Miroslav Němec: Máme ještě vůbec nějakou úctu k lidskému životu?
V řadách policie jsem pracoval celých 40 let (1971 až 2010). Propracoval jsem se z řadového hlídkového příslušníka tehdejší Veřejné bezpečnosti v hodnosti rotného přes řadu výkonných funkcí až po funkci náčelníka velkého policejního útvaru v Praze a poté do funkce vrchního policejního rady a též i vědecko-pedagogického pracovníka Ministerstva vnitra České republiky a vysokoškolského pedagoga Policejní akademie České republiky v Praze v nejvyšší služební hodnosti plukovníka Policie České republiky. Během této služby jsem viděl ledacos, ale nikdy v životě jsem neviděl a ani neslyšel o tom, že by si nějaký policista – a to ani předlistopadový – dovolil někoho, a to kohokoli, fyzicky zmasakrovat tak, že by na následky tohoto zásahu zemřel.
Je třeba říci, že i v té době předlistopadové, tzv. „totalitní“ - která je dnes špiněna ze všech stran a to i lidmi, kteří tehdy páchali různou, zejména majetkovou trestnou činnost a po roce 1989 to zdůvodňovali tím, že tak vlastně bojovali proti komunistickému režimu a hlupáci v politice jim to i věří a dávají jim dnes i vysoké funkce - se jakékoli projevy násilí ze strany policistů tvrdě postihovaly. Když byl tehdy zjištěn případ, že policista z Prahy 1 dal během opakovaného výslechu obviněnému jednu jedinou facku, neboť obviněný se ani po opakovaném předložení důkazů o jeho trestné činnosti nechtěl přiznat a policistům sprostě nadával, byl tento policista okamžitě vzat do vazby, vyšetřován Inspekcí ministra vnitra ČR a poté odsouzen vojenským soudem ke třem letům vězení nepodmíněně. Další policista, který byl výslechu přítomen a celou situaci oznámil, byl odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody na jeden rok (s podmíněným odkladem na 3 roky). A náčelník policejního útvaru, na kterém se tato událost stala, aniž byl na útvaru přítomen, byl s okamžitou platností odvolán z funkce a šel šlapat chodník na nádraží Praha – Střed (dnešní Masarykovo nádraží). O celém tomto případu byl Inspekcí MV ČR zpracován tzv. „Poučný rozkaz“ se kterým byli seznámeni během jednoho měsíce všichni tehdejší policisté nejen v Praze, ale v celé ČSSR. A každý z nich musel toto seznámení osobně podepsat, aby se takový případ již nikdy nemohl opakovat. Mělo to výrazně výchovný účinek na všechny policisty, protože všichni dobře věděli, co by je čekalo, kdyby zákon porušili. A to bylo, vážení, v době, kdy všichni policisté procházeli v rámci výběrového řízení k policii řadou různých prověrek, zkoušek a testů. Jen psychologické testy trvaly bez přestávky na oběd celý den - od 08:00 hodin do 16:00 hodin - a byly objektivně vyhodnocovány nejen špičkovými psychology, ale i celou nezávislou komisí, která nevěděla, koho vlastně hodnotí.
Když jsem se začal o případ ubitého Vietnamce blíže zajímat, protože jsem tomu nechtěl uvěřit, byť mám nyní informace pouze z tisku, zjistil jsem, že onen Vietnamec byl údajně podezřelý (nikoliv obviněný či odsouzený) z distribuce drog, k čemuž někteří Vietnamci skutečně v poslední době od normálního obchodování přešli. Ani to však neznamená, že by ho snad mohli policisté mlátit, neboť je to zákonem přímo zakázáno, a to navíc tak krutě, že by mu způsobili smrt. Stalo se to však, kupodivu v našem demokratickém a hlavně - jak s hrdostí zdůrazňují naši politici - právním státě, nikoliv ve fašistickém Německu, a policistům byla tato trestná činnost inspekčními orgány řádně prokázána. Byly zpracovány expertizní posudky z oboru soudního lékařství, zjištěna příčiny smrti, agresoři byli usvědčeni, odsouzeni a dnes si odpykávají trest odnětí svobody. Bylo tedy potvrzeno a detailně prokázáno, že vina za smrt Vietnamce byla skutečně na straně policistů Policie České republiky, potažmo Ministerstva vnitra České republiky a tedy státu, který se údajně pozůstalým ani neomluvil.
