Proč říci ne Mariánskému sloupu

Mariánský sloup je dílem významného barokního sochaře J. J. Bendla (Pendla) a jeho stavba téměř 300 let symbolizovala porážku ,,stavovských" na Bílé hoře. Dne 3. 11. 1918 byl stržen rozvášněným davem, který vedl představitel pražské bohémy František (Franta) Sauer a další politici, mezi nimiž měla být i mladá M. Horáková, pozdější významná členka strany národních socialistů. V dozvucích první světové války a rozpadající se podunajské monarchie mělo toto gesto hlubší smysl a retrospektivně vzato, i svůj politický rozměr.

Radní J. Wolf prohlásil na začátku roku, že kopie sloupu by mohla stát na stejném místě již příští rok, a že se pokusí přesvědčit další radní k realizaci svého záměru. Nicméně Wolf ani další podporovatelé znovuvztyčení sloupu si zřejmě neuvědomují politicko - náboženský rozměr či pozadí stavby ,,původního" sloupu a vidí v něm toliko mimořádně zdařilé výtvarné dílo, čímž bezpochyby bylo.

Je ale vždy nutno hledat v pomnících, sochách a sloupech hlubší symboliku, a proto by Mariánský sloup neměl stát na veřejném místě. Stal se totiž výrazným symbolem násilné rekatolizace českých zemích, během níž z nich emigrovalo tisíce významných osobností a celých rodin. Tím spíš, že na Staroměstském náměstí proběhla 21. 6. 1621 nechvalně proslulá poprava 27 českých pánů, představitelů stavovského odboje proti Habsburkům. Z těchto důvodů by Pražané měli říci znovuobnovení sloupu své ne.

O znovuvztyčení sloupu by každopádně měla proběhnout širší společenská diskuse, která by osvětlila všechny aspekty spojené s ,,původním" Mariánským sloupem, hlavně politicko - náboženské a historické.

Pozn.: Mezi těmi, kdo strhli Mariánský sloup, byla v davu také mladá národní socialistka Milada Horáková, tehdy ještě s dívčím jménem Králová. Je zajímavé, že mnoho z  těch, kteří si účelově berou jméno M. Horákové do úst, v tomto případě mlčí.