Skutečná volba: Harrisová, nebo Musk?

V nadcházejících volbách amerického prezidenta nejde ani tak o to, kdo bude příštím nájemníkem Bílého domu, jako jaká bude nová role nejtvořivějšího současného podnikatele světa, Elona Muska.

Nejbohatší muž planety a nejbližšího vesmíru počítá miliardy jako vy pětikoruny, takže ho jedna miliarda dolarů, kterou měl údajně pokropit kampaň Donalda Trumpa, nejen nezabije, ale dokonce ani nevzruší. Něco jiného je, co bude za to. Dostal nabídku přistoupit také k molochu americké vládní moci a státní správy stejně revolučně, jako to udělal s automobilismem nebo cestami do vesmíru.

Této nejnaléhavější otázce současnosti se kupodivu skoro nikdo nevěnuje. Buď se všichni třesou předčasně, nebo si to ani nikdo nedokážou reálně představit. Osamělý hlas v mlčícím davu nabídl Martin Gurri, někdejší zpravodajec pro CIA, v ryze protrumpovském listu New York Post.

https://nypost.com/2024/10/31/opinion/the-true-impact-elon-musk-could-have-if-hes-appointed-to-serve-by-trump/

Napřed se zabývá tím, zda se tihle dva výjimeční chlapi vůbec mohou dlouhodoběji vystát. Gurri vidí šanci. Trump je showman, miluje davy a úspěch popisuje jen podle množství shromážděných příznivců. Musk se davům vyhýbá, komunikuje hlavně online. Na druhou stranu oba muži jsou porušovateli pravidel, pro které je progresivní establishment hluboce nenávidí. Společnou řeč tak mohou najít v tomto opozičním prostoru.

Dejme slovo Gurrimu:

Trump žertoval, že by rád viděl Muska jako svého "ministra pro snižování nákladů". Pokud se takový úkol svěří nějaké komisi, pět vteřin po přednesení si nikdo na žádné z jejích doporučení nevzpomene. Tak už to ve Washingtonu chodí. Pokud se však Musk pokusí o zásadní změnu konfigurace federální vlády ve smyslu sladění hierarchie průmyslového věku s realitou digitálního života, jeho práce by mohla být transformativní.

Federální vládě důvěřuje pouze 23 % Američanů, připomíná Gurri. Pokud se podaří zmenšit vzdálenost mezi veřejností a mocí a vnutit vládnoucím elitám obavy obyčejných lidí, budou učiněny první zásadní kroky k obnovení důvěry. Nejde o bláznivý komunistický požadavek, v historii už se to mnohokrát stalo.

Jakýkoli plán se musí řídit zastřešujícím kategorickým imperativem: Vše musí být zjednodušeno a vše musí být digitalizováno. A to je něco, na co se Musk hodí.

Lze věřit Muskovu životopisu od Waltera Isaacsona, že Elon je neuvěřitelně rychlý ve studiu a dokáže přijímat pozoruhodným tempem i složitá technická a manažerská rozhodnutí. Tak třeba do šesti měsíců od koupě platformy Twitter Musk propustil tři čtvrtiny zaměstnanců, když je označil za nepotřebné trubce – a žádné škodlivé vedlejší účinky z toho nevyplynuly.

Jak z této epizody s Twitterem plyne, Musk také neúnavně riskuje. To je užitečná vlastnost, pokud se chystáte šlapat po chapadlech washingtonské chobotnice.

Digitální mysl se dívá na naše instituce ze zcela jiného úhlu, vysvětluje dále Gurri. To platí nejen o podstatě, čím věci jsou, ale i o procesu, jak se dělají.

"Budeme živě přenášet všechno, co děláme," řekl Musk. "Budeme super transparentní." A k tomu dodal poznámku, kterou lze označit za obrovské podcenění: "Možná se to některým lidem nebude líbit."

Můžeme si být jisti, že Muskova komise bude spíše internetovou záležitostí než zatuchlým zjišťováním faktů. Musk se v této rané fázi pravděpodobně příliš nezamýšlel nad tím, jak a kde bude lovit obávaného Leviatana. Čeká na události.

To mi dává volnost, raduje se Gurri, spekulovat o různých cestách k rekonfiguraci, pokud Trump vyhraje prezidentství. Co by tedy mohl dělat?

Racionalizovat. Každá vládní potřeba je uspokojována neuvěřitelně nadbytečným množstvím funkcionářů. Byrokracie roste organicky jako plevel. Když jsem pracoval pro zpravodajskou komunitu, vzpomíná Gurri, bylo v centru roztroušeno nejméně půl tuctu stejných pracovních míst jako to moje - a to nepočítám kontraktory. Analytici psali tisíce dokumentů jen pro vzájemné sebeuspokojení.

Musk se řídí podle Isaacsona dvěma hlavními axiomy: "Ptejte se do hloubky" a "Rušit, rušit, rušit".

Pokud bude vládní personál přísně tázán, co opravdu dělá, budou zdecimovány celé úřady, jako třeba ministerstva práce a školství. Ale to je jen příslovečné nízko visící ovoce.

Digitalizace. Úřadovny, které poskytují služby, jako je sociální zabezpečení, by měly být stejně rychlé a pohotové jako Amazon. Agentury, které připravují legislativu nebo předpisy, by měly mít smyčku zpětné vazby ve stylu Redditu, kde preferovaný obsah čtenářů stoupá v nabídce nahoru.

Není pochyb o tom, že se ozvou výkřiky bolesti. Odborníci si budou stěžovat, že takové reformy naruší každodenní práci. Ale o to přesně jde. Nástroje digitální blízkosti přiblíží federální vládu svým zákazníkům jako každou jinou organizaci v Americe.

