O pravých hrdinech a jejich skromnosti

Příběh Ireny Sendlerové, polské sociální pracovnice a učitelky, vůdčí osobnosti polského protinacistického odboje, je velmi zajímavý. Narodila se 15. února 1910 ve Varšavě. V průběhu druhé světové války pracovala coby sociální pracovnice. V roce 1942 se stala vedoucí dětského oddílu při Radě pomoci Židům "Żegota" a z titulu své funkce dostala propustku do městského ghetta. V tom se pohybovala výhradně s židovským označením - Davidovou hvězdou. Byl to její projev solidarity vůči místním obyvatelům, kteří často museli žít v naprosto nevyhovujících podmínkách. Byl to ale zároveň způsob, jak mohla splynout s davem a tajně organizovat přesun stovek židovských dětí za hranice ghetta. Děti pak byly umístěny v náhradních rodinách, dětských domovech nebo u katolických sester ve Varšavě, Turkovicích nebo Chotomově. V roce 1943 byla Irena Sendlerová gestapáky zatčena a krutě mučena. Za svou činnost byla odsouzena k smrti. Spolek "Żegota" ji však ze žaláře dostal tak, že uplatil německé dozorce. Tato zkušenost však pro Sendlerovou znamenala další motor v její činnosti, kdy se jí do konce války podařilo zachránit na 2,5 tisíce židovských dětí.

Irena Sendlerová za svou činnost dostala řadu významných ocenění. Nikdy však své činy zbytečně nepřipomínala. "Slovo hrdinství mne strašně štve. Opak je pravdou. Trápí mne svědomí, že jsem udělala tak málo," řekla například Irena Sendlerová v jednom ze svých posledních rozhovorů. Rozhodnutí polského Parlamentu, který ji prohlásil za polskou národní hrdinku, pak komentovala takto: "Každé dítě zachráněné s mým přispěním jen dává smysl mé vlastní existenci a není důvodem ke slávě." Irena Sendlerová zemřela ve Varšavě 12. května 2008.

Příběh této odvážné ženy mi připomíná činy sira Nicholase Wintona, humanitárního pracovníka, který v roce 1939 zachránil 669 židovských dětí z Československa před transportem do koncentračních táborů tím, že jim zajistil odjezd vlakem do Velké Británie, kde jim našel náhradní rodiny. Kdyby jeho žena v rámci úklidu mnoho desítek let po válce na půdě nenarazila na seznamy zachráněných dětí, zřejmě by se o tomto jeho hrdinském činu nikdy nikdo nedozvěděl.

"Myslím si, že hodně lidí říká, že něco nejde udělat, protože to nikdy ani nezkusili. Je to jenom záminka. Většina věcí i zdánlivě nemožných tvrdou prací dosáhnout lze. Myslím, že je to vůle, co lidem často schází," řekl Nicholas Winton v jednom z rozhovorů. Ale také, že "je rozdíl mezi pasivním dobrem a aktivním dobrem. To druhé, dle mého názoru, znamená věnovat čas a energii tomu, aby člověk zmírnil bolest a utrpení. Vyžaduje to, aby člověk šel, vyhledal ty, jenž trpí a jsou v ohrožení; nikoliv pouze žít vzorně pasivním způsobem a nekonat zlo."

Irena Sendlerová a Nicholas Winton však nejsou jediní, kteří se za války zachovali takto hrdinně. Mezi dalšími je třeba jmenovat také významného činitele maďarské menšiny v Československu Jánose Esterházyho, který v roce 1944 pomohl stovkám pronásledovaných Židů, Čechů a Slováků v útěku ze Slovenska přes Maďarsko. Dále také polského zoologa Jana Žabinského, který ve varšavské ZOO ukryl stovky Židů, čímž jim zachránil život, nebo Ludwiku Lisównou, polskou řeholnici, která zachránila na 650 Židů, zejména židovských dívek. V neposlední řadě je třeba připomenout jméno svitavského rodáka Oskara Schindlera, který zachránil na 1200 Židů. Jeho tehdejší motivace k záchraně tisícovky lidí je však dodnes opředena tajemstvím a zejména pak značně zkreslena snímkem Stevena Spielberga "Schindlerův seznam".