Kapitální demokracie
Ve feudalismu mohl jediný člověk rozhodovat o chodu země. Buď vládce, nebo se přičiňovali jeho rádci.
Nemusí být feudalismus, a přece jediný člověk strhne, stočí zemi do nových postupů. Například:
• Nejsilnější diktátor, kterému jiní nenavzdorují – Hitler, Stalin.
• Potýkání nahoře: Dubček – odstavil Novotného (představitel KSČ 1953 – 1968), Chruščov – přemohl Malenkova (vůdce SSSR 1953 – 1955).
• Anebo klidnější postupy demokratických voleb: de Gaulle, Thatcherová…
Chruščov se utěšoval, že posunul vztahy v politice od nejtvrdšího k měkčímu. Vždyť Stalina by nebylo možné sundat domluvou ostatních, jak to udělalo Chruščovovo okolí.
De Gaulle vyšel nahoru svým rozhodným vystoupením proti nacismu – po porážce Francie.
Thatcherová svou tvrdostí: „Britský národ má dost socialismu. Třicetiletý experiment naprosto zkrachoval.“ Snížila korporátní daně – a sociální výdaje. Zrušila lokální železniční dopravu, i se zničením nádraží a tratí. Nejtvrději potlačila stávky horníků – ovšem jejich životy se drasticky zhoršily. I britská královna byla znechucená protilidovou politikou. Zprvu ztratila oblíbenost, což ale napravila válkou o Falklandy.
Machiavelističtí politici využili Thatcherové ke svým účelům. Využili její politické jednoduchosti a umanutosti. Stát se stal servisem největších podnikatelů. Zničila pětinu průmyslu v zemi; v tom byli její čeští následovníci nesrovnatelně většími bohatýry.
Její ekonomická aktivita nakonec pomohla jen vrstvě nejbohatších.
Ve skutečnosti vládci podléhají mocnějším silám. Viditelným – těmi mohou být největší podnikatelé. Neviditelné síly - ti, kteří chtějí zůstat neviditelní. Často válekchtiví; patří vůbec mezi nás?
*
Vítězství v prezidentských volbách získá adept s největším počtem hlasů. Někdy však jinak – viz Spojené státy roku 2000.
Sbor volitelů USA odhlasoval 14.12.2000 nejtěsnějším možný rozdílem (271 ku 266 hlasům), že příštím americkým prezidentem se stává George W. Bush. Už dlouho všichni věděli, že půjde o velmi vyrovnaný volební souboj ---. Nad způsobem, jak jej bylo dosaženo, však mnozí Rusové nevěřícně kroutili hlavou. Sledovali zemi, která o sobě hrdě prohlašovala, že je nejrozvinutější demokracií na světě a disponuje nejpokročilejšími technologiemi, užívala však zastaralé volební stroje, z nichž lezly „papírové konfety“, za jaké by se styděl i ruský průvodčí – zemi, která ještě celé týdny po volbách nedokázala spočítat hlasy, až jí nakonec nezbylo než se obrátit na Nejvyšší soud, aby potvrdil výsledek. Poprvé za víc než sto let se navíc stalo, že kandidát, který získal nadpoloviční většinu všech hlasů, byl prohlášen poraženým. [ 1 ]
Rozhodující bývá přesvědčení voliče, komu má hlas věnovat. Vybíráme uchazeče
• podle všeobecné známosti - pokud příjemně působí. Ke slávě může vést i pouhé mediální doporučování
• podle hezkého vzhledu – obličej, postava, její výška
• podle hladkosti, kterou předkládá nachystané myšlenky
• podle nezjistitelného neupřesnitelného předpokladu – toho chci
• podle přijatelnosti jeho příjmení
• naopak odmítáme uchazeče se skandálně nepříjemným vyjádřením.
Potřebná bývá zmíněná sláva. K té vede nejen dlouhodobé působení v politice nebo ve válce, v umění, ale i krátkodobé promyšlené zdůrazňování ve sdělovadlech.
*
Konkrétně k demokratickým zemím.
