Daně proti oligarchizaci (II)

V první části jsme probrali prudký nárůst koncentrace bohatství v poslední době v kontrastu s předchozím dlouhým obdobím s vysokými progresívními daněmi.

https://paulkrugman.substack.com/p/talking-again-with-gabriel-zucman

Odradíte rentiéry

Krugman: Kdybych byl pravicový politik, řekl bych, že předchozí systém odrazoval od inovací, od vytváření pracovních míst a tak dále.

Zucman: V zásadě by to mohla být pravda. Dalo by se říct: „No, když lidé čelili těm extrémně vysokým mezním sazbám daně z příjmu, odrazovalo je to od inovací a zakládání podniků.“ Ale pak se podíváte na data a vidíte, že po druhé světové válce byl růst HDP ve skutečnosti vyšší, než jaký byl od 80. let. Míra investic nebyla nižší, ve skutečnosti byla vyšší. Americký kapitalismus v tom období fungoval dobře.

Téměř konfiskační sazby u extrémně vysokých příjmů v řádu několika milionů dnešních dolarů prostě nezničily inovace, růst, ani kapitalismus.

Musíte se zamyslet i nad tím, jaký typ chování odrazujete, když zdaníte velmi vysoké příjmy velmi vysokými sazbami. Jsou vědci nebo inovátoři opravdu motivováni tím příjmem navíc, který budou moci vydělat nad hranicí pěti milionů dolarů? Možná ano, možná ne. Avšak odrazujete tím také lidi, kteří chtějí jen získávat rentu. Chtějí například zakládat soukromé univerzity prodávající falešné diplomy nebo chtějí zneužívat patenty a vytěžit co nejvíce peněz ze spotřebitelů, pacientů.

V ekonomice tedy vždy existují lidé, které motivuje inovace, tvorba znalostí a obecně řečeno činnosti, které jsou pro ekonomiku jako celek pozitivní. Existují však také lidé, které motivuje získávání rent, činnosti, které mají ze své podstaty nulový nebo dokonce záporný přínos. A najednou, když máte 90% horní mezní sazbu daně z příjmu, tak vás odradí od tohoto typu vytloukání renty, což je pravděpodobný důvod, proč byla tato politika v poválečných desetiletích tak účinná, nebo alespoň relativně účinná.

Krugman: Generální ředitelé firem si v zásadě vždy stanovovali své vlastní platy. Kdyby si v roce 1959 řekli o plat, který by byl 500krát vyšší než plat průměrného pracovníka, vysloužili by si jen všeobecný hněv, a stejně by jim moc nezůstalo. Máme se k tomu vrátit?

Schopnost platit daně

Zucman: Myslím, že bychom to mohli udělat a dávalo by to smysl, ale pravděpodobně by to nestačilo. Když jste extrémně bohatí – a pomyslete na miliardáře –, je ve skutečnosti velmi snadné vlastnit velké jmění, aniž byste museli vykazovat jakýkoli nebo významný příjem.

ProPublica před pár lety zveřejnila únik z finančního úřadu, podle kterého například Jeff Bezos měl minimální příjmy. Jako generální ředitel Amazonu si nevyplácel mzdu a nařídil, aby Amazon nevyplácel dividendy. Sám neprodával akcie, aby využil kapitálových zisků, takže jeho zdanitelný příjem byl opravdu nízký. Nejde o daňový únik, vše je naprosto legální. Ale pokud se zaměříme na schopnost platit daně, pak bude u Bezose, jednoho z nejbohatších mužů světa, samozřejmě extrémně vysoká. Proto je pro lidi jako on správná daň založena nikoli na příjmech, ale na majetku. S tím se dá mnohem obtížněji manipulovat než příjmy.

To byl jeden z důvodů pro zavedení daně z pozůstalosti, která je daní z majetku, ale nestačí to, protože je to pouze jednorázová daň. Je vybíraná z majetku pozůstalosti po úmrtí původního vlastníka. Může tak nastat situace, kdy nejbohatší lidé v zemi rok co rok neplatí žádnou nebo téměř žádnou daň z příjmu, a teprve po jejich smrti – když ještě fungovala daň z pozůstalosti – jsme se snažili dosáhnout, aby byla zaplacena alespoň malá daň.

