Daně proti oligarchizaci (I)

Proč tak rychle narůstají sociální nerovnosti a bohatství se přelévá formou renty k úzkému klubu supermiliardářů? Všechno nasvědčuje tomu, že zvrat nastal zrušením vysokého zdanění nejvyšších příjmů a majetků po roce 1980, soudí Gabriel Zucman, profesor na Paris School of Economy a Kalifornské univerzitě v Berkley, kde vede špičkový výzkum v tomto oboru. V rozhovoru na Substacku odpovídal na otázky Paula Krugmana, nobelisty za ekonomii.

https://paulkrugman.substack.com/p/talking-again-with-gabriel-zucman

Rozhodně nejde jen o americký problém, proto si rozhovor zaslouží si podrobné čtení. Je však opravdu dlouhý, a tak jej trochu prokrátíme a rozčleníme do tří pokračování.

Dvacítka nejbohatších má sedminu HDP

V úvodu se Zucman soustřeďuje na problém koncentrace bohatství. Obecně známý je růst nejbohatšího jednoho procenta; jeho podíl na celkových příjmech v USA vzrostl z přibližně deseti procent v roce 1980 na dnešních zhruba 20 %. Na samém vrcholu rozložení bohatství však byl tento nárůst ještě mnohem dramatičtější. Například pokud se podíváte na miliardáře – zhruba horních 0,1 procenta populace –, ti dnes vlastní asi sedm procent celkového bohatství USA. V roce 1980 vlastnili asi jedno procento celkového bohatství USA. To vám dává představu o nárůstu koncentrace bohatství.

Pokud se podíváte na absolutní špičku, tedy oligarchy, dvacet nejbohatších rodin – což je velmi, velmi malá část populace –, jejich celkové bohatství představuje 2,0 až 2,2 % celkového bohatství domácností v ekonomice.

Je však zajímavé vypočítat ještě jiný statistický údaj, a to bohatství těchto oligarchů v poměru k celkové roční produkci v ekonomice, protože to dává představu o jejich vlivu na ekonomiku i o tom, jaké příjmy by bylo možné získat jejich zdaněním. Vrátíme-li se k 20 nejbohatším lidem v zemi, ti vlastní asi 2 až 2,2 % celkového bohatství USA, což odpovídá přibližně 12–13 % celkového HDP USA.

To znamená, že pokud by utratili své bohatství, mohli by koupit 13 % všech zboží a služeb vyprodukovaných v daném roce v USA.

To vám dá představu, co je v sázce, pokud jde o jejich zdanění miliardářů. Ale také představu o vlivu, který mají, kolik mohou utratit za nákup mediálních společností a za financování volebních kampaní. Miliardáři se během volebního cyklu federálních voleb v roce 2024 podíleli na celkových politických výdajích devatenácti procenty. Mohou financovat think tanky a nadace a tímto způsobem ovlivňovat vládnoucí ideologii.

Obrat přišel po roce 1980

Krugman: Jaký je váš názor na to, proč celkové bohatství rostlo rychleji než příjmy?

Zucman: Existují různé teorie, ale největší smysl mi dává a nejvíc v souladu s daty je ta, že od 80. let došlo k řadě politických změn, které zvýhodňovaly bohatství a kapitál.

Například v mnoha zemích dříve existovaly regulace nájemného u bydlení; když se regulace nájemného zruší, hodnota majetku v podobě nemovitostí má tendenci stoupat.

V mnoha zemích bývaly poměrně vysoké sazby daně z příjmů právnických osob, v 80. letech v průměru téměř padesát procent na celosvětové úrovni. Když si vláda bere polovinu zisků firem, promítá se to do cen akcií; snižuje to tržní hodnotu firem.

Když však vlády výrazně sníží daň z příjmů právnických osob – a ta na globální úrovni klesla z přibližně 45–50 % na dnešních asi 20–25 % –, opět se to promítá do cen akcií, ale nyní to tržní hodnotu firem zvyšuje.

