Zbyněk Fiala: Nepodepíše, nemá pero

Vždyť je to Klaus!, napadlo mne. Kalendář ukazoval půlku listopadu a naproti stolu stál v úslužném předklonu kancléř Hájek a opakovaně stavěl s karet obrovskou stavbu. Šéf ji pak scvrknul jediným pohybem malíčku.

Pod hromádkou karet ležel list papíru s řadou rozhodovacích chlívečků, vidliček a šipek, který vždycky dole končil krokem: Nepodepíšu.

„Stačí jediný škrt pera, který prostě nedostanou,“ burácel stařík.

„Neřekne zas někdo, že jsme si neškrtli?“, špitl Hájek. V jedné ruce měl zdravici od šéfa slovenského parlamentu Richarda Sulíka, na které stálo „Svoboda od Evropy a solidarita z Východu“. A v druhé ruce měl rozhodnutí českého parlamentu, který překvapivě schválil doplněk Lisabonské smlouvy o mechanismu na záchranu eura. Dokonce ústavní většinou! I ve sněmovně! S tím nikdo nepočítal, že to projde, když se do toho zapíchnou ústavní vidle. A tak chyběl jen podpis prezidenta.

„Oni vědí, co mají udělat,“ řekl stařík a znovu udeřil do stolu. „Napřed Klausovu výjimku, a teprve pak se můžeme začít bavit o nějakém tom euru. Napřed ať zahodí ty sociální a zelené -nikoliv modré – nesmysly. Ať přestanou vyhrožovat Bruselem našim dobrotivým lichvářům a podnikatelům, kteří se nebojí ani cizího jedovatého odpadu. Teprve pak se můžeme začít o něčem bavit. Jen to nemůžu říct takhle otevřeně, vymyslete už proboha něco!“

Z okna bylo vidět, jak nádvořím přechází sem a tam chlap v černém, hodí oko do patra a zamumlá něco ošklivého. Nečas! Jde podat demisi. Když řekl, že jakémukoliv hlasování o smlouvě musí předcházet referendum, že euro chceme, ale nepřijmeme, podstrčili mu papír, který mylně považoval za potvrzení o odběru stravenek a deputátní elektřiny. Chvilka nepozornosti, a byl ze hry.

Ale čert vzal Nečase. Teď máme jiné starosti.

„Nemůžeme podepsat, protože nám ukradli pero,“ nejapně zažertoval Jakl. Opravdu nejapně. Celá hradní partička se dodnes úplně nevzpamatovala z té obludnosti, když nepřátelská veřejnoprávní natočila Klausův osobní dar chilskému lidu, dědicům Pinocheta, praporečníka strhlé svobody, ale pak ty záběry pustila pozpátku …

Na stole se rozdrnčel červený telefon. „To je čínský prezident,“ zavolala z pootevřených dveří sekretářka. „Má píchlou rezervu.“

„Cože??“

„Říká, že mají už pětinu rezerv v eurech a nechtějí, aby se jejich hodnota ztrácela, jako když se propíchne balón.“

„Dělejte, že mluví čínsky.“

Rozdrnčel se i ten pruhovaný.

„Volá prezident Obama,“ překřikuje sekretářku drobný tajemník.

„Nejsem tady,“ odsekává stařík.

„Nesmíme ho rušit, má zrovna ruštinu,“ navrhuje pohotově Jakl. „Jednou měsíčně učitelku přezkušuje.“

„Obama nabízí Nobelovu cenu.“

„Cože? Dejte to sem!!“

„Vaklav,“ ozvalo se ze sluchátka. „Chceš Nobelovku?“

„To jsou otázky!“

„Tak podepiš, a já ti jí půjčím. Můžeš si ji nechat, jak dlouho chceš, stejně nemá žádnou cenu.“

V pracovně zavládlo ticho. Položit euro, které by beztak padlo samo, nebo mít Nobelovku? Třeba i míru, to není třeba zdůrazňovat.

„Míru, míru,“ filozofoval Hájek. „Špatný je, když člověku míru berou …“

„Tak, dobře,“ rozhodl se stařík a začal si ohmatávat sako. Kde to ale má? Rysy ztuhly, pero nikde. Že by vtípek? Vyděšený Jakl gestikuluje, že v tomhle opravdu, ale opravdu nejede.

Kde jsme to naposled byli? V Ústeckém kraji!

Nezosnovali to nakonec starostové, kteří se s Klausem nesetkali, aby měli alibi??

xxx

Probudil jsem se. Kde se v člověku berou takové blbiny? V noci prý mozek vykydává odpadky, kterými jsme si zaneřádili závity přes den. Zahustí, promíchá a formou snu vyleje. Ještěže si z toho nic nepamatuju!