O politické korektnosti, antisemitismu a lásce mezi Izraelci a Íránci

Velký rozruch způsobila báseň laureáta Nobelovy ceny za literaturu Güntera Grasse „Co je zapotřebí říci“, ve které Izrael podrobil kritice za to, že sám disponuje nekontrolovaným jaderným arzenálem a přitom chce rozpoutat válku proti Íránu, kde není zřejmé, že atomovou bombu dokáže a hodlá vyrobit. To ostatně potvrdily nejen zprávy CIA a Mosadu, podle kterých Teherán přestal s vývojem jaderných zbraní už v roce 2003, ale i bývalý šéf MAAE Hans Blix, jenž prohlásil, že Izraelci již mnoho let mluví o vyvinutí jaderné bomby Íránem, avšak důkazy představit nedokáží. Zároveň vyzval Západ, aby přestal s hrozbami na adresu Teheránu, podpořil jeho vstup do WTO a spolupracoval s ním v oblasti mírového atomu.

Sociálně demokraticky smýšlející spisovatel ve své básni zdůvodňuje, proč k tomuto tématu dlouho mlčel. Jednak kvůli svému německému původu, protože obzvláště ze strany Němců je jakákoliv kritika Izraele nepřípustná, ale i z obav nařčení z antisemitismu, která se bezprostředně po publikování básně na jeho hlavu snesla ze všech stran. Tuto nálepku předem očekával, stejně jako to, že bude proti němu použito jeho krátké působení v SS. Antisemitismus však není antisionismus. Grass kritizuje pokrytectví Západu, jehož vrcholní představitelé se bojí jakékoliv kritiky zahraniční politiky Izraele právě kvůli automatickému nařčení z antisemitismu. Odmítá preventivní úder vůči Íránu a tvrdí, že atomová mocnost Izrael ohrožuje křehký světový mír. Konstatoval pouze fakta a žádný rasistický výrok nepronesl. Tel Aviv mu přesto zakázal vstup do země a obvinil jej z „rozdmýchávání nenávisti vůči izraelskému lidu“.

Pravicový kabinet Benjamina Netanjahua se válečnou rétorikou, řinčením zbraní a strašením lidí snaží odvést pozornost od vnitropolitických problémů země a vlastní neschopnosti. O masových demonstracích proti Netanjahuově vládě, které se uskutečnily loni v létě a na podzim, jsem již referoval (viz odkazy). Sociální nepokoje, inspirované hnutím Occupy, vyvolalo především neúnosně drahé bydlení, ale i nespokojenost zaměstnanců s nízkými platy a všeobecnou drahotou v zemi. Na začátku září vyšlo do ulic izraelských měst 460.000 lidí (z toho 300.000 v metropoli). Jestli válku proti Íránu chce, se však Netanjahuova vláda vlastního lidu neptá. Velkou mediální pozornost proto vzbudila facebooková iniciativa „Izrael miluje Írán“, kterou v březnu podnítil tel-avivský učitel a k níž se dosud připojilo cca 59.000 Izraelců i Židů z celého světa. V iniciativě se Izraelci distancují od své vlády a ujišťují Íránce, že válku proti jejich zemi nechtějí. Po necelých dvou dnech reagovali Íránci iniciativou Írán miluje Izrael, jíž podpořilo bezmála 17.000 lidí. Útok na svou vlast odmítl i syn svrženého šáha Rézy Pahlavího, žijící v exilu.

Cílem Grassovy básně i iniciativy „Izrael miluje Írán“ je primárně zabránit další nesmyslné válce na základě vylhaných argumentů a ukázat, že názory obyčejných lidí se liší od postojů vlád, které tyto lidi zastupují. Internetové iniciativy zároveň boří mýtus zakořeněné vzájemné nenávisti mezi Židy a Peršany. Günter Grass si zaslouží obdiv, že se i přes svůj vysoký věk nebál píchnout do vosího hnízda a prolomit hranice politické korektnosti, která obzvláště v posledních letech limituje svobodu slova a demokracii jako takovou. Politická korektnost, mylně ztotožňovaná s obyčejnou slušností, je problémem i České republiky. Jakákoliv veřejná kritika chování Romů je vždy klasifikována jako rasismus. Někdy to zachází až do takových absurdit, že z rasismu je obviňován i kocour Mikeš. Kritizovat se nesmí ani téměř zbožštělý Václav Havel. Pokud nebudeme s tzv. politickou korektností bojovat a věci nazývat pravými jmény, jednoho dne o svobodu slova nadobro přijdeme.

Odkazy:

http://www.vasevec.cz/blogy/zavazne-problemy-izraelske-vlady

http://www.vasevec.cz/blogy/mezinarodne-izolovany-izrael-pomysli-na-valku