Zbyněk Fiala: Průmysl na okraji srázu?

Míříme dolů, už brzdí i tahoun české ekonomiky, výroba automobilů. V srpnu klesala nepatrně pomaleji než celý průmysl a ztratila proti loňsku 5,3 bodu bazického indexu (loni v srpnu vykazoval tento index 146,5 bodu, letos v srpnu byl na 141,2). Předpovědi růstového roku, které jsou zakomponovány do státního rozpočtu na rok 2013, jsou však zřejmě z jiného světa.

Index výroby motorových vozidel je součástí souhrnného indexu průmyslové výroby a je to údaj, který přepočítává dnešní výrobu na stálé ceny roku 2005 (bez započtení výkyvů v počtech pracovních dnů), takže nám umožňuje srovnávat delší období. V prvním čtvrtletí se tento automobilový index pohyboval nad hranicí 200 bodů, s rekordní hodnotou v březnu (217). Poprvé se dostal nad 200 bodů loni v září. V létě bývá vždycky níže, loni byl také pod 150, takže by to mohl být sezónní výkyv. Jenže - také tržby v běžných cenách (prachy, žádné přepočty) jsou letos stejné jako v loňském roce a ukazují tak na zamrznutí oboru, který zatím táhl celou ekonomiku.

Celé průmyslové tržby zaznamenaly v srpnu nepříjemný výkyv a statistici ČSÚ se to pokoušeli vyložit přesunem podnikových dovolených (loni byly hlavně v červenci). Avšak souhrn přírůstků za celé letošní prázdniny je poloviční ve srovnání s tím loňským, takže zpomalování průmyslu pokračuje. A pokud by nešlo v srpnu o pouhý výkyv, ale nový trend, meteme si to pěkně dolů.

Naznačuje to pokles průmyslových zakázek, další v řadě – předtím průmyslové zakázky klesly i v březnu a červnu. V srpnu loňského roku to bylo se zakázkami ještě horší, ale za celý rok byly takové měsíční poklesy jen dva, zatímco letos jsou do srpna už tři. Pokračuje také pokles pracovních míst v podnicích nad 50 zaměstnanců (o jedno procento). A pokračuje i eroze reálné mzdy, protože přírůstek nominální mzdy v průmyslu o 3,0 procenta (hlavně díky odborářské akci KOVO v boleslavské Škodovce) je nižší než růst spotřebitelských cen (3,1 %).

Kdo vydělá?

V zahraničním obchodě byl v srpnu nejnižší obrat z celého roku. Dovoz dokonce klesá, úměrně poklesu HDP (srpnový dovoz v běžných cenách byl meziročně nižší o 0,8 %), což vylepšilo obchodní bilanci – vývoz převyšoval dovoz o 16,9 miliardy korun. Pokud však nahradíme výraz „zahraniční“ (obchod přes hranice) výrazem „národní“ (rozlišíme obchodní bilanci subjektů u nás a bilanci subjektů se sídlem mimo ČR), dostaneme úplně jiný obraz. Takhle to popisuje aktuální zpráva ČSÚ:

„Bilance subjektů se sídlem v České republice vykázala deficit 1,3 mld. Kč (oproti schodku 10,7 mld. Kč v srpnu 2011), bilance subjektů, které nesídlí v České republice, vykázala přebytek 18,2 mld. Kč (proti aktivu 11,9 mld. Kč v srpnu 2011).“

Oba dva typy subjektů si tedy meziročně pomohly, ale jen jeden z nich se přitom dokáže pohybovat nad hladinou. Pro detailní rozbor nemám informace, snad mi někdo pomůže.

Do debat o našem členství v Evropské unii nabízí statistika další užitečné údaje:

„Bilance zahraničního obchodu se státy EU dosáhla přebytku 49,4 mld. Kč, který byl meziročně o 2,3 mld. Kč vyšší. Se státy mimo EU vykázala bilance schodek 32,5 mld. Kč, meziročně o 13,3 mld. Kč menší.“

Závislost

Podíl obchodu s EU je nezdravě vysoký, ale efekt má smysl. Orientace na další teritoria je nesnadná a nestačí o tom jen mluvit, jak to zaznamenáváme ve vládních prohlášeních. A už vůbec nejde o to, abychom jednu závislost nahradili jinou, samozřejmě horší.

