Turecko na cestě k diktatuře

Masivní čistky

V Turecku i nadále pokračují zátahy proti jakýmkoli kritikům režimu a z práce bylo propuštěno dalších 4500 státních úředníků, včetně učitelů, policistů, počítačových expertů či knihovníků údajně podporujících pučisty. Rozsáhlé čistky trvají už déle než půl roku a dosavadní bilance je cca 125 tisíc propuštěných zaměstnanců a 40 tisíc zatčených. Jsou doprovázeny i sílící cenzurou médií – např. část rozhovoru s významným tureckým spisovatelem Orhanem Pamukem nebyla v tisku uveřejněna z důvodu jeho odmítavého postoje vůči posílení pravomocí prezidenta. O tom se bude rozhodovat v dubnovém referendu, které má Erdoğanovi zajistit moc na úrovni diktátora a umožnit delší setrvání ve funkci.

Plánované ústavní změny

Plebiscit se uskuteční 16. dubna a voliči budou rozhodovat o osmnácti dodatcích turecké ústavy. Erdoğanova Strana spravedlnosti a rozvoje (AKP) o změnu základního zákona usiluje už od volebního vítězství v roce 2011 a v říjnu 2015 získala pro tento záměr spojence i v opoziční Straně národního hnutí (MHP), která to společně s AKP více než třípětinovou většinou hlasů prosadila v parlamentu. Nové dodatky obsahují mimo jiné změnu parlamentního systému na prezidentský a tudíž zrušení funkce premiéra, zvýšení počtu křesel v parlamentu z 550 na 600 a reformu Nejvyššího soudu. Mimo jiné právě kvůli odporu vůči prezidentskému systému byl v květnu 2016 z funkce premiéra odejit Ahmet Davutoğlu, kterého nahradil povolnější Binali Yıldırım.

Příčiny Erdoğanova úspěchu

Přestože chce současný prezident zlikvidovat demokracii a nastolit osobní diktaturu, může se opřít o podporu poloviny národa. Nahrává mu totiž několik faktorů. Jednak politický odkaz zakladatele moderní Turecké republiky a prvního prezidenta Kemala Atatürka, který si již za svého života vybudoval silný kult osobnosti a autoritářství tak má v zemi pevné kořeny. Nic na tom nemění skutečnost, že co se týká ideologie, jde Erdoğan opačným směrem než Atatürk, a to od sekularizace k islamizaci. Dalším faktorem je slabá a nejednotná opozice vůči AKP, která by zemi nebyla schopna garantovat stabilitu a ani nemá ve svém čele silnou a charizmatickou osobnost. V neposlední řadě jsou to ekonomické úspěchy současné vlády a růst životní úrovně.

Aktuální průzkum preferencí

AKP má silnou podporu zejména ve venkovských oblastech. Poslední průzkum z 3. února naznačuje pokles popularity Erdoğanovy strany na 45,1 %, přičemž předchozí lednové průzkumy jí přisuzovaly přes 50 % hlasů. Druhé místo si s 26 % udržuje levo-středová kemalistická Republikánská lidová strana (CHP) a 15,1 % podporou disponuje nacionalistická Strana národního hnutí (MHP). Poslední formací, která by pronikla do parlamentu, je prokurdská Lidová demokratická strana (HDP) s 10,2 % preferencí. Budou-li pro změnu ústavy hlasovat voliči AKP a MHP, tak je téměř jisté, že se Turecko – významný člen NATO – přemění v prezidentský systém s diktátorem v čele.