Mnichovská dohoda nebyla dohodou, ale diktátem

Konference čtyř mocností konaná 29.9. 1938 v Mnichově tragicky poznamenala osudy Čechů a později i Slováků. Z hlediska mezinárodního práva však Michovská ,,dohoda" byla neplatná, protože konference se přímo nezúčastnil československý diplomatický zástupce. Naše delegace vedená H. Masaříkem byla seznámena již s hotovou věcí a nemohla nikterak zasáhnout do znění jednotlivých bodů ,,dohody". Z hlediska vnitropolitického je pak nutno na ,,dohodu" pohlížet též jako na nulitní dokument, protože jej neratifikovalo Národní shromáždění. Přesto byl důležitý výsledek, kterého Hitler dosáhl a vytvořil si tak snadno ,,předpolí" pro další expanzi v duchu hesla ,,Drang nach Osten", jehož součástí bylo i začlenění českého prostoru do Třetí říše.

Po anšlusu Rakouska z 13.3. 1938 bylo jasné, že dalším, kdo stojí v cestě Hitlerovým plánům, je právě Československo. Během září 1938 se již tak problematické vztahy s sudetskými Němci vyhrotily, zvláště pak s jejich pátou kolonou SdP (Sudetendeutsche Partei), jejíž ozbrojené oddíly, tzv. Freikorps, podnikaly násilné průniky do československého pohraničí. Ty byly ostatně těsně koordinovány s Henleinovým vedením SdP. Značně problematické pak byly vztahy se západními velmocemi, od nichž očekával zehdejší ministr zahraničí E. Beneš v kritických dnech podporu. Ve Velké Británii a Francii však během let 1937 - 1938 vrcholí politika tzv. appeasementu, to znamená politika dalekosáhlých ústupků. Místo podpory svého spojence (Francie měla s Československem spojeneckou smlouvu z roku 1935) nás tyto dvě mocnosti doslova obětovaly v naivní představě, aby zabránily válečnému konfliktu, který byl však nevyhnutelný.

Otázka, zda jsme se měli v září 1938 bránit proti Hitlerovým expanzionistickým plánům, zde není až tak podstatná. I kdybychom bojovali, jak E. Beneš říkal ,,čestnou válku", na jejím konci by nutně stála porážka. V počtu divizí se Československo sice skoro vyrovnalo Německu, ale výrazný rozdíl byl zejména v letectvu, které nacisté měli modernější a výkonnější. Pokud by šlo Československo do války, nejenže by mu Francie s Británií nepomohly, ale ještě by je označily za viníka války. Izolované Československo by navíc ,,ze zálohy" napadlo Polsko a Maďarsko, jež měly s ním nevyřízené územní nároky. Boj vedený navíc v kruhové obraně v situaci nedostavěných pohraničních pevností podle vzoru francouzské Maginotovy linie by tak byl pouze pasivní válkou, takže Československo ji nemohlo zákonitě vyhrát a za pár týdnů by tak jako tak podlehlo silnějšímu protivníkovi. Nicméně Beneš měl pravdu v tom, že by to byla čestná válka. Důležitou otázkou však je, jestli by se po této válce spojenci Československa vyslovily pro jeho obnovu v předmnichovských hranicích a zda by vůbec podporovaly Benešovu teorii o nepřetržitém trvání jeho prezidentského úřadu v londýnském exilu.

Mnichovský diktát má svou paralelu o 30 let později, kdy byl podepsán v Moskvě tzv. Moskevský protokol, který zahájil první fázi odbourání obrodného procesu v Československu a předznamenal nástup normalizace po srpnové okupaci naší země vojsky Varšavského paktu. I tento protokol byl nezákonný, protože jej následně neschválil parlament, navíc byl pořízen pouze v ruštině.