Americký experiment s progresivním zdaněním tak obsahoval zásadní omezení, že se nikdy nepokusil přimět super bohaté, aby platili na ročním základě. Myslím, že právě toto omezení musíme v 21. století překonat, zdůrazňuje Zucman. A v zásadě to musí zahrnovat nějaký druh ročního zdanění založeného na majetku.

Závody ke dnu

Krugman: Pojďme si nejprve promluvit o daních z příjmů právnických osob. Kdysi jsme tak vybírali značné částky. Proč jsme v oblasti daní z příjmů právnických osob tolik ustoupili? Mělo by se to obnovit?

Zucman: Máte pravdu, že daň z příjmů právnických osob bývala pro USA významným zdrojem daňových příjmů. Na počátku 50. let dosáhla svého vrcholu, kdy daňové příjmy z této daně představovaly šest až sedm procent amerického HDP. To bylo při sazbě mírně nad 50 procent. Z každého dolaru zisku šlo 50 centů vládě.

Dnes jsme u daní z příjmů právnických osob klesli na 1,5 až 2 % HDP. Jedná se tedy o výrazný pokles. Obvyklý výklad zní, že když jsou daně vysoké, sníží se investice firem, což se promítne do poklesu kapitálového fondu, pracovníci budou následně méně produktivní, protože kapitál doplňuje práci, a nakonec dojde ke snížení mezd. To je obvyklý výklad, který upřímně řečeno nemá přílišnou empirickou oporu. Ale jako intelektuální teze to v zásadě dává smysl.

Dalším důvodem, který má v praxi ještě větší váhu, je mezinárodní daňová konkurence. Jde o představu, že nemůžeme zdanit podniky vyššími sazbami, protože jinak se přestěhují do jiných zemí. Závody ke dnu v oblasti zdanění podniků je proto něco, co musíme přijmout jako přírodní zákon, podobně jako gravitaci.

Ale samozřejmě to není přírodní zákon. Je to volba, kterou činíme kolektivně – zda mezinárodní daňovou konkurenci přijmeme, nebo proti ní budeme bojovat a omezíme ji. Myslím si tedy, že bychom se mohli vrátit k vyšším sazbám daně z příjmů právnických osob. To je rozhodně něco, co mohou Spojené státy a vlastně jakákoliv země udělat.

Chci ale říci, že ani to by nestačilo, protože daň z příjmů právnických osob je prostě paušální daň z firemních zisků. Někdo, kdo vlastní jednu akcii Amazonu, bude prostřednictvím této daně nepřímo platit stejnou daňovou sazbu jako Jeff Bezos, který vlastní deset procent Amazonu. Tato daň není to progresivní, proto má tento systém strukturální omezení.

Musí to mířit na miliardáře

Krugman: S daněmi z majetku máme pozoruhodně málo zkušeností. Spousta lidí tvrdí, že jsou neproveditelné, přičemž se odvolávají na zkušenosti Francie.

Zucman: Mnoho evropských zemí mělo progresivní daně z majetku, ale souhlasím, že bilance není dobrá. V zásadě to nebyly velké úspěchy.

Existují dva způsoby, jak na tuto zkušenost nahlížet. Můžete říci: „No, některé země zkusily daně z majetku, nefungovalo to moc dobře, a proto to nikdy nebude fungovat.“ Konec příběhu.

Nebo se můžete pokusit tuto zkušenost prostudovat a snažit se pochopit, v čem spočívaly problémy, jaké poučení z toho lze vyvodit a zda lze tyto problémy překonat.

A právě to ve své práci spolu s mnoha dalšími dělám a dospěl jsem k závěru, že ano, tyto evropské daně z majetku měly své problémy, ale tyto problémy lze vyřešit. Největším problémem je, že se tyto daně z majetku ani nepokusily zdanit miliardáře.