Mimo státy EU obchodujeme hlavně s ropou a zemním plynem, kde je rozdělení karet jasné. Jsme sice také exportéry energie – druhý největší vývozce elektřiny v EU – ale to také začíná drhnout. Ve statistikách ČSÚ údaje o srovnatelných tržbách za výrobu elektřiny a tepla nenajdeme. Možná proto, že v průběhu roku 2010 se tam objevovaly tak drastické údaje, že od té doby jsou tyto údaje nahrazeny poznámkou „důvěrné“.

Samotný fakt, že tržby energetického sektoru míří dolů nyní potvrdil generální ředitel ČEZ Daniel Beneš v rozhovoru pro Lidové noviny. Akcie ČEZ jsou hlavním cenným papírem na pražské burze, a tak jsem tento rozhovor zachytil nejprve na pozorném webu investiční skupiny Patria.

http://www.patria.cz/zpravodajstvi/2166050/benes-cez-pro-ln-hlavni-prioritou-je-temelin-pak-uhli-a-uspory-albanii-bud-ustojime-nebo-musime-odejit.html

Proč to energetice nejde? Příčin je víc, dostaneme se k nim. Osobně soudím, že to může být i důsledek zdražování elektřiny, na kterém má jen nepatrný podíl podpora solárních elektráren. Největší složku ceny – je to celá polovina!! – tvoří distribuce. Beneš se zálibně ohlíží tímto směrem a říká: „Dlouhodobě máme zájem pořídit víc regulovaných aktiv, jako jsou distribuční sítě a teplárny. Naopak snižujeme podíl aktiv, která jsou závislá na kolísání cen elektřiny.“

Temelín

Jak se Beneš dívá na další výstavbu Temelína? Je překvapivě opatrný a vypočítává faktory, které to komplikují:

„Prvním je ekonomická krize, druhým chování Evropské komise, třetím nadbytek emisních povolenek, který vede k poklesu jejich tržní ceny. Systém, který měl investory motivovat k výstavbě nízkoemisních elektráren, přestal fungovat. K tomu lze přičíst dotování obnovitelných zdrojů.“ Pokračování tohoto trendu by podle něj znamenalo, že by přestaly vznikat velké energetické zdroje a rostly by pouze dotované větrné a solární elektrárny.

Jenže to je podstata věci. Reakcí na havárii jaderné elektrárny v japonské Fukušimě je v Evropě odchod od jádra nejen v Německu (do roku 2022), ale také v Belgii (do roku 2025) a snižování podílu jaderné energetiky ve Francii (uzavření 20 z celkového počtu 58 reaktorů do poloviny 20. let).

http://spectrum.ieee.org/energywise/energy/nuclear/nuclear-power-go-big-or-go-home

Mapa se přeskupuje, zavřené evropské bloky budou více než nahrazeny asijskými – možná. Japonská debata je stále otevřená – ale ani vlivy havárie ve Fukušimě ještě neskončily. Zatím je rozestavěno 26 reaktorů v Číně, příští rok přibudou další. Jižní Korea chce zdvojnásobit podíl elektřiny z jaderné energetiky z 30 na 60 procent do roku 2035. Rusko (na pomezí obou kontinentů) staví deset reaktorů, plánuje dalších 14.

Monopol

Proč v Evropě jádro hasne a v Asii je rozdmycháváno? Je to jen nedostatkem jiných energetických zdrojů, i s přihlédnutím ke klimatickým změnám?

To je jen část pravdy. Jádro je reprezentantem centralizované společnosti, alternativní zdroje mají i decentralizované formy s prvky nezávislosti.