Proto také rodina takto ubitého Vietnamce, v tomto konkrétním případě syn a manželka, požadovali každý odškodné 50 milionů korun. Je to částka na naše poměry neobvykle vysoká, ale v některých zemích lze takovou sumu úspěšně vysoudit např. na firmě vyrábějící cigarety, a to i za poškození zdraví nějakého kouřícího negramota, který onemocněl právě proto, že kouřil cigarety z produkce žalované firmy.
V České republice sice takové excesy neznáme, ale zato máme řadu příkladů opačných. Zajímal se vůbec někdo o to, kdo lidi fungující v „Delta týmu“ přijal do řad policie, když již tehdy muselo být zjištěno, že jde o psychopaty? Zajímal se vůbec někdo o to, kdo tento „Delta tým“ zřídil, kdo ho řídí, co bylo vlastně jeho úkolem a kdo mu umožnil působit mimoprávními metodami, když takto žádný policista postupovat nesmí již ze zákona? Kdo toleroval drastické metody práce tohoto týmu? Byl tento jejich nadřízený od policie bez všech nároků vyhozen? Byl snad již také odsouzen? Nevíme. A když chce pozůstalý náhradu škody za zmařený život živitele rodiny, odbudeme ho jedním milionem korun?
Jak jsem již shora uvedl, jsem bývalý letitý policista a se zločinem jsem vždy tvrdě bojoval. Ale vždy jen povolenými právními prostředky, kriminalistickými metodami a svým intelektem. Nikdy ne násilím. Zastávám názor, že hodnota každého lidského života je nevyčíslitelná a život slušného člověka, a navíc otce rodiny, nelze penězi nikdy nahradit. A život každého člověka má svoji hodnotu, byť jde o pachatele trestné činnosti, neboť nikdo není jen špatný a nikdo není pouze kladný. Každý dělá v životě chyby, někdo větší, někdo menší, někdo spáchá přestupek a jiný přečin či trestný čin a policisté jsou ti, kteří by první měli zkoumat, co tu konkrétní osobu k trestné činnosti vedlo, co bylo podnětem a zda byl čin spáchán úmyslně, promyšleně, s přípravou, apod.
Měla by proto být - i v našem právu - stanovena minimální hranice odškodného za ztrátu života člověka v minimální výši 100 milionů korun a to zejména proto, aby si každý gauner uvědomil, že zbaví-li nějakého jiného člověka úmyslně života, bude za to do smrti trpět. A pokud to bude voják z povolání, policista či jiný státní úředník, který je speciálně vyškolen a jsou mu svěřeny pravomoci, které jiný občan nemá, je třeba mu trest ještě podstatněji zvýšit, neboť brutalitu státních úředníků nelze tolerovat již ani v náznacích. Pokud však budeme za takovéto drastické zločiny ukládat tresty spíše směšné, a to navíc jen těm „pěšákům“, nikdy se k potřebné kázni a kvalitě práce státních úředníků nepropracujeme.
Přemýšlejte o tom, vážení zákonodárci.
Komentáře
Hezký večer, pane Štingle,
oceňuji, že jste - po mnoha dnech - opět věnoval pozornost jednomu z mých blogů, kde reaguji na nespravedlivý rozsudek ve věci odškodnění života Vietnamce, který byl ubit, bohužel, agresívními policisty. Přesto, že jsme zcela zjevně na stejné vlně, nemohu souhlasit s některými Vašimi názory. Také nemám dostatek prostoru, abych v každém novém blogu detailně popisoval minulou i současnou situaci a právní stav a i tak je mi vytýkáno, že moje blogy jsou příliš dlouhé. Určitě se však shodneme v tom, že náš současný právní řád není kvalitní, ale ani dobrý či uspokojivý, neboť, spíš, než obětem trestných činů nahrává již celá léta zločincům.
Proto také dnes nemá Policie České republiky lehkou práci, neboť obviněný – podle našeho zákona (platný trestní řád, tj. zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, který ve znění změn, novel a doplňků platí již plných 52 let a novelu připravují současní „odborníci“ již dvacet let a výsledek stále není žádný) - nemusí, nechce-li sám - vůbec vypovídat, může lhát, svádět trestnou činnost na kohokoliv jiného či mlčet a je jen na policii, aby mu tu konkrétní trestnou činnost dokázala. Proti každému rozhodnutí policistů se může obviněný odvolat, na policisty si stěžovat a policisté jsou za každou „prkotinu“ popotahováni a trestáni. V řadě případů je sice zločinec zákonnými prostředky usvědčen, ale státní zástupce či soudce ho však, ani pro vážný zločin, nevezme do vazby, propustí ho na svobodu a on buď uteče do zahraničí, nebo páchá trestnou činnost dál a policistům se doslova vysmívá.