Francie je opravdu výmluvným příkladem. Francouzská daň z majetku byla zavedena v roce 1981, když se k moci dostal socialistický prezident. Měl v parlamentu absolutní většinu, a tak zavedl daň z majetku. Hned ale prohlásil, že od ní osvobodí lidi, kteří vlastní více než 25 % akcií nějaké společnosti.

Takže pokud jste velkým akcionářem nějaké společnosti, bude to osvobozeno od daně. Jenže majetek miliardářů spočívá právě ve vlastnictví velkého množství akcií. To je jako kdyby dnes USA zavedly daň z majetku a řekly: „Osvobodíme Warrena Buffetta nebo Elona Muska od daně z majetku, protože mají ve svých podnicích tolik akcií.“

To opravdu nedává moc smysl. A důsledkem toho je, že efektivní sazba daně z majetku pro francouzské miliardáře v roce 2016, těsně před jejím zrušením, činila pouhých 0,005 % majetku. Neplatili ji. A není to proto, že by nelegálně skrývali majetek. Je to jen proto, že byli od daně z majetku legálně osvobozeni.

Nevěřili tomu

Krugman: Proč to Mitterrand udělal?

Zucman: Často se vypráví, že za ním přišli někteří z nejbohatších miliardářů a řekli mu: „Pokud to uděláte, přestěhujeme se do Švýcarska.“ A tak získali tu výjimku.

Myslím si však, že hlubší vysvětlení spočívá v tom, že ze strany Mitterranda ani Socialistické strany neexistoval skutečný závazek zavést daň z majetku miliardářů – částečně proto, že se domnívali, že by to bylo nemožné. Že musíme přijmout mezinárodní daňovou konkurenci jako daný fakt a Francie s tím nemůže nic dělat. Ale nebylo to pro ně ani velkou prioritou. Sázeli na jiné politiky k transformaci společnosti, které nezahrnovaly progresivní zdanění, ale například znárodnění některých společností nebo regulaci trhu práce. Progresivní zdanění nebylo součástí jejich ideologie. Nebyli tomu příliš oddaní.

Navíc v 80. letech tyto vládní příjmy nebyly významné. Nestálo za to o to bojovat. V 80. nebo 90. letech by se tak dalo argumentovat, ale dnes je to nemožné. Bohatství miliardářů raketově vzrostlo. Nyní je tedy opravdu důležité zahrnout je do základu daně.

Dalším velkým problémem – a samozřejmě souvisí s tím prvním – je, že tyto evropské země se nikdy nepokusily nic udělat proti riziku odchodu superbohatých. Prostě si řekly: „No dobře, jsme bezmocní. Jestli chtějí odejít, co s tím můžeme dělat?“

Ale ani to o té bezmoci není pravda. Například v USA se platí daně na základě občanství, což znamená, že pokud jste americký občan, musíte platit daně v USA bez ohledu na to, kde žijete. Můžete se tedy přestěhovat do Monaka nebo do Švýcarska, pokud chcete, ale stále musíte platit federální daně.

Francie nebo Německo to mohly udělat; mohly přijít s nějakou variantou tohoto řešení. Ale velkým slepým místem sociálnědemokratického experimentu v západní Evropě byla podle mého názoru právě tato neschopnost postavit se silám mezinárodní konkurence, a zejména mezinárodní daňové konkurence.

Ve skutečnosti jsou to socialistické vlády nebo labouristické vlády ve Velké Británii či SPD v Německu, které výrazně snížily sazbu daně z příjmů právnických osob. I Skandinávie přešla od komplexního systému daně z příjmů, kde se kapitál i práce zdaňují stejně, k takzvaným duálním systémům daně z příjmů, kde příjmy z kapitálu jsou zdaňovány nižšími, paušálními sazbami, než příjmy z práce. Vždy ze stejného důvodu: nikdy se nesnažily přemýšlet o tom, jak sladit sociální demokracii s globálně integrovanou ekonomikou.

(Pokračování)