V mnoha odvětvích došlo k deregulaci, která zvýšila ziskovost korporací. Došlo k významné změně v rozdělení přidané hodnoty mezi práci a kapitál – k nárůstu podílu kapitálu a poklesu podílu práce. To znamená vyšší zisky a vyšší příjmy pro akcionáře; opět to zvyšuje hodnotu podnikových akcií.

Všechny tyto změny se tedy nedějí jen tak z ničeho nic. Jsou samozřejmě silně ovlivněny politikou.

Například změny v podílech výrobních faktorů – podílu práce a kapitálu – byly částečně ovlivněny poklesem vlivu odborů. Jsou-li odbory silnější, podíl práce bývá větší. Jsou-li odbory slabší, podíl kapitálu je větší.

Stejně tak to platí pro způsob, jakým organizujeme mezinárodní ekonomické vztahy, tedy globalizaci. Když věci organizujeme bez jakékoli mezinárodní daňové koordinace, nebo jinými slovy, pokud organizujeme globální ekonomickou integraci tak, že umožňujeme naprostou daňovou konkurenci – žádné minimální daně, žádné minimální daňové sazby –, pak mohou vlastníci kapitálu vyhrožovat přesunutím výroby nebo přesunem zisků do míst s nízkými daněmi, a to opět posiluje moc kapitálu, a tím i hodnotu bohatství.

USA byly předtím nejprogresívnější

Zucman považuje za důležité dramatické změny v oblasti zdanění, zejména ve Spojených státech. Mnoho lidí na to zapomnělo, ale USA kdysi měly výrazně progresivní daňový systém, v němž byl kapitál silně zdaněn, vysoké příjmy byly silně zdaněny a velké dědictví bylo silně zdaněno. Ve skutečnosti měly USA pravděpodobně nejprogresivnější daňový systém na světě v období od 30. let 20. století, kdy byl zaveden New Deal, až do konce 70. let. A pak v 80. letech došlo k úplnému obratu opačným směrem.

A snad nejvíce zarážející je to, co se stalo s daní z příjmu. Když tedy v roce 1981 nastoupil Reagan do Bílého domu, činila nejvyšší mezní sazba daně z příjmu v USA 70 %. V té době to byla nejvyšší mezní sazba daně ze všech průmyslových zemí světa. Reaganova daňová reforma z roku 1986 tuto nejvyšší sazbu snížila na 28 %, což byla v té době nejnižší daňová sazba mezi průmyslovými zeměmi.

Jedná se tedy o opravdu velkou změnu během pouhých pěti let. A to se týká nejen daně z příjmu, ale také dědické daně. Sazba daně z příjmů právnických osob činila po druhé světové válce 50 %, po přijetí Trumpova zákona o daňových škrtech a zaměstnanosti z roku 2018 byla snížena na 21 %.

Motivace hrabivosti

Všechny tyto velké změny směřující stejným směrem měly obrovský dopad, pokračuje Zucman. Za prvé na motivaci velmi bohatých lidí snažit se vydělat mimořádně vysoké příjmy.

Když se nejvyšší mezní sazba daně z příjmu blížila 100 % – v 40. a 50. letech to bylo více než 90 % – prostě neexistovala žádná motivace snažit se vydělat obrovské množství peněz, protože člověk věděl, že po překročení určité hranice půjde téměř každý další dolar daňovému úřadu. Tak proč se namáhat? Proč se jako generální ředitel snažit vyjednat si mimořádně vysokou odměnu? Bylo to prostě zbytečné.

Nyní, když je nejvyšší mezní sazba daně z příjmu 28 %, snaha o dosažení mimořádně vysokých příjmů se stává opravdu výnosnou. Většinu peněz si můžete nechat pro sebe. To je motivační efekt.

A samozřejmě existuje i čistě mechanický efekt, že pokud jste velmi bohatí, máte při nižších daňových sazbách k dispozici více disponibilního příjmu, který můžete použít k rozmnožování svého bohatství. Proto si myslím, že tyto změny v daňovém systému sehrály velmi důležitou roli v mimořádně rychlém nárůstu nerovnosti v USA.

(Pokračování)