Ani tento nepříznivý právní stav, však neznamená, že by naše policie k usvědčení pachatelů mohla používat protizákonných metod a prostředků, natož aby výsledkem její práce byl ubitý člověk, byť zřejmě pachatel trestné činnosti. Nejsme v bývalém nacistickém Německu, ve fašistické Itálii či fašistickém Španělsku, ani v padesátých letech minulého století u nás, kdy byla taková zvěrstva páchána.
Jak jste jistě v minulosti z mnou napsaných blogů zaznamenal, jako bývalý letitý policista jsem zastáncem tvrdých trestů pro závažné zločince a zejména pro ty, kteří vztáhli ruku na život druhé osoby, což je naprosto neomluvitelné. Již v období politického převratu 1989/1990 jsem - oproti snahám řady nových politiků - napsal několik článků proti zrušení trestu smrti, který byl v minulých letech ukládán pouze nejtěžším zločincům za nejbrutálnější vraždy, a bylo to správné. Tyto moje články však nebyly, až na dvě výjimky, nikdy uveřejněny, protože se to tehdy politicky nehodilo. Po zrušení trestu smrti se proto dnes tito nejzávažnější zločinci nemají vlastně čeho obávat, neboť jsou-li vůbec odhaleni, usvědčeni a odsouzeni, dostanou směšný trest kolem 10 let odnětí svobody a na útraty daňových poplatníků se doslova válí ve věznicích, kde nepracují, mohou osm hodin denně spát, dívat se na televizi, číst si knihy, dokonce sportovat nebo studovat. A mají zadarmo veškerou stravu a péči, tj. docela luxusní hotel na útraty občanů. Tehdy jsem navrhoval, aby se trest smrti nerušil, ale - když se ho noví politici obávali - aby se pouze stanovilo, že ho nelze uložit za politické zločiny. Nikdo to nechtěl slyšet a dnes zde máme výsledky v podobě řady těžkých zločinců, které živíme ze svých daní, oni se nám vysmívají a pokud jsou vypuštěni na svobodu, většinou spáchají podobný zločin znovu, neboť ve věznicích se místo nápravy ještě více zdokonalí v páchání zločinů.
Po zkušenostech s našimi novodobými politiky v této nové, demokratické době, jsem byl vždy pro to, aby všichni lidé a na všech úrovních nesli plnou osobní odpovědnost za své činy, za svá rozhodnutí, neboť právě oni rozhodují o nás, o občanech, o obrovských finančních částkách a řada z nich jde do politiky právě proto, aby si z těch státních (našich) peněz ukrojili něco pro sebe a své blízké. Vždycky jsem prosazoval, aby jejich imunita byla pouze na jejich projevy ve sněmovně, jak by tomu také správně mělo být, ale oni si pochopitelně sami pro sebe stanovili imunitu neskutečně rozsáhlou a doslova doživotní. I přesto řada z nich, kteří v politice končí, se fiktivně rozvádí, převádí své majetky na bývalé manželky či další příbuzné, aby jim náhodou nebyly zabaveny, kdyby se jim na něco, po odchodu z politiky, přišlo. Proč si myslíte, že dodnes naši zákonodárci nechtějí připustit zákon o prokazování původu majetku, který opakovaně navrhoval dnešní prezident Miloš Zeman, který jako jeden z mála polistopadových politiků nikdy nekradl?
Abych se však vrátil k hlavnímu problému, který je podle Vás “mimo mísu“, tj. k možnosti vyčíslení hodnoty života člověka. Lidský život nelze penězi nikdy nahradit, neboť každý lidský život je jedinečný a jestliže je zmařen, je opravdu konec. Jeho hodnotu ale lze alespoň vyjádřit pro odškodnění pozůstalých. Jestliže přistoupíme na vyčíslení směšné částky (jak to udělal zmíněný soud, popř. jak to dělají pojišťovny, které berou peníze za pojištění všeho druhu, ale když se někomu něco opravdu přihodí, tak nechtějí vyplatit takřka nic a zkouší veškeré právní kličky, přičemž však sponzorují kde koho, ač tak činit nemusí), jednak to hodnotu lidského života zcela degraduje, ale hlavně - vždy ji úřad, který chyboval, zaplatí a nic se nezlepší.
