Prezidentské volby na Slovensku a na Ukrajině

Lidem, kteří stojí za nominací Čaputové, se povedlo několika manévry dosáhnout ohromného zviditelnění své kandidátky. Ještě tři týdny před volbami mohla být Čaputová, coby představitelka jedné z neparlamentních stran, považována za černého koně voleb. Nic vic a nic méně. V předvolební kampani ovšem vystupovala relativně zdrženlivě. Projevila dobré argumentační schopnosti a působila velmi dobrým dojmem. V první řadě je to „homo novus“ slovenské politiky. Prostě i Slováci hledají v politice nové lidi. Mají pocit, že dosavadní vládní sestava se poněkud opotřebovala. A to je velkou devizou Čaputové. Volební kampaň Čaputové hlavně v těch posledních dvou týdnech byla intenzívní a mimořádně profesionálně vedená, viditelně s vynaložením velkých finančních prostředků.

Její kandidatura se stala vlastně reálnou, těsně před prvním kolem prezidentské volby, kdy v její prospěch odstoupil jiný, liberálně zaměřený kandidát. To slovenskou prezidentskou kandidátku najednou katapultovalo v průzkumech veřejného mínění do čela, s velkým předstihem před jejími soupeři. Političtí soupeři na tento manévr nebyli připraveni a nedokázali adekvátně reagovat. Zejména strana SMER byla v této volební kampani, před prvním kolem prezidentské volby, v zajetí rutiny. Prostě tvůrci kampaně Čaputové odvedli výtečnou práci, a to budu tvrdit i tehdy, když by tuto skvěle rozehranou politickou partii snad prohrála.

Je otázka, jaké má Čaputová předpoklady pro výkon prezidentské funkce. Politicky je to Kiska v sukních, avšak bez jakýchkoliv zkušeností v mezinárodní politice. Vzhledem k tomu, že Čaputová nemá na rozdíl od Kisky žádnou kontroverzní minulost, aspoň v té krátké volební kampani nebyla její minulost odhalena, může vstupovat do politického procesu jako případná prezidentka razantněji, nežli její předchůdce. Ten bude zřejmě delší dobu řešit své daňové problémy z doby, než se stal slovenským prezidentem. Věci jsou však na Slovensku stále ještě otevřené. A nejlepším průzkumem veřejného mínění jsou až volby samotné.

Pokud jde o Ukrajinu, čekají nás jistá překvapení. Ve volbách kandidují na prezidentský úřad téměř čtyři desítky kandidátů. Reálnou možnost postoupit do druhého kola mají však v zásadě jen tři. Průzkumy veřejného mínění na Ukrajině, pokud je neprovádí zahraniční agentury typu Ipsosu anebo Gallupova ústavu, nelze brát příliš vážně. Ale zdá se, že podle průzkumů je zdaleka nejsilnějším kandidátem, prakticky s jistým postupem do druhého kola, Vladimir Zelenskyj. Toho označují jeho odpůrci, ale také zahraniční média s velkou rozkoší jako komika. Vypadá to, že Zelenskyj je tím potřebným novým člověkem v ukrajinské politice, tak jak to vidí velká část Ukrajinců. A že by do druhého kola voleb mohl postoupit s podporou až třetiny voličů. Obzvlášť pikantní na tom je to, že Zelenskyj ovládá prý lépe ruský než ukrajinský jazyk.

Na druhém a třetím místě v průzkumech jsou Petr Porošenko, dosavadní prezident a Julija Tymošenková, bývalá premiérka Ukrajiny. Zdá se, že malý předstih v průzkumech před Tymošenkovou má zatím Porošenko. Jisté to ale příliš není. Proti Porošenkovi hraje zejména to, že se za jeho panování snížila životní úroveň širokých vrstev Ukrajinců. To si myslím, že při jejich rozhodování zaváží mnohem více, nežli to, že Porošenko přivedl Ukrajinu na cestu směřující ke spolupráci s EU a NATO. To, že by Ukrajina jednou mohla vstoupit na příklad do EU, je opravdu velmi vzdálená budoucnost s ohledem na zatím nepříznivý ekonomický vývoj v této zemi. Ale také s ohledem na stav demokracie, na korupci ve státním aparátu atd. Pokud jde o NATO, obávám se, že zejména američtí vojenští stratégové budou mít zájem posunout hranici této organizace o pár set kilometrů blíže Moskvě než je tomu dosud...

V této souvislosti se musím zmínit ještě o jedné věci. V pátek ráno jsem poslouchal v České televizi jakousi ukrajinistku hovořit o problémech Ukrajiny. V zásadě vše bylo zalité sluncem, jen ta ruská „okupace“ na východě Ukrajiny to kazí. Tázající se redaktorka se ani nepokoušela korigovat tuto tendenčně se vyjadřující osobu. V českých, ani v západoevropských mediích se v souvislosti s Doněckem a Luhanskem, nehovoří o Ruskem okupovaném území. V nejhorším případě se hovoří o separatistech. To, že by Rusko separatisty na východě Ukrajiny nenechalo padnout je ale více než zřejmé. Ale v obou oblastech - Doněcku I Luhansku - zcela převažují Rusové a ruskojazyční Ukrajinci. A na těchto územích není přítomna ruská armáda. Myslím, že by se Česká televize měla podobných jednostranností v souvislosti s hodnocením vztahů Ruska a Ukrajiny v budoucnu vyvarovat.

Jiří Paroubek