Polská totální válka

Berte toto mé zamyšlení s velkou rezervou co do detailu. Polská politická scéna je už mnoho let tak divoká a problém je, že i v našich médiích jsou jen minimální informace  o tom co se tam děje . V Polsku prakticky permanentně odvíjí zjednodušeně boj o vztah k Bruselu, tak jak se odvíjel i v Maďarsku a skončil nejprve triumfálním vítězstvím  současného premiéra Magyara a pádem premiéra Viktora Orbána, čemuž Brusel nesporně radostně tleskal následovaný sérií nelegálních aktů odstraňováním prezidenta i soudců Ústavního soudu, spjatých s Orbánovou  érou.

Ještě ale než alespoň velmi stručně popíšu co se stalo, musím se zastavit o protipólu probruselského premiéra Tuska, který krizi odstartoval,  musím osvětlit na naše poměry až neskutečný odpor šéfa stále ještě nejsilnější opoziční strany Práva a Spravedlnosti Jaroslava Kaczynského, který otevřeně zaútočil na existenci bruselské mocenské centrály EU , mimochodem  v obdobném duchu jako to zaznívá z úst  Marine le Pen či Alice Weidel a vystoupil s úvahami o  odchodu Polska z Evropské unie, pokud selžou pokusy o její přestavbu podle jeho představ. Evropskou komisi by zrušil a Unii by přestavěl na organizaci založenou na spolupráci národních vlád. A pokud by jiné cesty nevedly k cíli, sáhl by i k jednání o odchodu nespokojených států z EU. Učinil tak na konferenci Evropských konzervativců a reformistů v Krynici   Tím sází na návrat k moci v Polsku svůj návrat k moci v Polsku po volbách 2027 i nástup euroskeptických stran ve Španělsku, ve Francii i s ohledem  radikalizaci situace v Itálii a Německu.

 Polsko by mělo začít jednat o podmínkách odchodu z Evropské unie,“ napsal minulý ve čtvrtek na síti X. Dodal, že právě o to se v Polsku vede tvrdý politický boj, který nehodlá prohrát.

A nyní mohu volně přejít ke zkrácené verzi  brilantnímu článku Macïeje Ruczaje, který publikoval na portálu Echo 24. Neznám totiž zasvěcenějšího  odborníka, který ovšem není spjat se současnou probruselskou nomenklaturou v Polsku

Policie před Ústavním soudem

Jsou to už tři roky od doby, kdy polský premiér (Donald Tusk) definoval „bojující demokracii“ jako proces nezbytné očisty státu po vládě „populistů“, v rámci něhož „ne vždy se lze přesně držet litery zákona“. Dnes bojující demokracie ve Varšavě opět útočí.

Po roce, kdy se zdál premiér Donald Tusk zaražený a dezorientovaný prohrou svého kandidáta v prezidentských volbách, okolnosti dozrály k další etapě „znovu-nastolování demokracie“ a „obnovy právního státu“, tentokrát v případě Ústavního soudu. Odehrála se podle podobného scénáře jako ty předešlé, například zátahy ve státních médiích nebo prokuratuře. Obsahovala tedy kombinaci právního zmatku způsobeného předchozí konzervativní vládou, vznešené rétoriky o „vracení politizovaného úřadu občanům“, chabého až neexistující právního základu pro uskutečňované personální změny a konečně hrubé policejní síly, která posloužila k nainstalování nového personálního složení soudu a zamezení přístupu údajně odvolanému vedení.

Obě strany polského sporu mají svůj díl viny na postupné degradaci významu této klíčové ústavní instituce. Liberálové proces politizace zahájili v roce 2015, konzervativci otevřená vrátka k manipulaci se složením soudu využili, aby v něm rychleji získali většinu. První pochopitelně Evropské unii nevadilo, druhé naopak  vyvolalo vleklý spor s Bruselem a zpochybňování legitimity soudu. Po návratu k moci koncem roku 2023 liberálové dovedli spor do extrému důsledným ignorováním rozsudků (respektive těch, které se jim nehodily), odmítáním jmenování nových soudců na uprázdněná místa (které mělo vést k paralýze instituce) a všemožnými šikanami, omezováním rozpočtu počínaje a hrozbami „vypnutí vytápění“ konče. Vládní koalice k jmenování nových členů přistoupila, až když počet vakátů narostl natolik, že umožňoval okamžitou změnu poměru sil. Narazila ovšem na odpor prezidenta, který odmítl tyto nově jmenované soudce ve funkci potvrdit (a setkal se s kritikou většiny ústavních právníků).