Jádro představuje tak velké projekty, že do nich musí být stát zatažen podstatně víc než do nějakých solárních panelů. I když je snaha debatu obrátit jiným směrem, Beneš v rozhovoru pro LN říká jednoznačně, že potřebuje státní garanci na fixovanou cenu elektřiny. Jakou cenu? Jistěže monopolní, proto se tak zajímá o distribuci. Už Peter Drucker připomíná, že v tržním prostředí není jiná cesta ke zvyšování zisku, než snižování nákladů. Beztrestné zvyšování cen si mohou dovolit jen monopoly.

Na rozdíl od alternativních zdrojů, jejichž škála se pořád rozšiřuje, ceny jaderných elektráren ve světě tragicky rostou a jejich výstavba se prodlužuje. Alternativní zdroje budou brzy konkurenceschopné bez státní podpory, jaderné elektrárny nikdy.

Francouzská Areva nedokázala uvedený fakt zapřít (a ani nemůže, je namočena ve Finsku, kde byla dostavba elektrárny, původně plánovaná na rok 2009, znovu oddálena za rok 2014, a kde konečnou cenu nikdo už ani neodhaduje), proto byla proto vyřazena ze soutěže o dostavbu Temelína. Ti, kdo to zapřít dokážou, na tom nic nezmění. Jestliže však bude stát garantovat cenu elektřiny, garantuje všechno, jak ukážou pozdější arbitráže.

Německý Siemens je ve Finsku namočen také, a to byl nejspíš další důvod (nejen Fukušima), proč se loni v září rozhodl stáhnout z jaderného podnikání – i k velké nelibosti Rosatomu, který s jeho partnerstvím počítal na základně joint-venture z roku 2009.

Poptávka

Nedávno se Siemens pokusil spočítat náklady přechodu Německa k bezjaderné energetice a vyšly mu démonické cifry mezi 1,4 a 1,7 bilionu euro. Přepočítávat to na koruny nemá cenu, stejně jako nemá cenu přepočítávat vzdálenost k Měsíci na sloupec mincí. V každém případě jde o obrovskou cifru, která je situována do oblasti poptávky po energetických zařízeních. Tato poptávka bude částečně soustředěná do pobřežních vod, kde se budou tyčit větrné elektrárny (ten největší větrník už bude mít 6 MW instalovaného špičkového výkonu), může mít také podobu obrovské tepelné sluneční elektrárny někde v Africe, ale značnou část poptávky po alternativních zdrojích energie budou představovat decentralizovaná zařízení a budování nezávislých ostrovů výroby elektřiny a tepla.

Také u alternativních zdrojů elektřiny bude cena elektřiny garantovaná – avšak nikoliv státem. Vyplyne z konečného rozsahu investičních nákladů. Slunce a vítr jsou zadarmo. Od provozních nákladů odhlížím, nemám představu. Ale malá zařízení pro jednu nebo několik obcí, která se zapojí do mixu s bioplynem pro vyrovnání výkyvů (a vyřeší i ukládání elektřiny, další prudce se rozvíjející obor), budou moci utéci z chomoutu státem nařízené ceny elektřiny.

Rizika

Proto si myslím, že žádná dostavba Temelína nakonec nebude. Ostatně, něco podobného nejspíš napoví i seriózní posouzení ochabujícího průtoku Vltavy, jejíž voda je potřeba ke chlazení reaktorů. Nějaká voda navíc je v Lipně, odkud by se dala brát v nejteplejších měsících roku, kdy Vltava možná vyschne. Ale co když bude vysychat stále častěji? Pokud bude pokračovat globální oteplování, bude i tato zásoba ohrožena.

A když se vrátíme k tématu průmyslu, je jasné, že potřebuje povzbuzení, ale zakázka od Temelína to nejspíš nevyřeší. Aby se však naděje na ekonomickou schůdnost temelínského projektu nějakou dobu držela nad vodou, bude snaha znemožnit rozvoj konkurenčních řešení, opevňovat monopol a zbavovat zemi k přístupu decentralizovaných technologií. Temelín tak bude průmysl spíš brzdit. A naši zemi bude odřezávat od Evropy a přesouvat do Ruska a Asie. Dokud to půjde. A až to nepůjde? Budeme sčítat zpoždění a ztráty.