Lidové demokracie vesměs dbaly o udržení neměnného směrování země. Rozhodnutí parlamentů bývala určená shora. Jejich stoprocentní hlasování se zdůvodňovalo předchozím projednáváním, které vedlo ke konečné shodě. Principiálně by to bylo správné, vždyť postupy přírodních národů tohle mívaly; jenže bez nadřazeného tlaku. Tak dlouho rokovat, až se najde řešení přijatelné všem.
Čtenář žasne, když čte o původním diktátorském přístupu k rozhodování a k hlasování v českém senátu. Daniela Kovářová někde zmínila, jak nejprve jen sama v senátu dokázala hlasovat proti. „Přece nesmíte hlasovat proti něčemu, co nařizuje EU“ - křičel na ni předseda komise. Původně zákony přijímali všichni, až později vzniklo, že někteří senátoři hlasují proti, nebo se zdrží.
Západní dodavatel elektroniky se v sedmdesátých letech v Brně vyjádřil. Je neuvěřitelné, jak se máte dobře, ačkoliv jen tak nedbale (chabě, ledabyle) pracujete. Ať v ústavech, ať u strojů. Výsledkům mohlo přispívat i trvalé směřování země, bez kotrmelců doprava, doleva. Jenže pomalé zaostávání umocňoval západní vývoj stále vyspělejší techniky.
Západní demokracie mají jiný postup. Silnější vyhrává, slabší se musí podřídit. Mnohdy dalšími volbami se střídají politické strany ve vedení států - ode zdi ke zdi. A náročně nastartovat co důležitého, na dalších deset let, by aktuální vládě bylo pošetilostí.
Zásadní změny nebývají dovoleny. V Jižní Americe, ale i v Evropě. Itálie před desítkami let – do vlády pustit komunisty? Prosadil se zločinný duch – premiéra zavraždit (Aldo Moro). Nebo Rumunsko 2025 – toho nezápadního kandidáta na prezidenta nutně muselo podporovat Rusko. Takže nesmí být dosazen!
Kapitální demokracie bývá podstatou západní demokracie. Tvořená materiálním prostředkem kapitalismu, rozvrstveným bohatstvím. Největší podnikatelé svým kapitálem předem určí, který z volebních uchazečů vyhovuje jejich zájmům. Přitom v menší zemi snadněji rozhoduje cizina – což nemá být.
Kvality určeného uchazeče pak rozšiřují média. Nemohou jinak. Reklamy těchto podnikatelů je živí. Jsou to:
• Papírová a elektronická sdělovadla soukromých podnikatelů
• Soukromoprávní televize, která prý patří jejím zaměstnancům
Oslavují, podbízejí - nejvychytralejší psychologové svou odměnu splácejí promyšlenými postupy. A lidé, už přesvědčení, přesvědčují nepřesvědčené.
Důležitější než demokracie může být vhodné vedení. Nejspíš lidé bez soukromých zájmů, naopak spojení společnými směry, chápanými většinou obyčejných občanů.
Jiným tématem by bylo posouzení, zda lepší výsledky vznikají, když zemi vedou politici, anebo lidé, kteří svěřené problematice rozumějí.
Roku 1968 demokracie nebyla; stále určovala, vládla skupina těch lidí, kteří jiným lidem nedovolili užít svobodných tajných voleb. Přesto bylo Dubčekovo vládnutí oblíbené naprostou většinou obyvatel - vždyť začalo rychle uskutečňovat svobodu.
Doba surových atentátů dávno skončila. V nejhorším byly nahrazeny fraškou, viz atentát Sarajevo 1914 a 1997. Co čeká našeho současného mladistvého prezidenta? Jakým úkonem by mohl následovat prezidenta Havla, dodnes celosvětově proslulého alespoň mezi politiky?
Literatura:
[1] Putin. Život a doba – Philip Short, s. 396. Překlad Tomáš Suchomel. Nakl. JOTA 2024. Orig 2022, Putin: His Life and Times.
— blog —
- tisk
- přeposlat emailem
- sdílet
- uložit jako oblíbené
- 100x přečteno














Komentáře
Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.