Jak to bylo tenkrát, a jak je to dnes

   Myslím, že datum 17.11. je příhodným okamžikem k připomenutí si událostí, které proběhly před Národním muzeem dne 11.3.2023, kdy jsme byli my demonstrující za odstranění ukrajinské vlajky z budovy Národního muzea napadáni těžkooděnci se snahou nás vtáhnout do fyzických konfliktů s českou policií. Na závěr pak provedu dějinné srovnání obou události, té z 17.11.1989 a pak i zásahu policie proti nám demonstrantům ze dne 11.3.2024.

   Kolem událostí, které proběhly u Národního muzea právě onoho 11.3.2023, byla v českém tisku zorganizována lživá kampaň, a tak cítím potřebu očistit tuto událost od nánosu zpolitizovaných dezinformací šířených ze strany současné vládní kamarily a jejich mediálních nohsledů. Mainstreamová media tu jako obvykle posloužila jako hlásná trouba šíření nepravd a manipulací ze strany vládní koalice a ze strany Policií ČR.

    Tato koordinovaná dezinformační kampaň spuštěná kolem střetů policie s demonstranty u Národního muzea měla za cíl dehonestovat veškeré protivládní aktivity v této zemi a za výsledek této negativistické kampaně proti demonstrantům u Národního Muzea je pak možno považovat i současný trest vězení pro Slávka Popelky. Ten dnes slouží nepodmíněný trest jednoho roku ve vězení v Břeclavi za jeho tehdejší aktivity vedené za odstranění ukrajinské vlajky z budovy této naší národní památky.

     Jsem přesvědčen, že kdyby nesoudili soudci zapojení do případu Slávka Popelky pod vlivem lží šířených v českých sdělovacích prostředcích o tom, že my demonstranti jsme pod vedením Slávka Popelky zaútočili onoho 11.3 2023 na Muzeum s cílem ničit majetek a napadat pracovníky této instituce, tak by se jistě na tuto kauzu soudci uměli podívat jinýma očima.

Pro ilustraci cituji některé nadpisy článků z provládního tisku o tehdejších událostech u Národního muzea:

IDnes: „Útok na Národní muzeum“

Opět IDnes: „Demonstranti se dobývali do Národního muzea. V poutech skončilo 18 lidí“

IDnes: “Krocení divokého davu demonstrantů u muzea ,,“

Seznam: "Útok na Národní muzeum: Napřed je dostali do varu…"

     Myslím si, že by bylo záhodno, aby redaktoři oněch článků doplnili ten svůj novinářský výtvor i o fotografie nás, jak si neseme k Národnímu muzeu nějaké ty halapartny, hákovnice, tarasnice a jak za sebou táhneme dobývací stroje.

    A ani veřejnoprávní ČT nezůstala pozadu v této dezinformační kampani. Informace podané Norou Fridrichovou v jejím pořadu „168 hodin“, byly natolik odpudivé, že jsem si na tento pořad stěžoval na Radu pro televizní vysílání. Žádal jsem Radu pro televizní vysílání, aby přiměla Noru Fridrichovu, aby se  divákům televize omluvila za zmanipulování skutečného průběhu událostí u Národního muzea. Nora Fridrichova za původce fyzických potyček u Národního muzea označila nás, kdy však celá ta eskalace atmostéry u Národního muzea započala tím, že těžkooděnci začali napadat nás, do té doby pokojně stojící demonstranty. Moje tvrzení dokazují videa pořízená účastníky demonstrace, která kolovala na sociálních sítích, a která jsem taktéž na Radu pro televizní vysílání zaslal jako důkaz.

     Samozřejmě, že jsem se svou žádostí o omluvu Nory Fridrichové vůči divákům na Radě pro televizní vysílání neuspěl. Jedna dobrá zpráva tu ale přece jenom je. Nedávno totiž zrušila ČT Noře Fridrichové ten její zpolitizovaný pořad „168 hodin“, a já na to reagoval tím, že jsem napsal do ČT děkovný dopis za tento chvályhodný počin.

    Byla to jasná policejní provokace, těžkooděnci nás chtěli vyprovokovat k bitkám, a ti z nás, kteří na svoje napadení těžkooděnci zareagovali tím, že těžkooděnci nějakou tu ránu stejným způsobem vrátili, tak ty pak odvedla policie a ti pak naplnili to bombastické číslo oněch 18 až 21 zatčených, jak sdělovaly články ve výše uvedených médiích.

    Já osobně jsem byl prvním vojákem, který padl na barikádě u Muzea, tedy, byl jsem první osobou, která byla těžkooděnci sražena na zem, když na nás policie zaútočila. A byl jsem napaden ne jednou, ale dvakrát. Těch padlých na zem pod útokem těžkooděnců bylo pak více. Neměl jsem daleko od toho, abych také utrženou ránu těžkooděnci opětoval, ale nakonec jsem odolal, a to mě zachránilo od soudního řízení, kterému pak čelili ti, kteří neodolali a ránu opětovali.

    Nejvíce pobuřující byl případ pana Kočího, do kterého bušili tři policisté u Národního muzea pěstmi. Pana Kočího dnes zastupuje právnická kancelář Kašpárek, která se snaží vydobýt u soudu spravedlnost pro něho a samozřejmě i zajistit náležité „ocenění“ brutálního útoku těchto tři policistů na osobu pana Kočího. Ale, jak se říká, ta spravedlnost v naších krajích proráží ztuha. 

    Můj názor je, že kdyby nás nezačala policie napadat, tak by se celé to shromáždění tak do 30–40 minut rozešlo, zkrátka bychom ze sebe vykřičeli ten vztek na tu visící ukrajinskou vlajku na naší národní památce a šli bychom domů. Jenže někdo z politiků zacítil příležitost, že by se dalo této situace zneužít. Zatímco my jsme skandovali hesla, tak jinde se intrikovalo.

    Dokonce jsem někde zaslechl tvrzení českého politika, který tuto naši akci u Muzea přirovnal k útoku na Kapitol ve Washingtonu v lednu 2021.

    A nyní nastíním ono slíbené historické srovnání.

  Zatímco na Národní třídě tenkrát v listopadu roku 1989 byla policie zneužita StB k napadení demonstrantů vedených agenty StB, kdy tehdy bylo cílem brutálního zásahu policie proti demonstrantům dostat do ulic rozhořčený dav lidu; tak naopak, 11.3.2023 napadla policie nás demonstranty u Národního muzea s cílem zastrašit všechny ty, co by měli chuť vyjít do ulic a protestovat proti zvůli současné vlády. Jiný účel toto provokativní napadání nás demonstrantů u Národního muzea nemělo. Jen zastrašit eventuální následovníky.

  Za sebe musím říci, že jsem si díky tomuto zvednutému praporu odporu u Národního muzea dne 11.3.2023, zase jednou vážil českého národa.

Miroslav Kelnar