usoudit, že Aliance se až příliš blíží k jeho hranicím a Ukrajina vojensky sílí. Mohl ho povzbudit chaotických odchod spojenců z Afghánistánu a falešné přesvědčení, že jeho desetiletá reforma armády dopadla úspěšně. Asi to trvalo jen do momentu, než vojsko vyrazilo do pole. Poté bylo zřejmé, že Rusko bez jaderných zbraní není schopné vést úspěšnou klasickou válku nejen proti Evropě, ale ani proti Ukrajině. Putin nejspíš nepočítal s postojem ukrajinského prezidenta Volodymyra Zelenského a s odporem Ukrajinců, ale stejně tak se světovou reakcí, zejména se sérií sankcí a s dodávkami stále modernějších zbraní ze Západu. Zklamal ho i odmítavý postoj Číny a Indie k potenciálnímu použití taktických jadernách zbraní.

Ať už existují nejrůznější scénáře o vyústění války a někdy na obou bojujících stranách spíše zbožná přání, Rusové musejí stále hlouběji sahat do strategických rezerv, ozbrojený konflikt se dostává do patové situace. Pád Putina v reálném čase lze jen těžko očekávat. Jednání mohou být úspěšná s vysokou pravděpodobností jen v případě, že je s Moskvou povede Washington. V opačném případě konflikt přeroste v zamrzlý, nejspíš v podobě příměří jako mezi dvěma korejskými státy. V případě pokračování západní pomoci při poválečné ukrajinské rekonstrukci, oslabené Rusko bude těžko snášet její rozvoj. Bude to součástí pokračujícího nákladného střetu dvou systémů.

Chování národů a jejich politických elit znovu determinuje minulost

I přes kritické postoje k Visegrádské čtyřce i přesvědčení našeho prezidenta, že toto mezinárodní uskupení potřebuje nové paradigma, se v polských Katovicích poosmé sešly naše a polská vláda. A je to z mnoha důvodů dobře: s kým mít co nejlepší vzájemné vztahy než právě se sousedy?

Jednalo se zejména o pomoci Ukrajině, spolupráci v energetice a v dopravní infrastruktuře i o aktuální agendě Evropské unie. Dominantní je logicky trvající válka na Ukrajině. Představa, že po rozpadu bipolarity se situace ve světě stane bezpečnější, se touto válkou ukázala jako iluze. Ať už příčiny byly jakékoli, Rusko po rozpadu Sovětského svazu začalo žít i v ideologicky zneužívaných obavách o své hranice, a nezareagovalo jinak než návratem k historickým vzorcům chování, snahou přisvojovat si cizí či své někdejší území a rozšiřovat sféru vlivu. To navozuje obecnější otázku, zda chování národů a jejich politických elit není místo hledání nových a modernějších východisek stále a podstatně determinováno historií.

Platí to i o zemích V4. Jejich aktuální reakce na komplikovanou situaci se až příliš připomínají druhou polovinu třicátých let minulého století, kdy si jen naše země i přes stíny druhé republiky udržela ve střední Evropě základy demokracie, vyhnula se svodům autokracie. Ani nyní není patrné, že by se u nás jako jinde projevovaly otevřené snahy politicky omezovat základy práva a daří se i odrážet pokusy limitovat svobodnou výměnu názorů. Boj s desinformacemi nesmí zakrývat neschopnost prezentovat informace pravdivé a přesvědčivější.

Od samého počátku války na východě je dějinnými události podmíněno i rozhodování západního společenství. Daří se vyhnout podobným důsledkům, k jakým došlo po přijetí dohod ve Versailles po první světové válce, které byly natolik nesplnitelné, že pomohly Adolfu Hitlerovi k moci. V případě Ruska by nás to podle mínění řady expertů mohlo přivést na okraj jaderné války.

Složitější to může být s respektováním negativních zkušeností v případě mnichovských dohod. I jednání v Katovicích potvrdilo společné úsilí co nejvíc pomáhat Kyjevu. To může vyústit v appeasement jako možnému východisku, jak již někteří politici a expert naznačují.

Antonín Rašek