I nastal den D

Operace byla nepochybně skvělé logisticky naplánovaná, včetně načasování na okamžik, kdy letadlo s Karolem Nawrockým opustí Evropu (prezident letěl na návštěvu Senegalu) a většina Poláků vyrazí na obligátní dušičkové návštěvy rodin a rodinných hřbitovů. Pokusy o právní odůvodnění kroků vlády a jí řízených nových soudců ÚS byly už méně úspěšné. „Považuji Bogdana Święczkowského (dosavadního předsedu) za velmi špatného šéfa Ústavního soudu – napsal známý profesor práva Marcin Matczak – Ale neexistují žádné právní důvody pro „pozastavení jeho činnosti“, jak to prý bylo nařízeno… Násilné a bezprávní kroky, pokud opravdu k ním došlo, se nám ještě krutě vymstí“.

Slovní obrat „státní převrat“ zaznívá ve vypjatém polském politickém slovníku poměrně často. Těžko říct, jak bude vypadat další vývoj, až opadnou první emoce. Nepochybně Tuskova vláda díky kontrole nad silovými složkami a aparátem státu má v tomto ohledu jasnou převahu.

Co je jasnější - Polsko čekají velmi bouřlivé předvolební měsíce. Útok na Ústavní soud je součástí taktiky totální války s prezidentem, na níž vsadil Donald Tusk svůj politický osud. „Už žádné reformy, žádné změny, žádné kompromisy. Jen válka s prezidentem“ – tak definoval před několika dny novou taktiku premiéra komentátor Zero.pl Robert Mazurek.

Tusk našel v Nawrockém před rokem tvrdého soka, který se konfrontaci nevyhýbá. Do zahraničních médií proniká většinou jen jedna strana obrazu, tedy nadstandardně velký počet prezidentských vet, kterými blokuje část legislativních návrhů koalice. Nicméně stále šlo celkem jen o několik procent zákonů, které k prezidentovi doputují a opakovaně se dařilo jednotlivým ministrům s prezidentským palácem dosahovat kompromisů ohledně jednotlivých témat.

Poslední týdny a dny signalizují, že střet dvou lídrů vstupuje do nové fáze, v níž dosavadní model dílčích dohod v konkrétních otázkách přestávají být přijatelný. Cílem Tuskovy taktiky je na jedné straně mobilizovat vlastní elektorát, na druhé – natlačit ostatní koaliční partnery na společnou kandidátku, která by díky rozdrobení pravicové opozice a vzhledem k tomu, že se v Polsku ve sněmovních volbách používá D’Hondtova metoda, posilující pozici vítěze, by mohla Tuskovi přinést příští rok většinu.

S Bruselem si Donald Tusk lámat hlavu premiér nemusí: Evropská komise ve své stávající situaci hrozícího odevšad „vítězství populismu“ by mu zřejmě odpustila i mnohém horší příčiny než policejní zásah proti soudu. Cena za zesílení „války dvou úřadů“ a neschopnost kooperace však může být pro celou zemi stejně hodně vysoká. „Polsko si nemůže teď dovolit politiku založenou na emocích“ – pronesl nedávno bývalý dlouholetý politik a dnes vlivný komentátor Marek Jurek. „Jinak nemusí tyto dramatické pohyby dnešního světa ustát“.

J.V. :Tolik Maciej Ruczaj. Snad jen dodejme, že současné vření v evropské politice je dáno osou postoje k politice současných bruselských vládnoucích elit. I Česko si to zažilo v říjnu minulého roku a byla ustavena euroskeptická, ovšem poměrně  opatrná,  koaliční vláda, která do velkých střetů nejde. Že ovšem je Evropa ve varu vidíme na téměř každodenních demonstracích ve Francii, Itálii, Belgii, Německu, kdy navíc – a proto lze mít pochopení kromě dosavadních požadavků odstartovaly i protesty proti nákladům na zbrojení a válce. Politický střet v Polsku nepochybně tak či onak může vývoj akcelerovat.

Pád současných bruselských elit budující nedemokratický všesvazující moloch je rozhodně správný cíl.  Z tohoto úhlu pohledu držme i Polákům palce.

Ilustrace: Satirická montáž Donalda Tuska připomínající vystoupení generála Jaruzelského v roce 1981, kdy oznamoval vyhlášení válečného stavu.