Rozmístit. Koncept pevně centralizovaného "hlavního města" zděděný po královských dvorech zastarává. Digitální komunikace umožňuje provádět většinu úkolů kdekoli. Vybrané federální agentury a pracovníci by měli být vyzváni, aby opustili Washington a žili mezi lidmi, kterým slouží.

Dovedu si představit, píše Gurri, že ministerstvo vnitra by se rádo přestěhovalo do Billings vestátě Montana, aby si tam užilo místní mrazivé zimy.

Ministerstvo práce se přestěhuje do města s vysokou nezaměstnaností, jako je Kokomo ve státě Indiana.

Ministerstvo školství uteče do New Yorku a oficiálně se stane pobočkou učitelských odborů.

Žádná z těchto změn by neměla být trvalá. Po každém sčítání lidu budou navrženy a odhlasovány nové přesuny vázané na nové údaje.

Rozdělit. Vláda je koncipována jako ruské panenky, které se schovávají jedna do druhé. To usnadňuje hru, kdy se odpovědnost za chyby nebo korupci skrývá pod vrstvami byrokracie. Velké vládní resorty by měly být v co největší míře rozděleny.

Některé z nich jsou snadným cílem: Vnitřní bezpečnost, monstrum z doby po 11. září, od počátku selhala a bude fungovat lépe v oddělených částech.

Deregulovat. Už nikdy by neměl být start rakety zastaven strachem ze srážky se žralokem. Nestačí vysušit bažinu stávajících regulací – regulátoři budou sami regulováni. Pravomoc vydávat zákony se vrátí do rukou našich volených zástupců v Kongresu.

Všechny tyto „drastické reformy" jsou zoufale potřebné, uzavírá Martin Gurri a vyzývá čtenáře k debatě a komentářům.

„Je to nejvyšší politická výzva naší doby, mnohem důležitější než otázky, o které se v současnosti vášnivě hádáme.“

O tom, proč jsou „drastické reformy“ tak naléhavé, píše kvalifikovaně ze systémového hlediska Lee Drutman, jeden z vedoucích komentátorů reformního thinktanku New America.

Poukazuje na signály neudržitelnosti současného politického vývoje, jehož hlavním motorem je nepřátelství ke druhé straně v hluboce rozdělené společnosti:

https://www.newamerica.org/political-reform/blog/election-2024-signals-shifts-and-whats-at-stake-for-american-democracy/

Když se systémy blíží k bodům zlomu, často se u nich projevují výrazné varovné vzorce. Naše demokracie bliká třemi takovými výstražnými světly se vzrůstající intenzitou.

První spočívá v tom, co vědci nazývají "kolaps dimenzionality". Náš kdysi bohatý politický ekosystém s mnoha soupeřícími zájmy a průřezovými rozpory se stlačil do jediné stranické osy.

Před šedesáti lety byla americká demokracie skutečně pluralitní. Strany fungovaly nezávisle na sobě a k novým problémům se nepřistupovalo automaticky na základě stranického rozdělení. Dnes se všechny celostátní problémy, od zemědělské politiky po občanská práva, dokonale shodují s rozdělením na Demokraty a Republikány. Tato komprese eliminuje přirozené tlumiče nárazů, které kdysi udržovaly naši demokracii pružnou.

Druhé varování, jsme svědky "kritického zpomalení“, klasického znamení systémů, které se blíží selhání.

Podobně jako zvolňující otáčky rozkývají kužel roztočený na vrcholu, náš politický systém ztratil schopnost zpracovávat změny a přizpůsobovat se. Navzdory masivním narušením, jako byly globální pandemie, ústavní krize, ekonomické otřesy, klimatické katastrofy, je tu něco, co se nemění: naše vzorce hlasování zůstávají až děsivě statické. To není stabilita, systém je tak strnulý, že může reagovat jen stále extrémněji. Jako provazochodec, který dělá stále zoufalejší pohyby, aby udržel rovnováhu.

Třetí a možná nejvíce alarmující je "proměnlivá bistabilita", rychlé oscilace mezi stavy, které signalizují blížící se fázový přechod.

Od roku 1992 se kontrola vlády střídá mezi stranami s mechanickou pravidelností, přičemž každá změna přináší dramatičtější politické zvraty a institucionální napětí.

Tyto oscilace vykazují tři znepokojivé charakteristiky: rostoucí amplitudu (extrémnější politické výkyvy), zkracující se období obnovy (méně času na vstřebání změn) a zrychlující se institucionální erozi (oslabování schopnosti vládnout).

Představte si les, kde se po desetiletí potlačováním požárů hromadí nebezpečné suché palivo. Každý potlačený malý požár zvyšuje riziko zničujícího ohně. Podobně náš politický systém udržuje svou povrchovou rovnováhu pomocí stále neudržitelnějších mechanismů.

Logika "minimálních vítězných koalic" nutí strany udržovat nemožně napjatá spojenectví. Tyto koalice mohou držet pohromadě pouze díky sdílené opozici vůči druhé straně, což vytváří sebeposilující cyklus polarizace.

Cesta vpřed vyžaduje prolomení této umělé rovnováhy, konstatuje autor a doporučuje volební reformy. Například opuštění většinového systému, jaký rozhoduje i o volbách do Kongresu a přechod k poměrnému zastoupení a fúznímu hlasování (kandidát může být nominován více stranami současně).

Jde o to, jak vytvořit prostor pro nová politická uskupení a obnovit pestrost politické scény, kterou systém potřebuje.

Čas se však krátí, varuje závěrem Lee Drutman. Složité systémy mohou udržovat zdánlivě nemožné stavy mnohem déle, než všichni očekávali. Než nakonec nastane ten okamžik, kdy už to nedokážou.