Skončeme stále více nesmyslnou expedici v Afghánistánu

Politický guru amerických demokratů a bývalý poradce prezidenta Cartera Zbigniew Brzezinski dokonce napsal, že ruský stát se postupně rozloží na vlastní evropskou část, na sibiřskou pod kontrolou USA a na dálněvýchodní, kde bude hrát prim Japonsko. Do jisté míry byla tehdejší americká vojenská doktrína realistickým obrazem situace. Předpokládala americké vítězství ve velké světové válce a schopnost USA zvítězit současně ve dvou menších válkách regionálního významu. Dnes USA velkou válku vylučují, protože by byla pro všechny zúčastněné sebevražedná a chtějí mít pouze takové vojenské síly, které budou schopné zvítězit v jedné regionální válce.

Ukázalo se, že předcházející odhady nevycházely ze skutečné reality světové situace. Letecké bombardování a raketové útoky USA a jejich spojenců bez mandátu OSN na tehdejší Jugoslávii, špatně vyzbrojenou, bez spojenců a s váhavým Jelcinovým Ruskem v pozadí nakonec přineslo Washingtonu a jeho spojencům v NATO politické vítězství. Rozbilo tehdejší Jugoslávii, odstranilo Miloševiče i jeho spojence a dalo v Kosovu politickou moc lidem, které ještě krátce před tím americký státní departement označoval za „za protisrbské teroristy spojené s kosovskou narkomafií“.

Ovšem kosovské vítězství USA bylo poslední svého druhu. Když se Clintonův

nástupce George Bush jr., jako nový republikánský prezident, pustil do války s Irákem, jako důvod uváděl „vlastnictví zbraní hromadného ničení“ a „jejich nebezpečí pro mír“ a dále „diktaturu Saddáma Husajna. Obrovské americké vojenské mašinerii s přispěním „koalice ochotných“ se sice podařilo zničit Husajnovu armádu a rozbít jeho administrativní a policejní systém, ale zbraně hromadného ničení se vůbec nenašly. Byly americkou lží. Nakonec byl chycen samotný Saddám Husajn i jeho nejbližší spolupracovníci a na scénu nastoupily šibenice. Ovšem likvidace Saddámovy diktatury nebyla laciná věc. Obyvatelstvo Iráku stála na milion jejich životů, atentáty se v této zemi stále opakují t a Irák má stále daleko k modernímu demokratickému státu, jak to kdysi sliboval prezident Bush. Ovšem přístup k irácké ropě se pro USA uvolnil.

A pak přišel Afghánistán. Tento svým charakterem retrográdní, islamistický a veskrze středověký útvar ovládaný fundamentalistickým Tálibánem byl vskutku cvičištěm teroristů al-Kajdy a dalších podobných muslimských organizací. Dlužno podotknout, že jak Tálibán, ale i al-Kajda byly velkým dílem původně vytvořeny americkou CIA. Washington také zde doufal ve vojenské řešení, jež mělo vést k politickým změnám. V Kábulu byl instalován jako prezident Hamid Kárzájí. Do jeho pestrého životopisu - v počátku byl příklad stoupencem Tálibánu - patří i to, že pracoval pro americkou ropnou společnost. Kárzájí dostal veškerou podporu Washingtonu, včetně mohutné finanční podpory.

Spojenci USA z NATO převzali větší či menší kontrolu mnoha územních celků této země a zahájili vedle boje s protivládními silami rekonstrukci země. Do této činnosti se zapojily i naše vojenské a civilní týmy. Ovšem i zde se ukázalo, že tu není dostatek vojsk na plnou bezpečnostní kontrolu země, že ve většině oblastí nadále vládnou náčelníci ozbrojených skupin, jež živí obnovená produkce drog. A důstojníci USA a NATO museli konstatovat, že rozsah afghánského území kontrolovaného islamistickými skupinami a jejich ozbrojenými oddíly je nyní větší než před lety. Je proto jenom logické, že Washington a další země začaly mluvit o stažení svých vojenských sil. V Afghánistánu ostatně nevyhráli britští vojáci Jejího veličenstva ani sovětské armády.

Na bezvýchodnost situace amerických a spojeneckých vojáků ukazují i projevy naprosté demoralizace, které se průběžně objevují. Naposledy to byl případ příslušníků americké námořní pěchoty, jejíž příslušníci močili na zabité povstalce. Loni se zase jiní vojáci radostně fotografovali s mrtvolami zabitých civilistů. Dostatečně jsou známé také skandální fotografie německých vojáků s ostatky mrtvých. Je velmi pravděpodobné, že případy, které se dostaly na veřejnost, jsou jen částí deklasace mezinárodního sboru.

Otázka odchodu z Afghánistánu se bezprostředně týká i nás. Dnes máme v této zemi několik set vojáků a ti nás stojí ročně miliardy korun. Ovšem k tomu je nutno připočítat i specifickou výzbroj pro tuto expediční výpravu, která stojí další miliony. A jakými vedlejšími jevy je vše provázeno, to se dovídáme v důsledku všech afér s jejím nákupem. V zásadě dáváme do Afghánistánu miliardy s absolutně nulovým výsledkem. Navíc je vše spojeno s jednostrannou orientací armády pouze na expediční účely, což ostatně naprosto oprávněně kritizuje i prezident republiky.

Při zdravém posouzení afghánské situace, možností České republiky, jejích potřeb a zájmů je zcela zřejmé, že pro ukončení expedičního působení v Afghánistánu bylo včera pozdě. Nemá žádného smyslu protahování pobytu českých armádních sil v této zemi. Mimo jiné samozřejmě také proto, že vyhazovat oknem peníze za současné krize a utahování opasků obyčejným lidem je přinejmenším nezodpovědné a spíše hloupé. Solidaritu České republiky s USA a spojenci v NATO je přece možné dokazovat jiným a méně nákladným způsobem.