Jestliže stanovíme částku vysokou, např. oněch mnou navrhovaných 100 milionů Kč za jeden lidský život, může to ohrozit i velký úřad (např. ministerstvo) a ten bude rychle činit opatření k tomu, aby to mohl vymáhat na tom, kdo škodu zavinil a k tomu bude mít snahu iniciovat i změnu současného zákonodárství, neboť dnes může vymáhat od svého pracovníka pouze směšnou částku. Také si bude pečlivě vybírat svoje pracovníky, kteří musí mít požadovanou kvalitu, tj. zejména osobnostní, zdravotní i psychologické předpoklady k výkonu konkrétních činností, včetně požadovaného vzdělání. Bohužel, dnes tomu tak není skoro nikde a proto je např. i v policii řada různých psychopatů, kteří se tam nedostali standardním výběrovým řízením, ale díky různým známostem, intervencím, apod. Samozřejmě, že by bylo na místě, aby způsobenou škodu vždy zaplatil usvědčený zločinec, ať je jím kdokoliv, ze svého majetku. Případně, aby mu byl na základě rozhodnutí soudu celý majetek konfiskován a aby škodu sice prvotně nahradil stát či pojišťovna, ale aby ji byl nucen poté odsouzený zločinec až do své smrti splácet tím, že bude jako vězeň donucen hodně a tvrdě pracovat. To by se však musely opravdu změnit příslušné zákony, které dnes, jak víme my oba, spíše šikanují slušné lidi, policii dělají takřka bezzubou a nahrávají zločincům – a to vše jen pod záminkou „ochrany lidských práv“.
A pokud jde o ten, vámi kritizovaný, úmysl je v trestním právu velmi důležitý. Je totiž podstatný rozdíl v tom, jestli někdo někoho zabije úmyslně a nebo z nedbalosti, i když v obou případech je výsledkem usmrcení člověka. Když např. někdo jede autem a někdo mu tam náhle skočí, nebo jede autem a v mlze někoho přehlédne a usmrtí ho (nechtěně porazí cyklistu, kterého z různých důvodů přehlédl, apod.), což není úmyslné jednání (ten pachatel to udělat nechtěl) a i když i za to bude viník nejspíše odsouzen, nejde ani o vraždu ani o závažný úmyslný trestný čin, čemuž pak bude odpovídat i uložený trest. Na druhé straně je podstatný rozdíl, jestliže pachatel chce někoho usmrtit, např. s cílem ho okrást, získat jeho majetek a tento promyšlený čin si předem připravuje - tipuje si oběť, místo, kde ji usmrtí, jak ji usmrtí, jak odstraní mrtvolu, odcizí její majetek, apod. a pak tento zločin loupežné vraždy provede a nebo dokonce s tímto úmyslem usmrtí více osob, vyvraždí celou rodinu, apod. Za takový zločin by měl být vždy uložen trest smrti, ovšem podle současného práva tak učinit nelze, neboť takový trest dnes u nás neexistuje.
Tak o tom přemýšlejte, ale v intencích současných možností, neboť platí, že občan může dělat vše, co není zákonem zakázáno, ale stát a jeho úředníci (tj. i policisté, státní zástupci a soudci) mohou činit jen to, co jim zákon povoluje či ukládá. Nic víc. A, že nakonec všechno - od špatných politických rozhodnutí, zmanipulovaných výběrových řízení, přes nepotrestané zločince, nevymožené pokuty, atd. - zaplatíme my všichni, je jasné. Ale jak je vidět, naši občané budou ještě řadu dalších let všechny problémy svádět na komunisty, kteří to již 23 let ovlivňovat nemohou a musí opravdu asi doslova padnout „ústy do bahna“, aby se alespoň trochu zvedli a ozvali. To už ale bude pozdě.
Přeji Vám hezký víkend a hodně elánu do další kritiky.
- Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.
Dovolím si k tomuto nepochopitelnému soudnímu verdiktu přiřadit ještě jednu malou poznámku. Dnes jiný soud přiřkl pozůstalým devítileté dívenky, na kterou v parku spadl starý strom dva a půl milionu koru! Co tím chtějí české soudy říct? Že život Vietnamce je méně, než život české holčičky? Jakou cenu má tedy v ČR lidský život?
- Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.
Komentáře
Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.